Občas bychom chtěli mít úplně všechno. Podzim, listy, jarní kvítí, vyplácnout se někde na pláži s dýmkou a poníky, slavit narozeniny v nekonečné vánoční smyčce, toulat se v noci na koni po Budapešti, mít víc rukou jak Punťa, v zajetí strašidláckých dýní sklízet v ZOO velikonoční hype na sociální síti a v záři logaritmů neodolatelně dychtit s potulnou flétnistkou v náručí po pamlsku. Úplně všechno najednou.
Pomalým, bohužel neúprosným tempem se blíží další ultrahodinový víkend. Jeden by řekl, že to tentokrát chce machiavellistickou odvahu. Zkrátka když se to tak sejde a je toho najednou po dlouhých dnech bez jediné šance zbytečně moc. Hned pátek bude ochuzený o kompletní křížovou výpravu a výměnu klíčů s projektovým krocanem, protože zase na jeho večer letos připadají tradiční dýňové oslavy a někdo by to tam měl jít zachránit, když už se oficiálníci moc nemají k světu. Dostanou zkrátka šanci, když už mají svůj plán. Navíc prostředí úžasnými podzimními scenériemi jen kvete, tedy se spíše alchymií roční doby zlátne a představa, že se všude rozmístí dýně a strašidelné průvody zaplní prostor a všichni budou mít radost a budou se usmívat, je nesmírně lákavá. No a sobota s Ájou, původně plánovaná jako nejvelkolepější ze všech, se musí kvůli absenci nyní slavícího Davídka, který za normálních okolností poskytuje požadovanou strategickou převahu, omezit na polovelkolepou. Možná bude připomínat bloudění a částečné utrpení jako za časů, možná taky ale dojde k nějakému pokroku ke konečné synchronizaci… která je sice už nemožná, ale mohla by alespoň symbolicky ukončit všechno to nesmyslné násilí.
Už je to taky víc jak týden po prvním ze závěrečných společných pracovních večírků, který se nad očekávání vydařil. Možná i kvůli celkově jiné koncepci, než bývala právě za časů ta naše, ta delikátně zaswampená absolutní technokracií unipolárního šílenství v myšlení, přestože se nám to Máša snažila často rozbíjet, kde se jen dalo. Pořád jako sice platí, že je všechno krokodýl, ale zároveň taky není žádná koncepce sama o sobě absolutně správná. Není prostě. To je fakt, myško. V žádné izolované logické nebo ryze emocionální posloupnosti zkrátka neexistuje absolutní happy end, kde by nikdo ke konci neumřel a po natáčení se šlo prostě na pívo. Jednotnost tkví v přirozeném klíči, který sice určitě jde popsat obecným formálním jazykem, ale ani z kousku se tak nezachytí esence toho klíče. A nevyplývá z toho nic - jen že pomůže chodit po všech kruzích a pak se vracet, ale bez šance to všechno udělat v jednom jednoduchém kroku. Rozumět pak všemu je zbytečně moc, ale zároveň je to tak strašně málo. Jak monumentální asi měli pocit autoři SGML. Měli ho vůbec? Každopádně ten večírek. Všichni byli nejen upravení jako čumáčci, všichni těmi čumáčky doslova byli. Milí, hraví a ňufatí. Už několik dní jsou z toho fotky a zase zbyla v hlavě jen šmouha, ale ta tentokrát naplnila celou duši hudbou. Jako při zavirování - jen tohle nemůže v žádném případě skončit jakkoliv dobře, byť to bude celou dobu víc než zábavné.
Zbývá nechat se unášet po proudu a jít tak trochu s dobou. Vstříc ultrahodinovému víkendu s krocany a plánovanou bitevní odstávkou. A do toho všeho stihnout vymyslet a připravit ještě kompletní práci na pondělí. Ještě ke všemu se za 14 dní blíží chvíle, kdy se budou všichni muset zpovídat, jenže to v kreativním, skoro až sokratovském přístupu prostě nejde udělat všem ku prospěchu. Leda kdyby se to vzalo trochu krutěji, s větším trestáním.