Vypukl podzim a do škol se divoce nahrnuly zvídavé děti. Nebo i ty nezvídavé. A jak bývá zvykem, pršelo u toho. Vždycky prší. Mohutně a krutě; v pláči mraků se smáčí realita, štěstí i rozum. Na podzimu jako takovém a vyplašených dětech všude kolem by vlastně asi nebylo nic moc zvláštního, kdybych si to z naprosté a nebetyčné nezbytnosti letos nešel oficiálně zkusit i z druhé strany a nepokusil se napřímo infikovat i státní sektor.
Bez ohledu na to, že byla celá situace díky svému nepravděpodobnému úvodu prakticky jak vystřižená z jedné ze scén Padesáti odstínů šedi, měla i pár dalších následků a aspektů. Bylo to, jako kdyby se splnil Sisi sen. Jenomže mně. Jako kdyby se spoustu palčivých otázek rázem rozplynulo a zmizely všechny pochyby. Jako kdyby si I, ještě než mi vzala O a R a začala útočit na naše vzdušné zámky, přezevšechno na světě stěžovala na vlastní bubáctví a rozpustile ve vzpomínkách na svá sympatická zkouření vyprávěla příběhy o kamarádech, co hned po vylétnutí z jejich pedagogické fakulty, tedy úlu, kuli plány, kterak efektivně olizovat svoje budoucí studentky a nezabývali se u toho žádnými dalšími proč a zdali. Bylo to, jako kdyby celý den kouřila Hannah McKay.
Do mrazivého rána vítalo radostné mňoukání a kafe. Od obojího trochu dovede vyloženě pozitivně nakopnout jakýkoliv den, zvlášť když se ještě na snídani přidá jelení paštika s brusinkou. Být tak šíleně brzo vzhůru mimo obvyklou sobotu nedávalo ani trochu smysl, playlist protestoval a nabízel věci z dávno přešlých let a na papírech bylo jako před výbuchem. Nemluvě o darknetu, ze kterého se valily z vyhledávání samé strašné věci a nic relevantního. Lidi venku spěchali a neusmívali se. Trochu do toho na zastávce zasáhl Los, kterého jsme neviděli léta. A v dálce s někým odjížděla asi původní 909ka. Myslet na všechny a na nikoho v autobuse, ve kterém se nechtěně protnula minulost s budoucností, působilo dost zmateně a neuvěřitelně. Kdesi v centru pak na opačné straně linky čekala kolegyně s rozbitou rukou.
Byl to první školní den. Nadšení a zděšení střídavě dosahovaly krátce před samotným startem saturace a obavy, že se dostatečně včas na slíbené uvítání a zavedení formalit neobjeví místní velitel, se bohužel rázem naplnily. On je to navíc vždycky šok, muset nechtěně podléhat jakékoliv lokální autoritě a muset bojovat podle nových pravidel, jenže když ona autorita neodvede svoje úvodní povinnosti podle smluveného plánu, co pak s novými pravidly? Asi jako vždycky. Jedna až deset: nenechat se chytit. Pohled na nové tváře po zmatlání všech úvodních povinností byl téměř k nezaplacení a dá se říct, že dodal připravené šanci přibližný plán. A tak to probíhalo celý den, v novém budníku v centru města. Třídy plné Aliček se střídaly jedna za druhou a v dlouhém odpoledni přinášely zmatky do byrokratických procesů. Ale hlavně i slíbenou naději na tvarování optimální budoucnosti založené na úplně jiných, než na oficiálních principech.
Na konci odpoledne se po všem zase zatáhlo nebe a útěk před deštěm napomohl včasnému příchodu do laboratoře, kde najednou nebylo čerstvého vzduchu a jeden postarší pán se rozpačitě divil, jak a proč mu pod rukou utíká čas, že to bylo až k nevíře. Všichni byli ale spokojení a usmívali se a měli radost z výsledků a pozdravů a nedůvěřivě koukali právě na počasí, a to s nadějí, že jim samotným snad neublíží. Mezitím se ostatní smrtelníci tetelili v budkách na náměstí a čekali na zázrak a na autobus. A do jednoho z nich nastoupila mladá tanečnice, ještě plná snů a tužeb po možných vítězstvích, ze kterých nakonec zbude samozřejmě jenom šmouha a labutí peří - alespoň dokud se všechny lži nezmění v pravdu.