Eida.cz - Epilog MMXV

Co by to bylo za konec roku bez razantního olizování. Navíc velkého roku. Na tradičním olizování totiž doopravdy záleží, formuje to každou žilku v těle a nemá smysl ho přece rušit jen kvůli dešti. Navíc by teď ani dštít nemělo, v proroctví jsou bílá ticha a mráz, který dokonce zrovna tuhle noc rozštípne celý týden na postříbřené skořepiny jednotlivých roků v letopočtu. Třeba nás konečně vysvobodí z toho nekonečného léta.

Je podivné, jak mají některé roky oproti jiným dny fatálně sečteny a nedostává se jich. Extrémním příkladem budiž 2010, ale tak trochu to platí i pro letošek, který byl skoro až do půlky pošramocený dostatečně děsivými přípravami na taputukanské bukanýrství. To si žádalo přes celé loňské svátky a od samotného okraje ledna nepřetržitou pozornost a vše ostatní se ztrácelo v nedohlednu. Pravda, padlo v těch děsivých chvílích vpravo nahoře i pár trofejí za několik velmi inovativních technologických vychytávek, možná i za hrstku nově objevených metodik pro zděšení se nad elektronickými stíny, ale zbytek byl plný tmy ponovoročních nocí a trápení února. V mnoha exkluzivních parametrických procházkách byla cítit úzkost a kolem továrny zase opadala, leckdy se mrazem hrnula myšlenka na to, co bude, až všechno skončí, jak zas bude léto na tom samém místě a pár hodin potom pojedeme na výlet, jako kdyby se nechumelilo. 

Výlet, zdá se, se začal formovat jako jediný pevný bod ve vesmíru hned po tom, co všechno vybouchlo. Tedy… prvně alespoň jako motivace proti prázdnotě, která měla nastat hned po získání prestižního bukanýrství, s tím výbuchem se to pomotalo až o pár dní později. Ze skomírajících kapes vypadla poslední jiskřička naděje a všechny disky v poli se spolu se svými daty rázem odporoučely do prázdna. Možná doslova, možná ne úplně; co bylo důležité, dostalo svůj nový dočasný útulek, zbytek pohltily hlubiny zapomnění. Kapsy samotné vzal čert, stejně využity zas tolikrát nebyly a všechno ostatní je v cloudech, mediální pamlsky jsou taky nepodstatné, ačkoliv nesmírně naštve, že veškerá ruční práce s resyncováním, konvertováním a sháněním metadat vyšla vniveč. A co se týče toho posledního, tedy všemožných záloh starých a cizích světů, možná to s odstupem konečně vypadá jako úleva, která pomohla v tom prvním kroku při pokusu ukončit to nesmyslné násilí. Asi je lepší brát ztrátu břemene, byť definujícího, jako osvobození, nebo jako hostii; snad jak povídal Dexter, na světě je jenom pár těch věcí, co jsou třeba při rozhodnutí nebo donucení pokračovat úplně jinde - pořádný oblečení, provozní nástroje a nějaký ten token z minulosti pro připomenutí toho, kdým doopravdy jsme. Všechno ostatní zkrátka potřeba není. A výlet byl tím opravdovým světlým bodem v totální prázdnotě, která hned na kraji léta díky všemu nastala. 

Zažili jsme tam několik vydařených dobrodružství a různých poprvé a naposledy a přestože jsou dojmy vlastně nepopsatelné (jinak by to tu, koneckonců, už dávno bylo), nezbývá než pragmaticky dodat, že jsme se snad neměli nikdy vracet. Protože, popravdě, co tu vlastně čekalo? Horko, málo kávy, výhrůžky integrace Office 365 do zaběhnutého systému a další podobné lahůdky. Najednou bylo dokonalým denním snem mít jen bednu piv a okopaný rajčata, a to je dost málo, nezdá se, i když to možná zní jako ideál života na farmě. Možná rajčata sehrála hlavní úlohu při proplouvání děsivým srpnem, vždyť jen díky nim bylo možné dohnat k dokonalosti přípravu pečených kuřecích stehen se špagetami za imaginární vůně tamaryšku a touhy mít i skvělou kukuřici. A samozřejmě úplně chybělo i dokonalé žluté nebe - taková ta bouře, která by všechno smyla a odstartovala úplně od začátku, taková, co se skryje do střapatého mraku před silou fatnasie. Nakonec ale po zpackaném nočním StarOffice, které bylo úplně totálním fiaskem, přišlo přerušení. Velmi nečekané, dalo by se říct.

Jednoho beznadějného rána zazvonil telefon. Do ticha. Bez ochechulí. Telefon, co všechno naplnil. A v něm divoký a zatím ještě cizáckobudnický poručík dokázal, že je velitelem - neboť velitel je přeci ten, kdo nabízí. Po naprosto vyrychtovaném celoletním kostnatění to byla na skus nad rámec náročná, ale léty vysněná a dokonalá nabídka, kterou zkrátka nešlo odmítnout. Ze dne na den se ze mě stal oficiální tvarovač, který vyvázl z nepříjemného povinného rozhovoru se servilní koketou za přepážkou pitomé pošty a vydal se vstříc neznámému do nového a úplně vlastního budníku.

Twitter - chvíle před výbuchem

Pojetí výuky v tomhle vyloženě specifickém prostředí je ryzí výzvou, čistou inspirací a samozřejmě největší změnou, jaká snad mohla ve velkém roce vůbec nastat. Prakticky každý z mých současných čumáčků pochází podobně jako Alička z úsvitu milénia a došlo už i na tu děsivou pravdu, kterou kdysi hodně, hodně dávno zahlásil Česnek poblíž tehdy relativně nového podchodu - že se nám jednou děti budou smát, že jsme se my ještě k Internetu museli připojovat. Mít je ovšem kolem je obrovskou radostí a odpovědností, zvláště při spoluprožívání kdejakých oslav, besídek, strastí a nápadů, které se v tomto prostředí tak nějak samovolně generují. Není mi teď už úplně jasné, jak vlastně mohla paní inženýrka rezignovat, ačkoliv formálně by to smysl asi dávalo. Možná už neměla tu odvahu nebo ochotu se nechat strhnout do jiného světa. Nebo neměla možnost zvažovat perspektivy každodenního života s nimi. Oni mají totiž radost, jako kdyby je nic netížilo, neznali rizika. Jsou svobodní.

Samozřejmě do toho všeho začaly na podzim ještě dvě - naštěstí poslední - sekvence hry na velitelství, kde by pamlskem na konci mělo být dosažení dokonalého taputukanského strojnictví. Samozřejmě bude potřeba ještě určitá oběť z vedlejší kanceláře, ale to zatím není tak podstatné. Podstatnější je, že z naší původní úderné skupiny nezbylo ani torzo, jen pár čiperníků, nevěřícně zírajících na tu sebranku, která si mezi námi ohlásila nový domov. Snad mnozí z nich uniknou a nebudou nám stát v cestě, koneckonců kdo by o ně stál, když ráno ani nepozdraví a chovají se, jako kdyby jejich cokoliv bylo středem všeho známého vesmíru. Příkladem budiž právě můj projektový krocan, který zdánlivě triviální věc nesmyslně pokazil, protože nepochopil, že tady už není na Moravě a nemůže tam uplatňovat žádná ano, prosím a tvářit se jako číslo, co neumí mluvit. Ale škoda slov, v průběhu měsíce i tahle potvora nakonec zmizí a Stázina se dostane Kubovi za ženu. Ještě vlastně, s lednem mám slíbené poníky - ve starém budníku se pod kobercem našlo pár zapomenutých milionů, takže mě chtějí do toho všeho chaosu ještě jmenovat vrchním operátorem ozbrojených sil.

Všechno se znovu mění. Jako bylo potřeba si v uplynulých dobách zvyknout ovládat první a druhou nemoc a pokoušet se optimálně splývat s jejich nastavenými pravidly a požadavky, vkrádají se do roku následujícího pochybnosti o tom, jaká realita je vlastně správná, tedy spíše to, že ani jedna z realit není zcela správná, že všechno postrádá smysl a visí si jen tak v prostoru, kde chybí definitivní směr. Právě z toho důvodu bude příští rok zřejmě rokem redefinice nabízejícím úplně nový nebeský mandát. A bude docela příhodné začít právě dneska, stejně je za pět dvanáct a nic se s tím už nedá dělat. Víš, věci sice jsou a zas nejsou, ale ve chvíli, kdy už nejsou, z nich padají všechna ta břemena. Třeba tak konečně to nesmyslné násilí ukončíme, když přestane existovat to, na čem nějaké kolektivní nebo vzájemné podvědomí lpí. Je to stejné jako s čarodějkami. Čarodějka k životu zaklínače nepotřebuje. Nepotřebuje nikoho. Takže letos poprvé nebudu na místě, dneska večer se už nepotkáme. A dost možná se už díky tomu nepotkáme nikdy. Puf.

~ PF MM-X-VI XOXO ~