Eida.cz - Živý UltraSPARC

Že je Davídek nejčipernější, roztomilý a každou chvíli způsobuje něco zábavného, to ví už asi každý. Během kouzelného a podivuhodného dobrodružství na loňských narozeninách mi jako mazaný ježek spolu se Sisinkou nadělil ve formě puzzle Sun Blade 100, což bylo sice nejkrásnější, ale mělo to malou, maličkou vadu na své kráse - nešlo to pořádně zprovoznit a hrát si s tím. Až do včil.

Myslím, že Sisi hned úvodem asi dlužím nějaké drobné vysvětlení, nač a proč vlastně je takový zdánlivě netypický a hlavně celkem starý počítač dobrý. Jako vždycky to určitě zase zvrtám a skončím u úplně jiného tématu, ale co už. Nuže. Proč třeba ňuňáme stařičké Macy? Na nich je to celkem patrné, protože jsou jednoduše hezké na pohled a na výstavu, bohužel jejich PowerPC potenciál z tohoto hlediska svým způsobem odchází už do pozadí, protože není jednoduše pouhým okem vidět. Stejně jako jablíčka pro grafická matlání, byly pracovní stanice od Sunu optimálně navrženy za úsvitu mílénia v době jejich největší slávy na opravdovou internetovou práci. Všichni tehdá jásali, na stolech byla rozlitá včerejší Java s vyleštěným Solarisem a symetrickým multiprocessingem se markeťáci oháněli jako splašení a honili u toho ideál paralelizace. Samotná RISCová mikroarchitektura UltraSPARCu byla už tenkrát plně 64bitová s devítistupňovou instrukční pipeline, což si můžeme představit jako trubku pro zřetězování útoků, když Ezia zrovna chytí rapl a začne zabíjet potvory kolem sebe postupně v plánovaném pořadí. Někdo by mohl namítnout, že třeba 32bitové PowerPC G4 mají trubku dokonce jen osmistupňovou, takže jsou ve skutečnosti ještě o něco účinnější, ale UltraSPARcy proti nim disponovaly skoro dvojnásobně širokou sběrnicí při de facto poloviční energetické náročnosti. Těžké to takhle hodnotit, do zapomnění odsoudil UltraSPARcy pitomý marketing - všechny vtipy v neprospěch Sunu taky vycházely hlavně z patetické Javy a její strašlivé nepřítulnosti, zatímco Steve vesele ocasil svoje Think different na samotných základech NeXTu, Objective-C, zatímco o UNIXovém olizování Solarisu nepadlo jediné slovo. Abychom si to ještě dali do nějakého kontextu, tak obyčejná písíčka od Intelu byla mezi těmito velikány zcela mimo hru a když se Intel konečně rozhodl vyrobit skutečnou energetickou zrůdu, Pentium 4, a začít v rámci opožděné snahy o minimalizovaný multiprocessing vyvíjet HyperThreading, měl Sun už dávno plně funkční UltraSPARC T1 schopný pracovat na 32 úlohách bez ochechulí. Ach ano, pamatuji si tu dobu, olizoval jsem to každé ráno, zatímco si Bio vedle vyplňoval sudoku z Metra.

Jak už vyplynulo z úvodu, darovaný Sun byl ve formě puzzle a bylo potřeba ho před pokusem o jeho vypuštění do divočiny ještě řádně porychtovat. V první řadě chyběl způsob, jak na samotný procesor, UltraSPARC IIe, umístit chladič tak, aby opravdu držel a plnil svou úlohu. Samotná teplovodná pasta pro nějaká extrémní AMD nestačí, když chybí možnost připnout chladič nějakou sponkou na socket. Nikdy ale není čas házet flintu do žita a vyhazovat skoro dvacet let staré počítače taky ne - kdesi v útrobách mi dlel starý stroj s odpáleným regulátorem napájení, ale hlavně taky se Socketem 7. Jeho pacičky jsou co do velikosti dost podobné použitému LGA787, takže stačilo sponku vyjmout, maličko ji v kleštích zakřivit a hle, chladič držel na novém procesoru jako přivrtaný.

Háček je, že Suny pro svůj firmware používají všechny interní údaje uložené v MT48Txx SRAM čipech, které mají integrovanou baterii a nepoužívají primárně napájení z vyměnitelné baterie na desce. A pokud se v tom něco pokoní, není vůle to změnit, protože se nedá do systému dostat. V tomhle případě nefungovalo napájení USB, což znamenalo, že nebyla připojená klávesnice. A když není detekovaná klávesnice… jop, všechna komunikace se směruje na sériovou konzoli. To je s 3.3V a ne 5V komunikačníkem dost zapeklitá hlavolamka, takže muselo nutně dojít na nejhorší - tvrdý reset celého obvodu. Kdo to nikdy nedělal, zkoušet by to rozhodně neměl. Trik totiž spočívá se zkratování všech nenapájených nožiček šroubovákem s přáním, aby všechno dobře dopadlo. Po tomot zásahu a opětovném osazení na desku… byla tma. LEDka se ani nerozsvítila, ani nezablikala. Pomohlo až vybití z pamětí, ale zkrátka a dobře, asi po šedesátém pokusu se to celé opět rozblikalo a na USB se objevilo kýžené napětí. Jupiii. Stačilo už jen připojit klávesnici a monitor a po chvíli se už ukázal OpenBoot promt a všechno bylo v pařátku.

Vlastně nebylo. Tvrdým zásahem proti všemu uloženému došlo rovněž i ke smazání MAC adresy a HostID počítače samotného. Všude zářily samé nuly. Definitivní zděšení přišlo až v okamžik, kdy se ukázalo, že OpenBoot 4.x ruší příkazy mkpl, mkp a další, nutné k přeprogramování IDPROM. Podle všeho googlování zřejmě neexistuje cesta, jak tam údaje znovu zapsat.

Aby mohl Sun najumpstartovat ze sítě, potřebuje trochu upravený TFTP server na ARP/RARP síti. Protože tady teda mluvíme o linkové vrstvě, je celkem epic fail, že je adresa počítače 0:0:0:0:0:0 - s tím se nedokázala pořádně vyrovnat ani brána a celé se to pokazilo. Nezbývalo než zkusit věci další zastaralou cestou a pokusit se nastartovat z média. Optického. DVD. No a kde vzít funkční IDE DVD mechaniku? Jedna se přece jen našla. Asi.

Každopádně rozpoznaná na první pokus rozhodně nebyla. Při spuštění diagnostiky to ale hlásilo nějaké disky, takže stačilo pokusit se všechno ještě jednou vypnout, napojit jiný HDD - zrovna sebraný nějaký starý jablečný Quantum Fireball - a zavěsit to tak, jak to bude OBP asi očekávat. Přes nvalias se celkem nabízelo specifikovat vlastní cestu k připojené mechanice a světe zboř se, kurzor se roztočil a začal chrlit.

Instalace z nedostatku paměti probíhala jen v textovém režimu, ale bylo to krásné a pohodlné a roztomilé. Pokoušet se ovšem nastavovat síť bez možnosti ručně změnit MAC byla ovšem chyba, která celý proces prodloužila o další hodinu a nový pokus. Nicméně přímočarost skutečně vedla k úspěchu a na samotném konci se z šíleně vrčivého disku spustil Solaris 10 se svým Sun Java Desktop Systémem, dokonce v české lokalizaci. A bylo to rychlé, zatraceně rychlé a krásné. Brzdil to jen totální nedostatek paměti a šíleně pomalý disk.

Do budoucna je tedy nápad na velkolepý upgrade. IDE disk bude zřejmě přímo na desce nahrazen adaptérem na CF kartu, která by měla být dostatečně výkonná pro takovýto pokus - koneckonců, když se to nebude používat, tak se to ani neopotřebuje. Pro napájení se dá pořídit nějaký malý pasivně chlazený ATX zdroj a za další, to hlavně, někde sehnat ještě tři 512MB moduly SDRAM na rychlosti 100 MHz. Velká škoda, že všechny takové (nebo kompatibilní) jsou nacpané v PowerMacu, který má prostě pořád ještě přednost. Vzhledem k tomu, že tam velmi svižně jede Java 8, by to byla celkem pěkná platforma pro Minecraft server - stroj, který nežere prakticky nic a není ani nijak slyšet.