Do kafe zrádně svítilo sluníčko ze zcela neobvyklé strany a odráželo se v lístcích kopretin. Nahoře krákal havran, měl v pařátku díky dobré náladě opravdu pořádnou dávku oříšků a užíval si to. Pak během deseti minut přišel azurovo-krvavý soumrak a byla zase tma. Čas dost podivně a diskrétně plynul a bohové byli v jednom ohni, vždyť se sníh letos kromě jediného listopadového superpondělí opět neobjevil a jelikož ani nezapršelo, nemohlo se ani zdát, že se splní jakákoliv přání. Takový ten trpký konec prodlouženého velkého roku je vysátý až po tříslovinu.
Sníh by byl v tento okamžik velice klíčový. Kromě beznaděje z nebetyčného spiknutí způsobuje jeho absence nerozpoznatelnost okamžiku - není zcela jasné, na co čas je a na co se ho nedostává. Loni to bylo přitom tak snadné. Prostě tehdá jednoho večera nasněžilo a mimo to, že na okamžik neexistovala žádná temnota a takový ty kecy, bylo najednou všechno ztraceno a mohlo se se vším začínat nanovo, beze stresu a beze spěchu. A to teď dost chybí. Projektový krocan zase proaktivně vyhrožuje v e-mailech a propadá panice, přitom ve skutečnosti není na žádnou paniku čas ani místo. Ale to musí být jeho proškolením v původním velitelství, kde byl na takové netaktické uvažování zvyklý. My jsme tam s Davídkem (a bohužel i s dalšími) taky chvíli byli, takže tou naštěstí rozumíme a už se takové chyby nedopustíme. Prostě my to tady tímhle prohnilým způsobem neděláme, tady se jede stealth a někteří z facilitátorů dokonce znají naše jména od pohledu. Ostatně to bylo vidět i tuhle v čajovně na našem divokém Jéžovi, který je taky zasloužilým strojníkem a ten den tam prostě přišel na čaj - ne aby tomu rozuměl a vyloženě skočil na lízavou Lucku jako šéf. Tohle mě zkrátka natáčí jak hodiny, proč, k čertu, nemůžu mít zbožného týmovce, který by se jmenoval třeba Cecil a uměl to? V pohádce to přece fungovalo.
-
Vánoční hvězdíci I -
Vánoční hvězdíci II -
Vánoční hvězdíci III
Ale když byly ty Vánoce, kterých si tady ta chamraď kolem přestává vážit, přestože jí slušní lidé platí za studia, by nebylo od věci se nad nimi na chvíli pozastavit. Ostatně jako každý rok, když se vypouští v tichých chvílích už deset let starý záznam vysílání, když na stole voní cukroví a vysoce specializovaný mistrovský čaj. Je to nakonec o tolik jednoduší, když není nutné si cokoliv přát - možná tak tisíc hamburgrů. Večer bylo jasno a úplněk, možná tak úplněk neštěstí, v dálce cosi proletělo. Tisíce myšlenek bylo věnovaných mým čumáčkům. Jejich tíha mi letos zásadním způsobem přepisuje DNA a čím víc času mám možnost s nimi trávit, tím víc se vzdaluje jakýkoliv dosud zažitý řád a tvar, nebo snad i celé cíle a naděje. Jak dýchají, dychtí po pamlscích, co je trápí každý den.
Teachers dated me, my parents hated me.
O to zlomovější bylo pak najít pod veselým stromečkem vánoční klíček. Najednou tolik symbolické a vypadalo to jako oficiální pozvánka do jejich světa, kde všechna stávající pravidla přestávají dávat jakýkoliv smysl a jejich roli přebírají už jenom jemné vjemy bez ostrých hran a hranic. Vánoční klíček je překrásný, tedy sám o sobě. Nebo možná jen tím, co zřejmě znamená. Bylo zvláštní sledovat, jak se najednou strašlivě nehodí ke kdysi tak pečlivě vybíraným lžičkám, ultratenkému sklu a preciznímu tvaru čajového hrníčku a k samotnému, dnes už dokonalému čaji. V následném čajovém nápalu a z něj plynoucí kryptosomnii se zdálo, že takovýto klíček je v přeneseném smyslu už zcela nezbytný pro pochopení a otevírání srdcí čumáčků, že kvalifikuje k souznění s flétnistkami a že najednou už není tak úplně jisté, jestli pro moje otevření je potřeba například RSA klíče nebo něčeho takového. Jako když po lektvaru někdo zapomene všechny svoje… všechnosti.
Ale je to ten definitivní sklonek velkého roku, který trval takovou dobu. Dalo se čekat, že přijdou na řadu velmi nečekané zvraty a dobrodružství za mezemi už tak docela otevřené všednosti. Možná to všechno celé úplně končí. Možná tím klíčkem ke zbavení se nezbavitelného břemene je tvarová transformace - ačkoliv se říká, že kdokoliv může utíkat sebedál, ale nikdy neuteče před tím, kým je ve svém srdci. Zamčený nějakým klíčkem. To se ještě ukáže v posledních hodinách roku, kdy poprvé dobrovolně opustím obvyklé místo a nenechám se najít. Nakonec se stejně všechna místa spojí v jedno.