Asi bychom se měli poprvé oficiálně přivítat v novém, hodně bojovém roce. Vše je od Vánoc pořád v neuvěřitelném spěchu, takže dnešní polední a dlouho očekávaný dýchánek, pochvala a zadostiučinění přišly velmi vhod. Neztrácet naději, to musí být klíčem každého dne, ne jen prvních týdnů roku - pořád totiž ještě naštěstí existuje určitá úroveň čikovnictví umožňující za dva dny splácat něco relativně hodnotného, odměna je důkazem.
Pět let je zhruba doba, po které se nějaké méně chráněné a zdánlivě obyčejné informace dají vyřadit z archivů, případně zcela deklasifikovat a přinést veřejnosti na podnose přímo pod nos. Ale někdy je i pět zbytečně moc. Tak co už. Před dnešním operačním výletem se vyříznula poměrně protáhlá operace s dalším z nekonečné řady notebooků, na jejímž zakončení stálo konstatování, že s tím holky zlobily, takže proto to vypadá, jak to vypadá. Ostatně, mohly si to dovolit, možná je to jejich vlna spokojenosti, možná i lehkomyslnosti, která z nich celkově pramení. Ale jak to bylo s Terezkou před čtyřmi nebo pěti lety, jak je to dnes?
Truhlík. To je něco jako květináč.
Pamatuji si to. Měli jsme na okně v budníku říjen, slibně se rozbíhající první pololetí 2010/2011, a určitá příchuť doznívajícího léta plného očekávání, pokažená tím prvním a velmi těžko uvěřitelným TT-efektem a ztracenými dny z prozírání z minulého sna, měla velmi nereálnou touhu se alespoň špičkou dotknout toho jednoho navždy ztraceného deštivého květnového dne, ve kterém se vše jako papír dokonale sjednotilo. Avi si zrovna užívala svého zdárného záření z čirého třídničení a jasné hlavy, zatímco mi lehce vyčítala, že nemám Terezku za plotem nechávat se kočkovat, neb by se měla připravovat na matematiku a nemít na jiné kratochvíle čas. A měla pravdu. Po jejím rozplynutí zbyla po roce jen šmouha a přišel další podzim, zrovna byl takový jasný, pozdně-kávový večer, takový ten klasický dýchánek s iPadem a štrůdlem, jak se asi tak běžně mezi lidmi sluší a patří. Toho dopoledne se před dinosaurem Terezka zjevila a svěřila se se smutnou příhodou, že jí zlosyni ukradli věc. Těžko říct, jak to dopadlo, ale Avi vnesla tehdá do případu světla smělým tvrzením, že to nebyla kráděž v pravém slova smyslu, neb Terezka totiž s oblibou věc odložila na poličce v šatně, když se přezouvala po cestě od svačin a věc často zůstala ležet na místě, zatím Terezka už se radovala ve třídě. A vzhledem k tomu, že se pak večer při učení se zeměpisu intenzivně věnovala mobilní hře, lze s určitou jistotou tvrdit, že vše dopadlo v rámci nastíněného scénáře a věc jí byla v radosti navrácena.
Dnes už sice bohužel bylo přezouvání se v šatnách spolu s výchovou pro zdravé národní cítění vymýceno ultralevicovou lobby multikulturalistů a jiných vlastizrádných zaprodanců a děti teď kvůli ilegálním přistěhovalcům ztrácejí vůli se samy od sebe radovat. Přesto má ale náš příběh o Terezce i v dnešní době pokračování, dokonce ve stejně konzistentní linii. Terezka přišla jednoho listopadového odpoledne domů ze školy a udělala si na Instagram selfiečko. Jasná story s dobrým koncem.
Bys musela žit tai na Moravě, abys to pochopila.
V záplavě vyndavačů a obecně nepřítulné situace je tahle vzpomínka, ač velmi podpořená poledním uznáním a úspěchy, skutečným pohlazením na duši. Jinak nás všechny čekají v zatraceně dohledné době velmi krušné časy, vyžadující přístupy a metody, které byly před lety v rámci konfliktů zapovězeny a nemívají nikde přijatelné ospravedlnění. Vždyť i teď nedávno psala jedna z velkých dam čarodějnictví článek, ač na svou praxi a postavení tuctový a pozérský, kritizující to, co my, poškození, umíme nejlépe - operačně plánovat a vést táhlé psychologické boje až do úplného zničení cíle. To je to, nepatřit absolutně nikam. Bojovat v první linii za společnost, která se nás zbaví jako prvních. Ale snad na konci, po vyletění, najdeme opět svoje sjednocení a všechno si, doufejme, promineme. Zatím jsme tu. Připravení. Si vis pacem, para bellum.