Eida.cz - Podnikové fazole

Pomalu končil třiadvacátý den akutní insomnie, venku byl rázný teplotní drop, silný vítr a někde za obzorem se blýskalo na lepší časy. Bylo Miládek. Blikající kurzor v terminálu s gitem zvěstoval další krutou, bezesnou noc a nezbylo než se v tom lucidním snu vydat s očima dokořán unášet se podvědomím na místo, kde poryvy větru s absolutním klidem narážely do skoro tunového vozu a vychylovaly ho z os, jako kdyby byl z papíru; všechno s nádechem předjaří vypadalo jako kdysi někdy v květnu před sedmi lety. Ale všude vládlo ticho jako vytržené z hranice pozměněného, silně diachronického vnímání ve skrytých částech spektra celé naší reality…

~ Gli occhi morti non vedono futuro. ~

To pondělí bylo sice kvůli probdělé enterprise víkendové noci plné čar a kouzel značně náročné, ale zároveň taky nesmírně naplňující, jako kdyby všechny karkulky světa v jednom momentě procitly a uvěřily. Je hezké mít možnost utvářet co možná nevstřícnější osobní přístupy, přesně jak nám praví neformální i formální směrnice naší organizace, a zároveň s profesionálním nadhledem v rámci soukromého tvarovačnictví mít skutečnou možnost něco s respektem a grácií změnit. Tím je pak hezké i to často hehezké, že se nekončí nikdy. Na konci formální směny ještě přišly očekávané sekundární povinnosti, které proti paní inženýrce, jež si žila v jistotě svého izolovaného a rádobynormálního světa, beru vážně a odpovědně. Po nich, na samotném sklonku odchodu opět do tmy, jsem byl ještě čumáčky na poslední chvíli odchycen a vyzván k plánu, což nešlo nijak odmítnout, přestože už od minulého týdne bylo z rozpisu dýchánků jasné, že je jen nepatrná šance, že takový plán vůbec vyjde.

I tak, nešlo odolat, stačilo zkusit chvíli čekat a na vlastní pěst se odebrat do předpokládaného místa, a to i za cenu vidiny, že se nikdo neobjeví. Koneckonců, byl čas, nikomu se zpovídat nemusím a krocan může klidně počkat, vždyť se taky sám nepřetrhne. Hned ve dveřích se mi splnilo něco jako přání, totiž přišla mě přivítat samotná malá Sabrina, nebo jakkoliv by se jí dalo říkat. Bylo překvapením mít možnost skutečně prožít její přítomnost, energii a tvar, skoro to muselo být takové, jako když Swamp poprvé zahlédl Nelinku - jako potkat ducha. Takovými, jakými se zdají být, jsou věci jen zřídkakdy. A ženy nikdy. Na první pohled na tolik indie a johankovsky hipster-cácora stylu, po zvuku hlasu a podle jejímu věnování se jakémusi emoboyovi ve vedlejší budce by si určitě nikdo netipoval, co dlí v jejích skutečných myšlenkách a přáních. Diplomatická nedotknutelnost okamžiku vyplývající z odpovědnosti nehybného pozorování naštěstí zabránila jakékoliv kompromitaci, která by byla jistě zábavná a hravá. Ale užívat si alespoň na chvíli ten povýšenecký pocit a sedět v koutě u čaje a říkat si, že je to skoro jako výlet do ZOO, to mělo taky něco do sebe. Bylo jasné, že s čumáčky už nebude nic, ale příležitost dovolila si v klidu alespoň trochu konečně na pár hodin odpočinout a přečíst nějakých osm kapitol sisího Vědmáka, na kterého jindy nezbývá volného času a sil. Jeho příběh prvního setkání s Lyttou Neyd a pohmožděnou Mozaïk dokonale dotvářel naprosto absurdní paralelu pro tohle zjevné elitářství a náctiletí dýčci z vedlejšího rohu byli víc než jen trochu pro smích, když se jim špatně kouřilo, dost tedy možná oni, ne já ve své nespavosti, byli groteskními přízraky této reality. Po několika hodinách, na konci času ovšem došly renesanční účinky čaje i komunikační možnosti a samotná baterie telefonu, tudíž nezbylo než se zase vytratit ven za krocaniánskými povinnostmi. Přišel jsem tedy malou Sabrinou nepozván a zase odešel, nepoznán. Na interakci bude čas někdy příště. I když, jak už bohužel víme z minulého měsíce, každý den může být pro příležitost poslední a žádné příště být už nikdy nemusí. 

Doma ve tmě a zimě čekal na stole dokonale studený nedopitý kafík a na zemi se válely papíry, tikety a faktury popadané ze stolu, které ve spěchu a nestíhačnictví zbrklého rána nebylo v silách nemocné efektivity možné posbírat a pečlivě uklidit. Připomínaly parciální zlomky po bitvě, která se nikdy neodehrála. Nebýt toho, všechno by vlastně vypadalo, jako kdyby se ten den vůbec nic nestalo, dokonce ani kvůli skvostným tónům ujetý ranní autobus nenechal sebemenší šrám na duši. Ze zmatených telefonátů již rozplývajícího se večera pak jednoznačně vyplynulo, že si všichni ostatní už sami zcela jistě a zkušeně poradí, i kdyby měli co den prožívat magický teleport do pěti do rána a vstávat s 9 a 3/4 promile na žíle.

~ ~ ~
Kolik toho prosimtě teď bereš?, zeptala se nezúčastněně Markéta s jasným přízvukem ve hlase. Nevím, někdy předminulý týden jsem ztratil přehled.
~ ~ ~

Na takový přístup se u nich dá zvyknout, ačkoliv to třeba může znít nepravděpodobně, nebo s myšlenkami vědomí a věku Ivky třeba i neslučitelně. Každopádně to zapadá do konceptu flow, kterému mimo jiné věřila i Princezna, že je naprosto nezbytné prožívat a hledat jiné cesty. Důvody, proč bychom za to měli být konformisty nenáviděni, nám právě možná díky tomuto způsobu myšlení zůstanou navždy skryty, nebo výstižněji, nesetkají se nikdy s pochopením - bylo by zcela iracionální tolerovat netoleranci. Princezna byla jen tak trochu víc na ráně kvůli tomu, že buď neměla něco jako moji druhou nemoc a spolu s ní na sobě i tu věc, která by jí bránila po nocích šířit svoji osvětu zcela random na naprosto neúrodné půdě, nebo jen prostě neměla kolem sebe dostatečně stabilní (nebo vynucené) kruhy. Mně se to teď začíná ve větší míře - ač zatím pořád jen velmi opatrně - stávat taky, možná takhle zase vznikne nová vlna bývalých přátel, protože odmítají vnímat určitou prestiž a lesk, kterými mě zastřešuje nový budník, zatímco jsem tam dle mnohých zbytečně OP - a to bez ohledu na tu radost, kterou by si měl zkusit každý prožít namísto toho být dobrovolně vykořisťován a vytvářet slonovinové slony a jiné trvalé hodnoty dočasného charakteru, které jednou stejně budou nakonec zneužity někým s IQ hluboko pod podprůměrných 130. Možná jednou nakonec skončím stejně jako ona, protože tenhle stav nebude dlouhodobě možné udržet, ale do té doby je nutné si užít jakoukoliv příležitost, která může cokoliv změnit, zkrátka využít tu možnost napřímo působit na svoje čumáčky. Obyčejně by před nimi někomu nebylo útočiště, ale díky nemoci a řízenému upírství je tady možné využít koncept inversion of control, který sice vychází z návrhového vzoru pro enterprise cokoliv, ale z filosofického hlediska v přímém důsledku znamená, že se právě čumáčkové stanou útočištěm. Dřív to znamenalo nahrazovat chaos řízeným chaosem, což zatím vždy dopadlo nebetyčnou katastrofou… 

No a když je řeč o návrhových vzorech, celé noci tady pořád hrozí projektový krocan a přešvihnutá deadline vypovídá o tom, že je všechno skoro v háji a je potřeba se tomu věnovat. Všude plavou samé podnikové fazole a v gitu frčí výčitky, že moje matlání nejsou dostatečně enterprise a že takhle by to nešlo a všechno leakuje, včetně Tomcatu. Ten dovede sám spotřebovat snad všechnu možnou paměť, a to to už vypadalo, že stroj po výměně zvládne úplně všechno. Tak asi neasi. Ale mělo by stačit se do toho zakousnout a poslat už jen posledních pár commitů, čímž se celé trápení završí a každý krocan nakonec jednou zmizí a Stázina se třeba dostane Kubovi za ženu.

Vlnovky v textu jsou věnovány Paelle.