Poslední adventní neděle ve svém nitru podpálila už čtvrtou svíčku, dostatečně andělskou, v naději a netrpělivém očekávání příchodu Krista, který by vše na poslední chvíli před výbuchem ještě zachránil. A to všechno v kouři z limbového dříví a za zvuku příčné flétny - čistého a královského.
Na době adventní a Vánocích samotných je asi nejdůležitější řádná výzdoba, kterou se dává najevo, že to lidé myslí vážně. Letos to není úplně špatné, na klíčových místech je nazdobeno roztomile a důstojně, není důvod se tedy ničeho obávat. Největším zklamáním u výzdobníků, a to dokonce i u mě na okně, je nevodná technologická progrese, která cpe do všeho ultramoderní a hypersilné LED s co nejužším spektrem. Dosahuje se tím dost ošklivého efektu, kdy jednotlivé barvy doslova tečou po zdech a po zemi a vplétají se do záclon a řežou do očí jak nabroušené pily. A úplně stejně zločinně takové technologie používají i zástupy hloupých a ještě hloupějších cyklistů, kteří letos, stejně jako loni, poletují tmou tmoucí okolo naší továrny a zlotřile oslňují všechno na 800 metrů. I v tomto čase by zasloužili něčím vylískat, protože to absolutně nedává smysl. Buď mají mít decentní blikačky proti kolizím, nebo stálé a přirozeně zbarvené světlo, které by jim pomáhalo se soustředit na cestu. Ale kilowattové blikající extrabílé LEDky jsou technologií, která jim jednoho dne jistojistě zařídí cestu do plamenů věčného zatracení.
Jenže technologie nejsou důležité. Všechno se zdánlivě rozpadá na prach, asi už ničemu nerozumím, nic není pravda jako dřív. Bylo by výsadou mít možnost si projít úplně všechny světy a snažit se je prožít a dotknout se, byť jen částečně, jejich obyčejů. Zrovna teď před Vánoci. Ve věku Ivky mám právě po prvních stopětadvaceti hodinách a v krku opět úzko, doslova pouhý krůček od vypsychnutí. Protože ať už je vše jakkoliv úžasné, výuka v tomhle sektoru je prací, kterou si tam každý chtě i nechtě nosí v hlavě domů a nikdy to nekončí. Čím více je možností rozmlouvat se svými čumáčky individuálně a poslouchat jejich podivuhodná dobrodružství, trápení a nadšení, tím strašidelněji začíná vypadat celý kontext - naprosto mimo jakékoliv dosavadní zkušenosti, včetně tvarování tvarových tanečnic, které jsou proti nim pouhými konstrukty. Se získaným insightem to už moc nevylepšuje zděšení, že se kolegové vyšších úrovní při své rádobyprevenci zaměřují na zdánlivě nepodstatné životní události pohodlníků, ale už nevnímají, jak ty nejmenší a nejsnaživější čikovnice ze všech stokrát více trpí a balí se do obranných slupek a častokrát si neví rady a nevěří si, jejich srdce po nocích křičí. Nezažít takové případy už před lety, asi by šlo ještě v relativním klidu a beze strachu usnout…
Je velikým štěstím, že v minulých dnech na poslední chvíli dorazil čiperný Davídek. Sice nestihl přímo náš hlavní vánoční dýchánek, jenž každého doslova uhranul a všem to slušelo až hřích, ale i na jeho samotném závěru byla jeho přítomnost požehnáním. Před zraky čiperů, jimž se objektivně kvůli samotnému harmonogramu dařilo spíš méně jak více, by bylo nesmírně náročné jen tak nepodlehnout dýni z marnosti a následně se ještě udržet a nezačít krutě nadávat na projektového krocana, že je jeho život absolutně k ničemu a měl by dostat za svoje přemrštěné reakce pořádně po tlamě houslema. Měli jsme tedy pivíky. V opačném případě, to kdyby ne, by to dost možná dopadlo opět tak, že by v následné probdělé noci na obranu proti vypsychnutí padlo dalších pár desítek směrovačů a obsah za nimi - svět elektronů a přepínačů a takový ty kecy, je to ale bullshit, nic z toho není už pravda a nedává to nejmenší smysl. O dost zajímavější byl ale den poté, kdy odpoledne došlo podle plánu ještě k další, privátní besídce. Taková ta čajová seance, která se samozřejmě může kdykoliv zvrtnout. A taky jo. V útrobách dlel divoký Jéža, který se tam dle vlastních slov přišel nasosat, ale všem bylo jasné, že tam je jen kvůli tomu, aby co nejnenápadněji dychtil po pamlsku ve výstřihu přítomné facilitátorky. V naději a nejistotě, že je to jedna z obětí vlastní fantazie, to Davídek začal na vlastní pěst prozkoumávat a celkem účinně mu to kazit, zatímco jsme tomu tiše přihlíželi a tvořili u toho dýmové kroužky jak při hře na floutny, jakbysmet, jakoboss. Zkrátka a dobře, tohle celé se od dob zapínání StarOffice zamotalo dost podivným směrem.
Během Vánoc se kdekomu na ústa derou otázky a téměř každý se snaží skákat a něco dělat, ačkoliv přece nemusí. Kvůli nikomu. Stačí přece mít jen vhodný postoj a Vánoce cítit a prožívat, ne pro ně něco vyloženě dělat a rvát se u toho do skonání. Je výhodnější si užít cosi neobvyklého a magického - i kdyby za to třeba mohly jenom externí faktory způsobené řekněme fakturami - a na všechno a na všechny se vykašlat a spíš do všeho pronikat v rámci podvědomí, a zaklíčit se tak v srdcích, zaklínat to rákosem, jmelím, vodou i houslovým klíčem a semtam si poplést skutečnost se sny a děsit se, že je potřeba se znovu schovávat kdesi v kostýmu za oknem. Opravdu úplně stačí jen chodit a zřetelně vítězit a dávat na odiv své lesklé čekování a s ním i udílené rekty, zatímco to všechny Johanky spolehlivě odignorují jako paní. Pokud nic není pravda, pak je zřejmě všechno zase dovoleno.