Za jeden den se už asi těžko stihne dokončit všechno, co se nestihlo v průběhu roku. Neasi. Jako vždycky. Všechny oslavy opět nedávají ve skutečnosti žádný smysl, prostě jako obyčejně udeří půlnoc, v kalendáři se změní datum, ale pořád bude na všechno úplně stejně pozdě. Nic nezačíná, nic neskončí. Alespoň ne teď. Velký rok, řeklo by se. A on stále trvá.
Když teď po několika zpackaných a uzavřených dnech vyjdu ven, ať už s kafem nebo bez něj, je tam na rohu trochu odmetený sníh. A v něm pařátky a kočičí stopy tři. Stejně jako tenkrát, jen bez toho nevděčného telefonu a bolestivě nepochopitelné povinnosti se všeho vzdát. Vzduch má takový ten typicky špičatý mrazivý nádech a je zvláštní ticho. Absolutní ticho, ve kterém se nic nepohybuje. Sníh sám proti očekávání tolik nejiskří a z holých větví pod zamračeným nebem by v takových okamžicích obyčejně asi šla i hrůza, ale teď nemá šanci. Třeba jindy. Ona to pochopí. Je to smutné. Mrknutí. Při pohledu na ony větve se oko občas na chvíli zastaví a vzpomínám na dny před tím vším, jaká to byla parádní a ničím nezatížená doba. Jen škoda, že se tehdejší okamžik zvrhl skoro na dvanáct let.
Co tak jako obyčejně říct o právě uplynulém roce, jak ho správně zhodnotit jako celek; co se hodí, když se téměř nic nehodí? Utekl nějak moc rychle a podezřele snadno. Ničeho až tak výjimečného jsme během něj ani nedosáhli. Není to zrovna moc pozitivní. Celkově by se dalo celé proteklé období rozpůlit na dvě oddělené a zdánlivě nesymetrické části, rozříznuté poněkud zpomaleným létem. První z částí byla hodně našlápnutá a nakloněná předchozímu rozjetému trestání, především s Jaredovci - zřejmě dost ovlivněná jeleními událostmi roku předminulého, kdy se během jediného okamžiku v barokním chrámu všechno totálně přelomilo a rozplynulo. Asi každá zlomová fáze pak vyžaduje svůj čas a svoje nespecifické postupy pro adaptaci, ať už byla jakkoliv pozvolná a nenápadná, nebo naopak velmi impulzivní. Všechno musí mít svůj ocas. Okamžiky sžívání se s vnitřním démonem a trochu neohrabané hledání nějaké konkrétní podoby stimulantů pro druhou nemoc metodou pokus-omyl přinesly asi více znepokojení než úlevy, především asi kvůli zdání, že zázraků je tam venku čím dál míň a nedá se už ničemu věřit. První snahy o vědomě řízené krmení a splývání s davem na úplně nové úrovni.
Ale hned úderem jara přišlo konečně první zásadnější přerušení a sklizené ovoce, když se náhle do tmy ozvala divoká Assasissi, a tím dala nejen okamžitý plán pro záchranu v prachu osudu ponechanému překrásnému vybavení, ale též připravila i pomyslnou cestičku pro všechny nadcházející výpravy, dobrodružství, překvapení a vůbec všechno. Bylo velmi potěšující postupně a po kouskách zjišťovat a odhalovat, že jak Sisi, tak i Dammster sdílejí v určitých rysech obsažené špičky tolik hledaného archetypálního jádra Laury, že se vyloženě nebojí a mají radost. A když se díky letnímu týmovému kutání přidala i Alička, už bylo tuplem všechno v bezpečí. Obyčejně to totiž bývá tak, že moje líznutí stojí nejen hodně síly, ale má často zcela katastrofální dopady. Kamkoliv přijdu, zanechávám jak infekce nevratné stopy a kognitivní vzorce, kolikrát jsem okamžitě persona non grata. Těžko říct, jestli je to jen povahou, aurou, vlnou temné energie, nebo prostě prokletím. A není nikdo, kdo by mohl posoudit, jestli Sisi a její přesvědčování mě dělat věci znovu stejnými způsoby jako kdysi, nějakým způsobem neovlivní tak dlouho budovanou rovnováhu a nehybnost. Zvláště během připravování našeho posledního vánočního vypečeného překvapení, kdy mimo jiné v tomto neuvěřitelně hektickém a děsivém období umřel Vláďovi pejsek a Denisce dědeček, došlo taky k okamžiku, kdy skutečně a zcela nečekaně uprostřed noci selhala technika a už už hrozilo, že bude všechno vynaložené úsilí rázem ztraceno a zničeno, jenže Sisi přišla s velmi překvapivým nápadem pro nápravu, zahrnujícím opětovné a tolik kontroverzní ohýbání reality k dosažení původních výsledků. Bylo to jako jít znovu do hry, dělat zapovězené věci, hrát si se svědomím a mít u toho radost… A taky by mě bez toho všeho vánočního dobrodružství asi nikdy nenapadlo, jaký význam mohou vlastně nést unboxing videa nebo Emergency Kittens a podobné feedy. Možná kvůli tomu všemu náhlému osvobození mám letos čím dál míň pochopení pro lidi závislé na jistotách života od-do, jeho konformismu a koní a všeho, co jim může poskytovat. Je skutečně lepší probdít celé noci, být úplně na dně, závratně vysoko, mít každý den chuť se na vše vykašlat, ale nevyměnil bych to za nic na světě.
Na podzim, hned na začátku září, jsme po velkém úspěchu spustili úplně nový svět v Minecraftu 1.8 a pustili se do něj naplno, ale, jak se zdá, až do příštího léta se mu nedostane takové pozornosti, jako světu minulému - buď za to může špatné načasování kvůli všem okolnostem a povinnostem, nebo, a to by bylo smutné, to už není tak zábavné, jak to dřív bylo. Taky jsme podnikli výlet, i když to měla být původně úplně jiná akce a mohla se taky konak v úplně jiném počtu, přesto to byl opravdový zážitek a stihli jsme se i vrátit na Special Event, který, jak se ukázalo, nebyl až tak speciální a neustále nás otravoval chybami, zatímco si Sisi hrála opodál s kalendářem a marně toužila po hodinkách a kočkování. K velkému zoufalství se do konce roku Tim ani neomluvil za tak epický fuckup, jakým je Weed, totiž Yosemite - ve všech případech, kdy jsem skutečně potřeboval svůj stroj využít na kritickou práci, spadnul. It just doesn’t work anymore. Nehledě na to, že se produktivita propadla do totálního zatracení, protože je celý systém ošklivý jak řiť a přístroj za tisíce dolarů vypadá díky němu jako hračka za pár babek. Ale aspoň na stole mě hřbitov zatím nepokořil, pořád používám Operu 12.16 a spoustu věcí - především ikony - jako dřív, takže dokud nebude hotová finální sazba, žádný upgrade se konat nebude. Možná to bude trvat dlouho. Možná ne. Nikdo neví.
Co mě ale hodně mrzí na celém uplynulém roce, je definitivní zboření určitých mýtů, ideálů a především artefaktů. Jenže koho by ale nenaštvalo, když se jeho hrdina jednoho dne promění v pavouka. Nebo hůř, když se všichni hrdinové změní jak mávnutím proutku v pavouky. Konfrontace s cizí realitou je jedna věc, ale mnohem horší je, když se rapidně změní realita někoho, kdo ji měl až do včil celkem konzistentní se svojí zaběhnutou referenční kopií ontologie. Je to smutné, ideologický rozpor je vždycky nešťastný a prakticky se v něm nedá žádným rozumným způsobem zvítězit, může přinést tak akorát další a další trápení a utrpení. V nějakých chvílích můžeme být znovusjednoceni už jen ve snech. Ale vidíš to, pořád jsem tady. Ale co se dá dělat, nic zřejmě nemůže jít snadno. Takovým příkladem nesnadnosti je právě rozbíjení, nebo spíše cizí či pseudonáhodné rozbíjení fyzických artefaktů nějakého významu, většinou vázajícího se na něco, co je už dávno v háji. Jako kdyby sám čas chtěl, aby se v něm všechno posunovalo a nesetrvávalo, jako kdyby bylo potřeba se vzdát spolu s cizími myšlenkami i všech s nimi spojených radostí. Ani těch už moc nezbylo. Jednou z posledních je samotná vize schůdnosti - a schůdné čaje jsou přesně tím, kde mám nejen nad čarodějnicí nejvyšší ranky. Už aby ty schůdné dny, ztracené v čajovém nápalu jarního sluníčka, konečně po přicházející únorové temnotě přišly.
Předsevzetí. Nic takového neexistuje a asi by ani existovat nemělo, stejně ho nikdo nesplní. Protože tohle je kvůli šílené záplavě práce ostudně antedatovaný článek, můžu se rovnou přiznat, že moje velmi opatrné předsevzetí pokusit se nikoho nerozbít vydrželo sotva čtyři hodiny a moje příšerka si hned nad ránem připsala první oběti. Nejsou žádná další předsevzetí nebo závazky v řadě, nic v plánu, duše musí být pořád lehká jako papírový drak a nebude se zatěžovat žádnými morálními obligacemi, vždyť kolik lidí by přece dělalo nějaké zásadní životní rozhodnutí o půlnoci někde v lese. Asi budu mít pro někoho přecejen ale novoroční radu: Take the time offered, don’t toss it away.
Celkem se mi líbí letošní inspirovaná věštba. K její interpretaci sice nemám žádnou inspirovanou ani jinou metodiku, ale tváří se, že přinese v tomto období další pohyb a vše bude jedno velké dobrodružství a road-movie. Možná trochu nucené, možná ne. Ostatně jako konec roku ukázal, může se s trochou vůle i v degradovaném stavu plnit přání být každou chvíli na jiném místě, dělat zároveň pořád to samé, ale vždy tisíckrát jinak, pít kafe v různých časových zónách a neodepisovat na zbytečné zprávy. Být všude a ve skutečnosti nikam nepatřit. Protože nebyl na nic čas, bude i 2015 velký rok. Velký rok musí trvat. A když je velký, zabere možná i víc než dva roky. Vstupuji do něj s kulatými 1600 kafíky počítanými od náhodného místa, s několika zpackanými slepými uličkami při pokusech o vánoční dobrodružství, s resty z výzkumu příšerek a nebetyčnou únavou, která podle plánu na nástěnce utichne tak nejdřív někdy v březnu, a to jen na okamžik. Velký rok jde dál.
~ PF MMXV XOXO ~