Věci můžeme zapsat buď želvičkovou notací, nebo jako normální RDFko v OWL. To nám naše milá rozmilá doktorka Sovička vyprávěla víc než několikrát a pokaždé se její povídání setkalo s mohutným úspěchem, úsměvy i potleskem. Měla totiž ve všem naprostou pravdu. Ještě teda kdyby bylo jasné, o čem to vlastně mluvila.
Sedmý nebo osmý den v řadě po celkem nepřítulném nedostatku spánku. Dnešní svítání a prokusování sluníčka skrz mraky nad siluetou hradu přinášelo určitou naději konce a zcela neodolatelnou touhu za volantem prostě usnout a spát. Nebo se alespoň intenzivně těšit na zítřejší ráno, kdy k tomu bude o něco reálnější příležitost. Zabijáckost situace neodlehčila ani blížící se osmá desítka kávy v pokračující nové třístovce (což samozřejmě zase nic neznamená, když se to počítá od dalšího náhodného místa), protože v ultrahodinových víkendech není na pořádné kafe jak čas, tak ani příležitost. Ale když už je o tom řeč, tak tohle byl ten první ultrahodinový víkend na velitelství, naštěstí zrovna předcházející svátečnímu pondělku. S normálním pondělkem by to bylo o třídu, nebo přesněji o čtyři třídy horší. Letošní velení celkem ujde - jinak, Jéžo, lepší kokot než minule, i když se zas do týmu namíchali cizáci, mezi nimiž je mnoho nagelovaných nebo nemytých androidářů, dotnetářů a jiných ranních nepozdravičníků v korporátních košilích, kteří mají ve zvyku na potkání sdílet svůj názor, přestože mě skutečně nezajímá. A vůbec, kdo ráno ani nepozdraví, je asi vypaštěnej kretén. Nebo co.
Doktorka Sovička se prý možná zase na scénu na konci času vrátí, aby zaskočila za zřejmě v tu dobu již indisponovanou zrzku z velitelství, a třeba při tom i dovysvětlí svoje úchvatné a úchvatně dobrodružné výklady a zajímavé příběhy ze života, které trochu okoření už získané želvičkové poučení. Želvičky, jak správně podotkla Alička, mají krunýřek a jsou roztomilé, nicméně si je můžeme představit i jako pouhé barevné trojúhelníčky kdesi v něčem. Realita je vždycky krutá.
Krutost reality mi ale v neposlední řadě značně ulehčuje úplně nový mlýnek. Na kávu. Skutečně. Je tak dokonalý, že neslouží jen jako neobyčejná dekorace, ale umí i ohýbat samotný čas a semlít u toho jakékoliv divoké kávové zrno, které si záměrně v sobě uchovává svou čerstvost a nechce ji bez mletí jen tak vydat. Jeho točení a řád při samotném mletí pak dává zapomenout i na určitá formální očekávání, která by se normálně slušela naplnit, nebýt naší otevřené informační a ideologické války. Tyhle dny a s nimi spojená očekávání jsou často jako svátky dvou vodních typ. Těch, co se přemrštěně a okázale ozývají na efekt a manifestují tak svou neustálou přítomnost bez šance se setkat s jakýmkoliv pozitivním přijetím, tedy třeba okázalosti z rodiny plné vší a pavouků, a pak těch druhých, co by formálně díky nějakému etickému závazku naopak svou přítomnost dát najevo měli, ale buď se bojí, nebo si v záplavě svého pokřiveného pohledu a infekce liberalismu říkají, že forma nikdy nesmí zvítězit nad obsahem a lžou si přitom do kapes a balí se do záclon a nechávají to celé ustát jak tři tejdny starej čaj na parapetu, dokud to celé prostě nevyprchá do ztracena. Pak si povídejme o nějakém respektu a fazetové závislosti…
Pokračující výuka začíná díky nově předpřipraveným operačním plánům konvergovat k nějakému rozumnému vedení a budoucím výsledkům, které se snad zobrazí na konci v zeleném políčku úspěchu. Zbývá v to jen doufat. Největší překážkou není ani tak environmentální heterogenita napříč skupinami, jako spíš skutečně dosažené ranky jednotlivců. Lavírování mezi dostatečně jednoduchým a pro začátečníky uchopitelným a zároveň zajímavým pro pokročilečníky zůstává nekonečnou výzvou. Ve chvílích zoufalství to pak zachraňují zvídaví a čiperní studenti s opravdovým zapáleným zájmem o nějaké skutečné znalosti a taje. Určitou nevýhodou takovéhoto individuálního dychtění po pamlscích je ale emergence nových tajných ctitelek, což už tu sice bylo, ale pořád neexistuje rozumný scénář, který by s tím uměl nějakým způsobem naložit. Jejich přetavení ve tvarové tanečnice kvůli prostředí nepřipadá vůbec v úvahu a pak vzniká velmi těžko předvídatelná a docela určitě špatně končící situace. Efektivní olizování studentek, jak bylo tenkráte popisováno, rozhodně není schůdnou alternativou, ač je jednoznačně alternativou lákavou.
Díky Sisi a jejímu honění Divokého Hona patří spoustu volného času sice do kávy, ale taky čučení na gameplaye třetího Wiedźmina i od dalších čiperníků. A zvlášť takových, co ho mají v originále. Po nějakých dvaceti nakoukaných hodinách začínám získávat ne jen celkem dostatečnou znalost, ale dokonce i silnou zběhlost v polštině, zkrátka a dobře, teraz władam biegle językiem polskim jak cholerna kurwa. Na jednu stranu je dobře, že nemám k dispozici stroj pro vlastní dobrodružství, protože by to sežralo nezměrné množství času, který je potřeba teď investovat úplně jinam. Ale celek rozhodně naplňuje a můžu s klidným srdcem všem doporučit, aby se divoké honění alespoň pokusili, neboť je to krásné a poučné. Zvlášť chvíle, kdy nějaký pitomí sedláci dostanou z prohnaných důvodů pořádně za vyučenou, protože nechtějí něco respektovat. Nejčastěji kulturu a folklor. Nakonec, i když si Sisi hraje anglicky, mohla by přijít jako první do Zdeňkova klobouku na nějaký ten rozhovor a ukázat nám všem, jak jí to kouří a jaké má jako začínající úspěšná playerka výhledy do budoucnosti.