Eida.cz - Šnekopa Event MMXV

Další rok se s rokem sešel, přičemž nastal konečně čas podniknout naši velmi tradiční taputukanskou výpravu, která je zdánlivě daleká a nebezpečná jen z nějakého určitého úhlu pohledu. Oproti loňskému spěchu na speciální a dlouho očekávaný event byla celá operace kvůli čemusi posunuta až na sobotu, kdy jsme si devátého udělali zkrátka o několik dní později, takže vlastně došlo k desynchronizaci.

Protože nás tedy netlačil čas a neměli jsme kvůli němu divoký hon, nebylo zas tak komplikované si naplánovat co největší zážitek a jít se trochu projít i druhou stranou. Podle plánu je to trochu delší cesta s malým bonusem na konci, ale nebyl důvod tomu všemu nevěřit, především díky pěknému počasí, které bylo v proroctvích už delší dobu. Kvůli víkendu to ale taky znamenalo, že na nás nejspíš zaútočí okolní davy, které tvořily hrny už od samého začátku a nechtěly nikomu dopřát tichý a samostatný zážitek. Smysl pro dobrodružství zejména postrádala jakási divoká holčička, kolem které dost vytrvale lítala vosa a chtěla ji sníst. Bohužel se to občas stává, že tak člověk sedí venku na zahrádce hospody a přiletí na něj vosa. A pokud je to zrovna debil, začne si pochopitelně na vše stěžovat a za vosy vyhrožovat nebohým servírkám. 

Pomalá cesta byla prima, ale dávala slušně zabrat. Po jednom kilometru jsme už nemohli a museli jsme se vrátit. Vlastně ne, to by vypadalo divně, ale úplně daleko k tomu taky nebylo (ačkoliv daleko to v tu chvíli bylo všude stejně). Co totiž čert nechtěl, Davídkova těžká zbroj začala znenadání chrlit a jeho boty se mu začaly zlomyslně zařezávat do tkáně a už to vypadalo, že se co nevidět promění v alghúla a všechny nás, a to včetně všech náhodných kolemjdoucích, kterých byly masy celou úzkou cestu, oslimí. 

Sisi to ale pálilo, často i do zad a nejen do očí. Měla totiž naštěstí úplně spásný nápad, že by si měl Davídek své těžké bitevní boty vyměnit a načerpat trochu energie z čokoládových tatranek. Bohužel plán selhal samozřejmě na tom, že žádné takové boty na výměnu ve svém inventáři neměl k dispozici a Sisi zase nepodporovala jeho level. Co na to říct, jako vždycky si v rámci tradice na tyhle výlety beru úplně nové a do té doby nepoužívané a nevyzkoušené boty, aby se prošly zátěžovou zkouškou. Preferuji ovšem lehkou zbroj, která není do jakéhokoliv terénu s vyšším než půlstupňovým stoupáním stavěná, takže by jeden řekl, že to nemůže fungovat. Ale… Davídkův level celkem odpovídal a mohli jsme si boty na chvíli vyměnit, čímž bylo velmi snadné dojít tomu přísloví o souzení člověků, v jejichž botách kdesi cosi. Nebylo to úplně nejhorší, pět plus, ale díky nulovému výchozímu zranění mi těžká zbroj naštěstí vysosávala jen staminu, takže nakonec nebyl vůbec žádnej problém, vole. 

Zahlédli jsme znenadání - jak by nám rostla nad hlavami - samotnou špičku Sněžky a věděli jsme, že je to dobré a že zbývá už jen pár desítek výškových metrů a několik tisíc bezohledných smrtelníků v cestě na překonání. Přivítala nás budka na polské straně biomu a všude kolem se to výletníky a výletnicemi jen hemžilo. Některé chodily v legínkách a rozhodně ne všechny měly na takovou výzbroj vhodné parametry, ale co se dalo dělat.

Strategicky jsme museli zvolit delší, avšak pozvolnější cestu, která se lemovala kolem samotné špičky a vybízela k výhledům na polské lesy, stráně, vesnice a hotely kdesi dole. Ani mraků nebylo, jen obláčky na dohled, které měly jen velmi nereálnou šanci se nás dotknout. Bohužel došlo na nejhorší a dlážděnou cestu zasypalo hejno jakýchsi běžců, jako by nebylo málo už samotných výletníků a špatně se chovajících cestujících. 

Tragédií nejhrubšího zrna bylo pravděpodobně všudypřítomné používání selftyčí, které se vymykalo i měřítkům na Vodnaći a výletu do Kornoutů, kde na nich zlotřilci ovšem měli alespoň plnohodnotné GoPro a ne obyčejné mobily a tablety, jako v tomto případě.

Hrny blokovaly celou cestu a kazily celkový dojem. Dokonce i v pokladu, který sice loni Davídek se Sisi již ukořistili, zela trhlina a vše působilo dojmem odpadku a úpadku. Možná se zdá, že každý zkoušel využít víkend co nejlépe, a tím to bylo celé odsouzené k zániku. Navíc ani asi nebude video, protože nebyla k dispozici pořádná kamera, jelikož tu pravověrnou HDčkovou měl celou dobu náš polovelitel, Pilift-esencián, a tahle obyčejná byla jedinou, co zbyla. Zdálo se to být nadějné, ale když to není HD, je to jak pískem do očí, a to by nikdo neměl chtít. 

Kvůli Davídkovu rozbití a touze po pamlsku na oběd jsme se museli spustit lanovkou do hlubin, nezbylo kirunské cesty pro odhození Sisi do jamkt na hřibitově s odpadky. Dole na nás čekala už přítulná servírka a cosi říkala, bojovala u toho se slunečníky a smála se. Davídek dostal naštěstí jako odškodnění pěkně pivíčko, ale i tak mu asi osud nepřál a zaútočila na něj domácí kočička. A co dávali za bylinky do svíčkové nad rámec běžných zkušeností, to se taky zřejmě už nikdy nedozvíme. Byl to ovšem velmi krásný a roztomilý výlet, tomu není co vytknout.