Únor je vždycky nejhorší. Tma, zima, za oknem leckdy rarášek nebo Zuzana. Naštěstí zrovna v tuhle chvíli není sníh, nepadají trackery, nebo se nechystá nějaká podobná kalamita. To by bylo už vyloženě na mašli. Ze stěn jde obyčejný chlad a do noci nepřetržitě proniká neklid z příprav a paniky. Letos zrovna všechno znovu vychází na paladinský víkend a zarovnává se na čtyři.
V duchu víkendu se pondělní volno možná trochu protáhne. Kdo ví. Jeho úkol, dostat do budníku původní DVDčko, se možná kvůli potížím v síti poněkud zpomalí a nebude dřív něž před osmou ráno. I když spíš později. Všechno je to stejně jen teorie. Nikdo nedokázal přesně říct, jak moc se dá OEM instalace Windows provozovat virtualizovaná. Jasná je minimálně jedna podmínka, nesmí na tom být externí správa z jiného stroje (za který se prý považuje i lokální ESXi) a pak ještě nějaký oficiální FAQ říká, že je úplně v pořádku provozovat OEM i virtuálně, pokud je zachovaná oddělená licence na daném stroji (až na jednu výjimku v licencích pro Server to nesmí běžet zároveň jako host i guest). A to by mělo být dodrženo. Bohužel žádné rozumné a hlavně konzistentní postřehy ze skutečného života s jasným výsledkem k dohledání nejsou, jen spoustu trubek lamentuje, jestli to jde provozovat i v BootCampu - jak a v jakém stavu došli k tomu, že si můžou vyloženě koupit Mac s OEM licencí Windows, to bych chtěl docela vidět. Za předpokladu, že se všechno zdárně povede, vyrobí se optimalizovaná instalace pro poskytování toho pitomého .NETu interně a bude to. Na Xen je teď už trochu pozdě, takže to zřejmě pojede s KVM. Jupiii.
Nedávno jsme se tu znovu tak trochu vyděsili nad sociálními sítěmi, kde všechny profily nedobrovolně přežívají, ač jsou jejich nositelé už dávno pryč a nikdy se nevrátí. A stane se to jednou i nám, pokud s tím něco neuděláme. Navíc takových situací k sebepropagaci nejčastěji zneužívá ztroskotaná neomarxistická verbež, která jen sprostě krade technologie společnosti. Jako tehdy před lety, když nejdřív bezostyšně rozbíjeli piána v kavárně a pak po plese zabili nebohou servírku kradenou DEW a nějak nečekaně jim to v tu chvíli prošlo. Byla přitom hodná. Zbyl po ní právě krom obvyklé šmouhy jen ten sociální profil, na kterém není poznat, jestli se čas skutečně zastavil nebo nezastavil. Nic nikdy neskončí, a to je na tom asi to nejděsivější. Nemusí to přitom být jenom smrt, která rozděluje pomyslnou existenci na Internetu a mimo něj, kolikrát je spíš ta chvíle, kdy lidi za sebou zamknou vrátka a zahodí od nich klíč. Jenže všechny záměry odejít zdánlivě selžou na nulové vzdálenosti, která jako jediná zbude. Trápí mě, když se pak na sebe všechno nabaluje a ve snaze udržet si směr, tvář a vlajku jsou pak mnozí ochuzeni třeba i o velmi přínosné sdílení kočičích fotek. Je to patová situace. Možná bychom si na ulici ve vyhroceném okamžiku vyškrábali oči, ale co se stane, když se pokusíme kočit na Instagramu? Nebo když kafe dává na Instagram každý, co se stane, když někdo dá Instagram na kafe?
Internet je už zbytečně moc veřejný, všudypřítomný, stal se pro lidi realitou. Ještě na začátku století bylo až magické sledovat, jak vznikal, jak byl dokonale anonymní a přínosný. A jsou věru to neocenitelné vzpomínky na četná dobrodružství. Jak se ale stává jen obyčejným a ještě obyčejnějším prostředím, v rámci neodmyslitelné fylogeneze v něm pomaličku vznikají více či méně úspěšné subsítě, které mají stejný charakter, jako měl Internet na začátku - striktně decentralizovaný, neprozkoumatelný, anonymní a plný překvapení. Asi nejrozšířenější subsítí bude pravděpodobně Tor. Jeho primární myšlenka anonymizace se postupně díky skrytým službám změnila na živnou půdu nevyslovitelných zákoutí, smrtelníkům nejčastěji popisovaných jako deep web, kde je znovu možné úplně všechno. K velkému překvapení tvoří podvody, nájemní vrazi, pornografie a konspirační teorie jen zlomek příležitostí, naopak v mnoha ohledech tu vzniká prostor pro naprosto legální počínání a skutečné využití kryptoměn, a to při plném zachování kulturní společnosti. Těžko posoudit jednotlivé komunity, z nichž nejaktivnější je zřejmě ta severoamerická, hispánská a italská, ale vesměs jsou tam místa, kde lidé, z okolního světa unavení, zalklí tmou, se skryli sami před sebou. Dovedu si to živě představit. Je to jako jednoho dne všechno odmítnout, vypnout si telefon a všechno ostatní a jít si s kafem sednout na jednu tichou chvíli století ven pod strom. S nadějí. Vzhůru dolů. Do hlubin, kde vládne stín.