Eida.cz - Krůčky do Vánoc

První zasloužená klidná noc a relaxační odpoledne po týdnech nekonečného utrpení. Neexistuje v tuhle chvíli nic, ani světlo, ani temnota. Nemám žádnou vánoční svíčku nebo vonnou tyčku, ale nevadí ani to. Vše se konečně zastavilo a utopilo v kávě. Už se to sice za prosinec jednou stihlo, ale opět pro atmosféru tradičně běží vánoční Klokánek a sem tam koledy od Kreatoru.

Ještě včerejší pozdní hodiny ale provázelo efektivní operační plánování a velmi kreativní opravování nepatrných týmových chybek na projektu, který už bude snad v následujících hodinách co nevidět zdárně dokončen. Vždycky je silně znepokojující, když je nějaká touha skutečně dosažitelná a její cíl splnitelný a deterministicky daný, ač může obsahovat nějaké ty ad-hoc akce, jako byl právě například včerejší večer, nebo jedna z nocí, kdy nám selhala technika. Nicméně jsme si s tím užili spousty zábavy a dá se chápat, že bylo samo o sobě vánočním dobrodružstvím a darem to vše pečlivě plánovat a organizovat, poučit se z komunikací a pochopit, že pokud máme nějakou šanci, musíme ji vždy naplno využít.

Na zemi je hrozný bordel z balení dárků. Leží tu někde v něm sice i vysavač, ale není nejmenší vůle nebo chuť vše uklízet. Stejné je to i se špinavými nádobami, které by bylo víc než vhodné jít co nejdřív vymýtit, protože jinak zas nebude v čem vařit. Ale tak už to je, když se vše dělá na poslední chvíli, i když to třeba bylo dopředu dost dlouho plánováno - zkrátka s postupem času a s vlivem degradovaného stavu je už tak nějak potřeba mít více chvil na odpočinek a nabrání sil, není možné jet nepřetržitě jako dřív. Na druhou stranu by to šlo vzhledem k chybějící myčce chápat jako relaxaci, protože cachtání se v horké vodě je celkem uklidňující a má to i ozdravné účinky. Asi jako u Dammstera, jehož myčka je už skoro sto let odpojená a stojí uprostřed obýváku.

Celý pátek na suit-only (přestože to bylo ve skutečnosti jen napůl) se měl stát jakýmsi formálním vyvrcholením všeho povinného spěchu a slavnostní tečkou před očekávanými svátky. V naší odpolední sudoku soutěži sice chyběly nějaké ty vánoční koledy, ale jinak se rozhovory vedly v celkem příjemném a dost slavnostním duchu, kdy jsme si postěžovali na nic netušící denní studenty s přehnanými očekáváními a chováním na facku, přičemž jsme ocenili všechny tvrdě pracující a vyzrálé dálkaře a obdivovali jejich houževnatost a odvahu. 

Setmělo se, začalo pršet a doprava se rozhodla začít kolabovat. Město nezvládalo. Jeden moudrý kolega byl tak ochotný a čiperný, že se i přesto rozhodl mě vzít ke Koruně, abych se nemusel trmácet v nepřízni počasí a osudu pěšky. V plánu bylo sehnat poslední kousek skládačky, jedinou malou věc za dvacku, kterou by měli mít sice všude a na každém kroku, ale ve skutečnosti ji neměli absolutně totálně nikde. Jeden kamenný e-shop ji nabízel, tak proč to nezkusit - ale prodavač jen nechápavě zíral a říkal, že to sice už párkrát v životě viděl, ale že to prostě nikde pod pultem nemá. No co už, zkusit před plánovaným setkáním ještě obejít Tesco by zas nemusel být tak špatný nápad… Potíž byla, že na rozdíl od Moravy tady lidi prostě nejsou milí a tváří se, jako kdyby snědli pavouka, zkrátka vánoční nálada tady suckovala big reindeer dick a v celém Atriu bylo navíc tolik muslimů, že se na to ani koukat nedalo. Jeden z obchodníků nepochopil, že má zákazník vždycky pravdu, a snažil se mě přemluvit, že sháním něco jiného, načež mi nabídl místo sháněné maličkosti multifunkční tentononc s básničkou uvnitř asi za tisícovku, tak jsem mu velice slušně a v celkově svátečním duchu řekl, že si ho může založit do zádě a mít hezké Vánoce i tak. Nakonec mě zachránili v úplně nečekaném oddělení, něco jako maso-uzeniny-tentononcy, ale tak hlavně že celá výprava dobře dopadla a měla nějaký smysl.

Venku u Tesca byly davy. Sháněly rodinné tabáky, dívky před kamarády pomlouvaly se nové partnery a jejich vánoční rodiče, co chvíli přešlo pár udivených cizinců. V jednom okamžiku přiběhla zdánlivě zvědavá, ale očividně velmi naštvaná slečna, stoupla si na zastávku a začala kouřit na potkání. Její červeně nabarvené vlasy se odrážely v brýlích a svými pohyby a přešlapáváním v matných kozačkách s kulatou špičkou dávala najevo, že asi na něco čeká. Jenže tyhle všechny jsou stejné, netrpělivé a netušící.

Domlouval jsem se, že se pak ozvu příteli na telefonu, že si dáme po uběhlém půlroce předvánoční setkání. Zněl překvapivě mile, v klidu, žádný stres. Ukázalo se, že co odešel z rušného prostředí, které mu sice neúměrně chybí, je až zenově vyrovnaný a nesmírně čiperný, a to až tak, že si skutečně podle původního plánu pořídil již páté dítě. Přejeme mu to :). Po tomto vánočním setkání a popovídání si, při kterém jsme potkali zase jiného kolegu, nastal čas konečně vypadnout, celé to hodit na okamžik za hlavu a uskutečnit tak letošní poslední oficiální cestu do Zdeňkova klobouku.

Ihned po výjezdu ale došlo k přerušení. Z nějakého důvodu, asi kvůli zvýšené vlhkosti, podobně jako tomu bylo celkem nedávno v Novém Městě, mi spadl operační systém v autě. Na křižovatce. Nešlo to nahodit, nešlo nic. Klíček v zapalování neměl dostatečná oprávnění a kontrolky svítily a nic vlastně neznamenaly. Do už tak zahlceného města konečně přibylo i moje sváteční zablokování celého pravého pruhu z centra na okruh a nebýt toho, že si dal systém asi po deseti minutách říct a naskočil, bylo by to ucpané ještě teď.

Cesta předposlední, středeční, vůbec ničemu takovému nenasvědčovala, skoro naopak. Profesionálněji snad zařídit už asi nešla. Ale to je můj pocit. Vlastně byla asi hnaná určitým stresem na čtvrtek, který, a to přiznám narovinu, by asi bez nočního bromazepamu dobře nedopadl, takže vlastně i celé dopoledne bylo kdesi vysoko v cloudu a co už bylo po nějakém objevném zjištění, že ideální znalostní inženýr je prakticky dokonalý hrdina, po kterém sice každá žena touží, ale žádná by ho ve skutečnosti nechtěla. Beztak to zhruba všichni tušili.

Namáhavý čtvrtek a s ním odbytá letošní návštěva Prahy, to byla vyloženě zkouška ohněm. Nebylo to v plánu velkého roku. Nemám rád Prahu. Vůbec. Praha totiž nemá žádné dobré příběhy. Nebo pokud je někde má, jsou zastíněny těmi špatnými a těmi ještě horšími. Každopádně to bylo docela užitečné pro vyřízení spousty důležitých i méně důležitých záležitostí, které by jinak zůstaly zapomenuty v prachu a nikdy by se nedostaly ke slovu. Jízda devítkou dostatečně naplnila i takové ty obecné předpoklady vidět všechno a taky vidět všechno ve vánočním stylu, takže krom povinných pamětihodností matris urbium i spoustu kaprů, jehličí, stromků, jmelí, škrken a vůbec všeho. A to všechno si brali lidi do MHD a dělali, jako když se nechumelí. V happy módu. Romanga udělala moc dobře, když na Vánoce utekla někam do teplých krajin a nezůstala v tomto neštěstí. V posledních dvaceti minutách jsem musel narazit snad na největší koncentraci blbek, nebo mi to předtím jen nedocházelo. Do zastávky zrovna přijela taká starší šalina, které tam normálně říkají tramvaj, a jedna slečna šla vedle ní a tlapkala na samolepku na dveřích; třeba si myslela, že je to to dotekové tlačítko, které bylo asi půl metru vedle, chudák, žádné ze dveří se nechtěly otevírat a nikomu kolem to nai nepřišlo divné. Pak tam přiskočil typický byznysmen s mobilem a vedle pán s violoncellem a srazili se ve dveřích, ale cello to díky bytelnému futrálu ustálo. A naproti slečně s iPhonem 6 Plus, který byl větší než její hlava a tlapkala na něm zelené textové SMSky jedním prstem (ukazováčkem), postávala paní s tak velkým svazkem jmelí, až to pěkné nebylo. 

O kolik to bylo zábavnější a krásnější, když jsme ještě v neděli procházeli s Dammsterem přes Svoboďák a pozorovali lidi, jak pozorují stánkaře pozorující svoje tržby a vše bylo osvětlené, veselé, lidé se bavili a všemu rozuměli, hráli si dokonce i s vyřezávanými slony a zařezanými husami; vůbec nehledali zlaté vlasy tři a pět peněz, jak tomu bylo právě v Praze.

Byl to totiž druhý a poslední den jeho narozeninové oslavy, která se vyloženě povedla. Začínala už v sobotu, která byla posledním dnem Avi-fotovýzvy, kdy bylo potřeba najít včas nějaké pořádné a originální téma, jenže nebyl čas a pak hrozilo, že nebude ani signál. A tak se symbolem stalo čekání na konci lávky. Takhle zpětně se dá skoro říct, že to teď v pátek vypadalo v ulicích Hradce stejně, jako to vypadá pod lávkou na Kolišti obyčejně celé dny. Stejně za všechny zpackané dopravní situace může naše bývalá zkorumpovaná primátorka…

Divočina, ve které se narozeniny celé odehrávaly, ležela co by cheeseburgerem dohodil kdesi na jihu v poli, celá zavalená mlhou, jejíž cestu lemovaly holé a smutné stromy, na nich jen synchronizovaní dravci, sedící Ezio a mraky šly jak procesí. Byla to doba rozpůlených zvířat; vždyť moje úplně první myšlenka a obava byla, aby se Alička nepolekala, že jsou všechna zvířátka vlastně rozbitá a ke zdi přibitá, chlupatá i rohatá, se stávala rázem možnou. Ale naštěstí se tomu tak nestalo. Znenadání tam, tváří tvář řádce ostrých zubů, přišlo splynutí prostoru a času, tenký klid… a nyní mohu Tygře konečně zpětně úspěšně odpovědět na MMS dotaz ze třetí odpoledne sedmého ledna 2010, zda jsem pokousal všechny moravské krokodýly - ano, konečně jsem pokousal všechny důležité moravské krokodýly. Byla to úleva, nečekané osvícení ve večer Dammsterova posvícení, zrovna se všechno krásně zarovnalo na čtyři - a v den věnovaný Lucii, která chytře úpíjela noci a dost možná zrovna v ten moment někde doma v Chrudimi usínala u skleničky Pálavy, jsme upíjeli ze sklepa různé skvosty, až se nám radostí rozsvítily koči očičí. Byl to okamžik velkého veselí, odhalení pytle s bagivem a překvapivého přiznání, kdy i Aličkovi vzpoímínali na svá sympatická zkouření. Z večera ale rázem zbyla jen šmouha a ráno, když jsme se měřili voltmetrem, nadýchala střízlivá Sisi mimo rozsah, takže nás mohla bezpečně opět odvézt.

Při té příležitosti jsme potřebovali zajít na oběd, na nějaký pořádný flák masa. Narazili jsme na velmi příjemně vypadající italskou restauraci, která bohužel měla schodu do prvního patra a na lístku vepřové panenky, ale prostředí na pět hvězdiček. Při pohledu na vítající servírku a její ofinku mě hned napadlo, že to musí bý taky Markéta, takže jsem si povinně po chuti objednal úplně nejklasičtější a nevýbornější margheritu za poslední dobu a i přes lamentování degradovaného stavu ji celou snědl. Alespoň chvíli se zas cítit jako člověk, než znovu přijde ten strašný a neutišitelný hlad.

Během měsíců se mi ale vyplnilo jedno přání velkého roku. Být každý den v jiném městě. Nikam nepatřit. Žít v dokonalosti. Alespoň na okamžik mít zdánlivě nedosažitelné cíle. Do roku příštího to bude každopádně chtít nějaké sofistikovanější cestovní doklady, aby se tohle dalo naplňovat i nadále.

Samozřejmě nejvyšlo všechno, ani nemohlo. To nejlepší nás teprve čeká. Jen dosažitelnost a systematický postup plnění cílů ale poněkud kazí motivaci. Teď zbývá ještě posledních pár akcí, poslední krůčky do Vánoc, a bude zdánlivě na chvíli konec. Ale co pak? Je najednou tak lákavá myšlenka všechno zdárně dokončit, ale naschvál si nepočkat na jediný výsledek; nevědět, prostě se zítra vrátit a ztratit, jen aby se svět na chvíli zastavil a byl zas o něco magičtějším místem jako dřív.