Zhruba před osmi lety nějaká magická síla svévolně použila tlačítko pause a vše se kvůli tomu změnilo. Vlastně nezměnilo, ani nemohlo, vždyť došlo právě k tomu zastavení. Nejdřív pozvolna. Jako první zmizely rozdíly mezi zimními a letními dny. Až pak všechny ostatní. Třeba za to mohl jediný artefakt. Hodiny nekonečného času z Mistu. Dalo se na ně zírat celou věčnost a písek se v nich sypal a sypal a nikdy se nedosypal. Nojo, takhle to vlastně celé zní jako nějaká veselá příhoda z Irčina magického dětství.
Není důležité datum. Ani místo. Bylo to zkrátka před chvílí. A to dost ráno; mezi chladnými zdmi chodeb našeho velitelství se snažily rozpínat první sluneční paprsky, kterým se prve vůbec podařilo překonat silnou vrstvu mraků, samotné chodby ale zely v brzké hodině krystalickou prázdnotou a tichem a jen na skleněných dveřích chráněných zlověstně blikajícími čtečkami karet visely úhledně připravené rozpisy, nesoucí jakýsi nevyhnutelný jízdní řád tohoto pro mnohé významného dne. Shluk polstrovaných židlí v rohu, obklopující stylový nízký stolek s prospekty a živou květinou, přímo vybízel k relaxaci. Tu chvíli čekání na ostatní dorazivšníky zpříjemnilo celkem náhlé objevení lycčího portálu u základního kamene budovy, nacházejícího se o několik pater níže. Po jeho chirurgickém vyříznutí zmizela rozsáhlá řídící pole a otevřel se dokonce nový access level. Tento den ještě ani nezačal a už to vypadalo vyloženě nadějně.
Dneska to vypukne, ozval se tichý hlas někde zpoza zdi. Všechny sny se naplní. Už brzo nebude mít žádný smysl se zabývat hledáním nejvýhodnějšího místa pro diskusní kroužky pod barevnými podzimními stromy nebo se prodírat davy a zkoumat, z jak mrzkého důvodu tu ostatní jsou. Všechen čas dneškem zkrátka vyprší. Nic dál už neexistuje.
Skutečně. V hlavě je z toho teď už zase jen šmouha, skoro jako od rtěnky. Zbyly jenom rozmazané obrysy usmívajících se kolegů čekajících na šílený verdikt, značně nervózní, ale zároveň nesmírně půvabné klapání vysokých podpatků rudovlasé slepice z vedlejší kanceláře, kterou nejvyšší donutili úslužně se usmívat a na počkání nosit všem kafe a zákusky (a to nemluvě o tom naprosto úžasném pocitu zadostiučinění; vždyť mívala pauzy na oběd od nějakých devíti do dvou odpoledne a jen velmi neochotně pak vyřizovala všechny naše požadavky a starala se raději o své tajné ctitele zanechávající jí nicneříkající papírové lístečky na futrech kanceláře), zář slavnostního naladění všech ze samotného vrchního velení, kteří alespoň na okamžik vypadali úspěšně jak manželky byznysmenů, a klimatizace, bezchybně pracující a usnadňující naši práci. Všichni čtyři dostáváte bod, povídá závěrem s úsměvem na tváři facilitátorka našeho dýchánku za zavřenými dveřmi. I vy, Eliško, máte taky bod. Všichni teď máte vyšší ranky a splňujete podmínky pro vstup do elitního týmu našeho klobouku. Všechny dočasné poručíky tímto okamžikem povyšuji na elitní bukanýry a ostatní na čestné elitní bukanýry. A na podlaze pak zůstala vyrytá muří noha.
Rázem jako lusknutím získané bukanýrství. A ještě šestý access level navrch. V jeden den, a to dokonce ještě dopoledne. Tomu se snad nedá ani uvěřit. Zpětně, v o něco širším horizontu, je to celé vlastně ještě o dost nepochopitelnější a neuvěřitelnější. Poslední půlrok byl sice opět formálně naprosto v pořádku, ale zcela protkaný mnoha zoufalými situacemi a krutým odříkáním - kolikrát na ponovoročních cestách zasypaných sněhem a v úplné tmě vypadalo vše už tak beznadějně a v srdci pršelo, že by bývalo hrozivě snadné to v takové okamžiky zcela vzdát a jít se tetelit bez jakýchkoliv starostí někam ke krbu. Chybí tu vysvětlení a přesná definice motivačního faktoru. Začínali jsme přece stejně, nebo třeba stejně nerovnoměrně - ať už s taputukánky, nebo s kýmkoliv jiným z předchozí éry. A vidíš to, já jsem velitel. Dokonce mám i levandulovou hvězdičku. Můžu mít konečně všech 200 tvarových tanečnic. Leda by teda tím motivačním faktorem bylo opět přesvědčení samo o sobě. Přestože to nevyšlo úplně podle plánů nebo podle očekávání, slavíme letos naše společné taputukanské bukanýrství, protože MMXV ho stejně nakonec předpokládá.
Změnil se tím ale celý život od základů a začal zase plynout? Těžko, nebo možná tak napůl. Nebo dvakrát. Za tohle asi dostávám nejvíc vynadáno, když nejsem s to přijmout lineární logiku věci a přiznat si, že když se plán povedlo dotáhnout do úplného konce, prostě končí. Navíc je tu poměrně velký rozpor, protože čestnost vyššího ranku dlí v mediální identitě, nyní nově taputukansky idealizované, a nikoliv v pokračování dosavadního konceptu, který v určité fázi… zanikl; totiž čím stoičtěji a tišeji se naslouchá, tím víc sice roste šance na zaslechnutí něčeho a uchopení toku okolního světa, k celkově zesílenému vnímání, jenomže samotná identita se pak někde ztratí, protože se v kontextu zcela definovaného a plně vnímaného okolí stává najednou nepodstatnou a pozbývá nutnosti sebedefinování. A to je v pořádku, nakonec je to konzistentní i s Kantovým a Husserlovým náhledem na poznávání v čase - a v něm, pochopitelně, není duše. Pokud se ale identity v nějaký okamžik prolnou, hned se objeví zlaté vlasy tři.
Těžko říct, jestli to byla vážně tak zásadní životní změna. Zajímavý byl ten první den, takový běžný den superhrdiny. Kromě toho, že jako obyčejně začalo strašlivě hořet a hasiče musela místo Káčuly navádět nějaká sportovní odřená plechovka, celkem to ušlo. Hlavně i díky tomu, že po dopolednách obyčejně nemám strach jezdit MHD a nebojím se města a parfémů. A i když je město pokažené, stále svým žárem zve a láká a objevila se v něm i věčně usmívající se Hanka a pak mi operátor řekl, že jsem asi letní typa a že mám mít spíš radost. Jenže radost pořád něco kazí a je těžké přiznat, že ten den byla Baruška v kavárně zrovna tou nejmenší starostí ze všech a povinnosti volaly a nenechaly vydechnout. Všechny takové dny, především ty profilovací, bych raději vyměnil za jeden croissant. No ale čím víc retro to je, tím roste naděje na nějaký zázrak a výlet a možná i žluté nebe. Cítím jablka.