Eida.cz - Duch přivyknutí

S každými Velikonocemi obyčejně přichází velkolepé vysvobození od prázdných temnot, které nás provázely od okamžiku zničení vánoční světluškové výzdoby až do konce března, jen ze své čiré snahy vytvořit ultimátní a všudypřítomnou sklíčenost. Začínají ovšem vyrůstat špičky a přibližně do čtrnácti dnů zas bude všechno v bezpečí.

Každý teď najednou mluví o počasí. V televizi, v podchodu, na ulici, na sociálních sítích. Jako kdyby se nechumelilo. Je to zvláštní hned z několika důvodů. Třeba je to, možná, tím nejnudnějším nápadem. Nebo jen obyčejnou snahou říct něco relevantního v rámci jakéhosi sdílení, kdo ví. Nebo proto, že tohle aprílové počasí bylo ve skutečnosti naposled před víc jak dvaceti lety. Toliko k zoufalému hledání motivací.

Nemůžu nevzpomenout, že se každý Zelený čtvrtek před Velikonocemi pečou jidášky, kruté a hlavně tradiční velikonoční pečivo různých tvarů pro různé příležitosti. Bývá to taky doba příslovečného rozpůlení, kdy se díky vyšší magii sny mohou ve zlomku okamžiku snadno stát skutečností a prozradit všechny netušené možnosti.

Sny jsou říší podivnou, v nich i mrtví obživnou.

Často bývá velmi obtížné nepodlehnout vlastním snům, zvlášť když je občas tak složité rozlišit je od skutečnosti. Jsou odrazem duše, proto pro ně neplatí žádná časová omezení, neboť duše se nikdy nenachází v čase, nýbrž čas sama generuje. Proto tak snadno ve snech splynou různé doby v dokonalou jednotu, ve které se mohou setkat různé přízraky na různých místech, které mohou a ani nemusí existovat. V okamžik prozření pak přijde přerušení a ze všeho zbude už jen šmouha a pocit, že je vše ztraceno. Potom ale o to víc překvapí, že na významných místech ve skutečném světě s hrdostí kvetou fialky.

Ani kletba věčná není, čas ji změní v odpuštění.

Všechno se hezky řekne a naplánuje, bohužel v bezčasém prázdnu, kde jedině může duše bez obav dlít, se jen těžko něco skutečně provede. Málokdo chce cíleně žít ve zdánlivě nekonečném čase možná jenom kvůli tomu, že podle pořekadel právě jen čas dovede skutečně zmizet všechny rány a kletby. Přesto, nekonečný čas má ale ve své kráse a takové té lyričnosti i další perky, jmenovitě třeba nikdynepřivykačnictví, kdy vlastně všechno na svém začátku i konci je pořád nové a atraktivní, neopotřebitelné. Kdy se duch přivyknutí skví už jen v pragmatickém přístupu a racionalitě.

Vlastnost mívá ducha, podstata esenci.

A možná i to je nakonec tím skutečným poselstvím Velikonoc - nikdy nezapomenout, že vše je tady napořád a nikdy se nic fakticky nevytratí, ať už se s tím někdo smířit chce, nebo nechce. Požehnání pramenící ze vzkříšení Krista se ve svojí přirozenosti vztahuje na neustálé získávání zkušeností, poučení a vědomí, že nakonec nikdy nic nezůstane pod kontrolou, jen aby v nás mohla krystalizovat čistá esence poznání.

V posledních týdnech se vyloženě ztrácí vůle k souvislému povídání a přitom je až kriticky nezbytné najít sílu na uspořádání všeho dohromady. Je to těžká zkouška plná izolace a zasypávání, kdy se ve větru v nočních ulicích sice formují určité a mnohdy i zcela jasné obrysy, ale v tichých chvílích v budce cosi vyššího zamezuje jejich transformaci na papír. No co se dá dělat. Namísto toho se ale celkem daří provádět zázraky s tou několikrát zmiňovanou virtualizací. Velikonoční velitelství se usneslo a pořídilo paměť, takže je celý systém vyvážený a poháněný dostatečným množstvím zdrojů.

Při pokusech a laborování s trochu modernější IIS 7.5 na Win 7 Pro přišlo do rány několik zajímavých překvapení, například neuvěřitelné štěstí, že jak původní fyzická dedikovaná linka, tak i KVM měly téměř stejný přístup k adrese hosta, takže aplikace fungovala i s numerickým nastavení v souborech, kdy nebylo až tak úplně potřeba modifikovat hosts záznamy nebo spoléhat na NetBIOS/WINS. Nebo další štěstí, že IIS 7.5 vyrobila ve web.config správně MachineKey, který mohla bez úprav používat i původní šestka. Krom toho se ale největší boj udál asi s rozběhem SSL. V IIS 6, které ale běželo na serverové edici OS, stačilo prostě autoritou podepsat CSR, přihodit to do správy certifikátů serveru a bylo to. V IIS 7.5 je sice postup stejný, ale bohužel s tím rozdílem, že jaksi… nefunguje a zbytečně vyhazuje hlášku o neplatné relaci při pokusu nastavit daný certifikát pro konkrétní binding. Ukázalo se, že je to celkem rozšířený bugísek, kdy správa IIS sice certifikát importuje, ale přes jakékoliv klikání ho označuje jako neexportovatelný. Jediným řešením je násilné otevření správy certifikátů pro účet počítače v MMC a nový ruční import podepsaného certifikátu s klíčem tamtéž. V IIS 7.5 by to pak už mělo být vidět a nechat se bez zbytečného brblání označit a běžet.

Protože výsledek na balanceru sice fungoval hned, ale opakovaně jen sporadicky kvůli šíleným 403kám, chtělo to ještě tak trochu poladit mod_evasive, který měl jaksi nekompromisní pohled na vytvářená spojení. A tou úplně nejlepší zprávou nakonec bylo zjištění, že mod_headers dovede kompletně přepsat hlavičky generované IIS 7.5 a maskovat server jako něco úplně jiného. Žádná kouzla. Jupiii. Třešničkou na dortu bylo už jen otevření hidden service na Toru, dosažené ve virtual hostu jen připsáním odpovídajícího ServerAlias. Nebylo by to asi tak důležité, jenže zatím se nikdo neměl k tomu, aby od února přesměroval zátěž na národně izolovaný balancer, takže i když virtualizované prostředí běží a běží zcela bezchybně, nikdo si ho nemůže užívat nebo jen zkoušet. Od začátku února navíc neuteklo tolik času, aby se požadavky na přepnutí vůbec někdo zabýval. Takže asi pohoda, možná to už začátkem, či spíše koncem léta bude. Nebo až pod zátěží vyhoří W2k3, který má už teď na kahánku. Kdo ví. Důležité ale je, že technologie díky velikonočnímu poselství zas jednou zvítězila nad byrokracií.