Všechno je relativní, dokonce i to, že je všechno tak trochu definitivní. Nebude to ani tak dávno, co všechno platilo najednou a zároveň to, co bylo dřív nestravitelné, se teď jako zázrakem otočilo a vedle jablek zavoněl svatomartinským pokojem i angrešt a šeřík, řeklo by se v tu chvíli i je veux sentir tes longues boucles noires et me perdre dans tes yeux mauves, ale jak to už bývá, minulost je dokonalá jen v těch ohledech, kdy není přítomností a její idealizace je sladší než ničemu nevěřit.
Takže znovu jako v říjnu před několika lety a lépe. Tentokrát dokonce bez překlepu. Je krátce před prvním zhodnocením na suit only, v krku úzko jako před výbuchem a zrovna z tiskárny vyjela ještě horká stránka se čtvrtletní zprávou, dokonale olíznutou v XeTeXu. Vlastně je úplně jedno, kdo je na ní zrovna označen za pavouka a kdo naopak za superhrdinu, prostě to celé vypadá skvěle. A o to tady vlastně tak trochu jde. Před nějakými deseti nebo patnácti lety by to nebylo ještě úplně normální, aby forma musela vždycky vítězit nad obsahem, ačkoliv takový koncept tady tak trochu vždycky byl přítomen a vkrádal se do duší, nahlodával je. Ale přišlo by asi všem v tak útlém věku zcela nelogické, že textové dokumenty různého rozsahu musí mít především náležitou vizuální úpravu jak vypadlou z dokonalosti nebo čeho a vizuální prezentace zase vyváženou obsahovou hustotu, jako by si nikdo nedělal iluze, že primární kvalita půjde dolu jako z útesu. To je pak takové to vysněné elitářství, které přináší pro někoho zlé věci. Jenže nikde není vytesáno, že není jednoduše možné, aby i zlo mohlo lidem přinést štěstí, takže mám skutečně v plánu začít krutě trestat všechny prohřešky proti konzistencím toku textu a podtrhy proti spodním tahům písem a pomlčky a chřestýše, zkrátka prosazovat si ty zlé a ještě horší požadavky v plném rozsahu. Víš, kdybychom teď byli na gymnáziu… Ostatně je úkolem každého tvarovače formovat si své tvarové tanečnice z libovolného materiálu a olizovat je a balit si je do záclon a chtít po nich zdánlivě nemožné a kousky husarské, ale co se v mládí čipernice systematicky naučí, jim třeba později přinese do duše kromě citu taky rytmus a metodiku a jiné řády. K tomu mi dopomáhej Bůh.
Jinak je tu zase oficiálně vyhlášená zima, i když za oknem zuří v plné síle listopad a shazuje listy ze stromů jak divý, tedy alespoň tam, kde ještě nějaké zbyly. Je horko a došlo k zavirování. Tento týden naštěstí není zatížen ultrahodinovým víkendem, takže vzniká malý prostor pro sebereflexi a kutání zase nějakých jiných záležitostí, nicméně všechno zatím probíhalo podle plánovaného scénáře a žádné zavíření to nemohlo ohrozit. Zřejmě to bylo i vidět, nebo čipery byly od rána nezvykle shovívavé a náročnost si dokonce užívaly, třeba mi chtěly udělat radost, kdo ví. Vůbec každý byl ten den jak osvícený, protože jak jinak si vysvětlit, že ve víru dásně ztracený token někdo pohotově odevzdal na vrátnici a nevyhodil ho z okna ven? Ono často ve zvrácenosti leží určitá srdečnost, když už to neplatí naopak. Naopak mi přišlo líto, když se nedostalo času na ty nejlepší a nejkouzelnější, s tím by to chtělo něco udělat, i kdyby gwiazdom na przekór. Ale jako u všeho, jen chtít nestačí, nakonec všechno skončí neuvěřitelnou špatností a dobrodružstvím.