Eida.cz - Řízená výprava na Guideamus

Minulý týden, tak trochu opředený tajemným nedostatkem operační paměti, se stal téměř celkově ponurým v okamžiku, kdy se na povrch z ničeho nic dostaly důkazy o jednom nepěkném až škodlivém ideologickém posunu, kterému jednou budou muset čelit úplně všichni. A možná by kvůli tomu i pláčem padaly hvězdy, když to v ten moment naštěstí zapípalo - nezamňoukalo - a z rázem čistého nebe, které bylo i tak zamračené, se ozval kamarát z Blavy a oznámil, že v pátek přiletí na celý den na Moravu. Hou hej.

Naplánovat tak rychle za sebou další výpravu si žádalo notnou dávku odvahy, ale protože se časový skluz už stejně tak nedařilo nijak dohánět, nakonec nebylo vlastně co ztratit a zvítězil operační plán pro výlet, tentokrát jako vyšívaný z časů bojů. Ale k čemu by bylo vyjet jen tak a nedat o sobě ani vědět? Vymyslet takhle narychlo a v omezeném úseku, co by se k tomu hodilo, bylo dost nereálné. Každopádně celý tento velký rok je tak nějak protkaný půvabnými dvanáctistěny - dvanáctistěny jsou nejkrásnější a nejšikovnější platónská tělesa ze všech, i když jim málokdo rozumí. Takový dvanáctistěn je moje nejoblíbenější polyhedra a určitě se považuje za vodní typu, protože neovládá letecké útoky. Když jsem tuhle potřeboval vizualizovat jeho půvab v reálném světě, Aličce se model sice moc líbil, ale zarazilo ji, že nemá čumáček.

Vyjet si narychlo a jen na jeden den jen tak nalehko byla vize, která začala právě na tomto dvanáctistěnném plánu rázem končit. Na co vlastně vozit plain A4ku se sítí, když by třeba nějak šel přepravit původní papírový polyhedron ve svém složeném stavu? Protože mě na vymýšlení takovýchto zdánlivě zbytečných ptákovin namísto stíhání důležitých deadlines užije, byl rázem čumáček zafixovaný v plechovce od fazolí takovým způsobem, aby v tašce přežil děsivou cestu a zároveň byl podroben recyklačnímu programu, takže nebylo potřeba tahat nic zpátky. Malý win-win.

V noční předvečer byli Dammster i Sisi překvapivě hrozně moc upovídaní, takže z plánovaného bystrého spánku nakonec zbyla jen šmouha, možná tak někde mezi třetí a čtrvtou ráno. Asi za to mohly jejich samotné nové iMessage, protože čím blíž si lidi díky technologiím jsou, tím větší obvykle bývá jejich odcizení. S alfou a omegou se pak takové rozhovory zvládají i beze slov, protože co na to taky říkat.

Když vyblesklo ráno, možná se jeden okamžik chtěl vrátit zpoza víček, touha po špičce. Možná ne jeden okamžik, spíš celá série okamžiků - den, kdy jsem i já měl svoje nové iMessage a mlhu hned po vystoupení ze dveří s radostí chytil snímač. Proč musí být všechno najednou tak nostalgické, k tomu vysvětlení asi neexistuje, přesto to všechno působilo stejně a hlavně dojem, že se s iOS 5 prostě fotilo líp. Všechny ty skeumorfismy a krásné ovládání vyloženě nabádaly si dávat záležet při zachytávání okamžiku i tak banálního, jakým byly prázdné zamlžené koleje a několikero sad korpenů na drátech nad hlavou. Snad jediným překvapením bylo chycení eduroamu, čerstvá novinka, kteroy minji hned potvrdil jako reálnou a nevysněnou.

Neštěstí ve štěstí tohoto dobrodružství způsobilo drobné přehlédnutí situace - pokud jedou študenti ze Slovenska na Gaudeamus, nepojedou na něj i hluční lokální študenti? No jistě. Po krátké chvilce klidu se nástupiště zaplnilo dotěrnými středoškoláky, kteřá vyloženě dychtili po veletrhu, který jim možná chtěl něco nabídnout. Výhoda přišla v okamžiku, kdy do karet začala hrát operační strategie volby tichého vagónu s polospícími bysznysmenkami, které několikrát právě dorazivší rozvrkočenou mládež upozornily na přísná pravidla nastavená ČD. Protože to mladíci zřejmě na první pokus nepochopili, byli nakonec násilím vyvedeni vlakovou četu a vše bylo rázem zachráněno.

Těšit se z výletu, hrát se Sisi pořádně Letterpress a mít u toho radost a Evpatoria Report, to mělo být prakticky jedinou náplní této bezestarostně zamýšlené jízdy. A hle - povedlo se. Jen s drobnými rozptýleními od jakéhosi podivného pána s postarší audiotechnologií, z níž zvuky v jeho neprospěch prosakovaly ven a veřejné rozhlasové vysílání znatelně obtěžovalo jednu z opodál sedících byznysmenek s termohrnkem a kávou, která ji měla připravit na její zdánlivě důležitý den. Povzdechla si, podívala se z okna a následně si přes hlavu přehodila svůj kabát, tedy jak už to tyhle uvědomělé čtyřicítky obvykle dělají, když se zrovna nechtějí s nikým pod svou úroveň hádat.

Po četných výpadcích znemožňujících plynulé hraní a potažmo i druhou, protentokrát dobrovolnou prohru, se z mlhy, kapradí a změti škodolibých tunelů zpoza natáčky vyšňořil do rozesychraného a chladného rána Šalingrad v celé své kráse. Naproti varování, že Dammster většinou spí až do večeře a nebude ráno dostatečně čiperný, se ozval. Trochu nestíhal, ale kdo se na něj může zlobit? Dali jsme si sice profesionální sraz na Maliňáku, ale nebylo hned úplně jasné, ze kterého rohu nakonec vybafne a jestli se vůbec bude usmívat od ucha k uchu.

Usmíval se. A co víc, už dokonce byl naživu i plán! Diamanty! Smaragdy! Zlato! Přes rozkutané město, z jehož rozbití by se leda Fraňková vykroutila, jsme pospíchali za připravenou Sisi a od ní teprve za jejím dědečkem, který je samozřejmě velký čiperník a Dammster mu měl profesionálně šroubovákem opravit počítač. Díky tomu mi Sisi mohla poskytnout neuvěřitelnou příležitost na seznámení se s Matýskem, který se sice nemazlil, ale chytit se nachal. Bohužel jsme ho velmi brzo přestali bavit, protože venku začala poletovat nějaká chutná sýkorka. Bylo to veliké dobrodružství, které ale bohužel Aličku vyděsilo, protože si myslela, že jsme jí vše zatajili a kočičí výprava ihned skončí. Naštěstí se popletla. Taky se nám konečně někdy po poledni ozvali naši slovenští výletníci, kteří si dosud hráli na výstavišti a potřebovali navádět na nějaké rozumné parkoviště.

Snad se nám povedlo jim nějakým způsobem odeslat rozumné instrukce - bylo to neuvěřitelně složité, protože naše velení rozkopalo právě i Krno a prase aby se v něm pak vyznalo. Mezitím jsme se museli nachystat na oběd, ke kterému nám Sisinka na dosud úplně desce připravila papání s vynikajicí cibulovou omáčkou se sýrem, která byla přímo k olíznutí. Zkoušeli jsme mezi tím vytvořit několik facetime okének a fotek u G5, abychom se s Aličkou domluvili a nebyla z toho veselého překvapení tolik smutná.

Vyrazili jsme opět do víru prosychraného odpoledne, jak už takové listopadové dny obyčejně bývají. Smutné větve bez listů prokládal smích kolemjdoucích a částečné náznaky vánoční výzdoby. S výzdobou na Vánoce se musí začínat už hodně brzo, jinak se to nakonec nestihne, to ví dneska už každý. V rámci čekání jsme se museli jít schovat do prakticky nové čajovny, která byla sice úplně úžasná a skvělá, ale podobně jako všechny čajovny se nacházela v podsvětí, ve kterém není v žádném případě GSM sginál. V tomto případě ukázala wifi opravdu naději, neboť když nešly telefony, mohli jsme se s právě na Maliňák dorazivšími domluvit alespoň přes Viber. Netušili, tudíž jsem je vyběhl nasměrovat.

Další neuvěřitelné dobrodružství se rázem stalo skutkem. Poprvé za nějaké dvě éry, po asi šesti letech, jsem se konečně u divadla setkal s Maťem, který shodou náhod zrovna dovezl svého matematického kamaráda na Gaudeamus, aby se předsvědčili, že výběr škol vlastně není tak skvělý, jak by se na veltrh takovýchto rozměrů asi patřilo. Prohodili jsme pár slov a odebrali se zpět do útrob čajovny. Těžko říct, co všechno v těch uplynulých letech překazilo takto najednou jednoduché setkání. Možná to byla nějaká nepřízeň, nebo jednoduše odcizení reality od prvních meow-časů - těžko říct, už se to nikdy nevrátí, je to jako toužit po první špičce, která se už taky víckrát nedostaví. V rámci čajování se chlapci nejdříve báli, ale pak zjistili, že nikdo znás, a to včetně vždyčiperné Aličky, nekouše. Měli velkou radost z nových mobilních technologií a ač to tak třeba nevypadalo, byli jsme s Ali a Sisi ve vlastních paralelních vesmírech. Totiž pořád dokola a každý den někomu vyprávět o telefonu, případně se neustále usmívat a adminovat a poradit někomu se všemi trápeními, to dá pěkně zabrat a kompletně sebere chuť podobné věci rozebírat ještě v klidu u čaje. Moje testovací bancha byla jednou z nejdokonalejších, kterou nikdo včetně čajovnic nejspíš nedokáže překonat. Úplně čirá a přesto totálně plná a bez třísloviny, vypadalo to skoro jako umění.

Když se čas nachýlil a zdálo se, že vše bude nenávratně ztraceno a musela nás opustit i Alička, začal se pomalu a rozvážně rýsovat ještě jeden rozšiřující plán, počítající s protáhnutím celého dobrodružství přes noc. Všem svítili oči. Nebylo to špatné, jen jsme ještě počkali na výletní děvčata, která dorazila do Krna na nákupy až v odpoledni, neboť byla přesvědčená o pozdním konání Gaudeamu. Nebyla to pravda, ale z jejich tváří se dalo pohodlně vyčíst, že zklamané úplně nebyly. Cestou přes příkopy a lávky jsme se museli rozloučit se vzácnou bratislavskou návštěvou a popřát jim šťastnou cestu bez dalších rozbitých světel a zkusit promyslet, zda bychom nemohli udělat podobně velkolepou událost i na Silvestra - buď zase v tomto moravském stylu, nebo prostě někde ve Vídni. Když jsme se opět umístili u Dammstera, čekali jsme na pizzu a na dalšího kamaráda, ze kterého se nakonec vyklubal Seržant z CoC, takže to bylo taky celkem překvapení. Sisi tvrdí, že pro mě musel být večer nezáživný, ale fotky vypovídají o úplném opaku a navíc to byla taky ona, kdo se nepřítomně tvářil v čajovně :). Protože se děvčata rozhodla nevyužít Sisi nabídky na přespání a vyplašení Aličky a šla raději pařit, vydali jsme se skrz rozjezd namísto nich za Sisi my s Dammsterem - logistický smysl to nemělo asi žádný. Navíc v průběhu večera došlo ke katastrofě při vypalování uhlíku, takže byl Dammster celou dobu trochu nesvůj a vyhrožoval, že mi rozbije skla na 4S. Naštěstí se to nepovedlo.

Sisi měla moc krásně připravené pelíšky a jeden z nich dokonce na huňatém koberci, jako pelíšek pro kočičku. Sice orientovaný o 90° proti přirozenému ležení, ale co už, kouzlo měl stejně a byl připraven na sen, který zahrnoval krádež oranžového foťáku a potrhavé igelity na zdech. Když přišlo ráno, podobně jako minule v případě G5 se jako první v hledáčku ukázala tyč, Sisi nejoblíbenější a nejmilejší. Má ji hodně moc ráda. A celé sobotní ráno bylo vůbec už od šesti v duchu éterického mailování s překvapenou Hankou, která měla radost a určitý pocit dokonalosti. Mít dokonalost ještě před kompletní probuzením je sice opravdu hezké, ale její vadou na kráse je pak totální absence jakékoliv motivace udělat ten den ještě něco navíc. U snídaně jsme nechtěně zas napálili Aličku, ale kdo by opět odolal Dammsterovu ustaranému výrazu a nedopřál mu tiché a klidné ráno?

Když konečně Alička přiběhla zpoza rohu, měla velkou radost a jásala. V několika okamžicích donesla milého pískomila a ňuňala ho, byli u toho oba rozkošní. Pak se opět ukázala určitá trhlina v logistice předchozího večera, neboť Dammster se Sisi museli rychle utíkat přes celé město a dělat pořádek, takže na mě připadlo hlídání neposedné Aličky a v neposlední řadě i příprava oběda na jejich sklokeramické placce. U toho jsme si užili spoustu legrace, protože nechat takové matly samostatně něco tvořit vždycky vyústí leda tak v komickou situaci, a to i v případě tak fádní činnosti, jakou může být příprava brambor. Během vaření Alička iniciativně sama od sebe na mém slaylistu vypustila Arch Enemy, což Chobot následně taky pochválil. 

Během volných chvilek a čekání na Sisi a brambory jsme jukali z okem a obdivovali zamračené panorama města a komíny, z nichž se valila hustá kaše. Zajímavé je, že byl dalekohled, stejně jako se to stává u PS3 Dualshocků, tak trochu oslimený. Ono totiž všechno potažené gumou se sice jakoby líp ovládá, ale po čase dochází k degradaci materiálu a všechno začne lepit. Buď je to nekvalitní taktika výrobců, nebo prostě smůla, totiž pryskyřice.

Těžko říct, jestli na Sisi zbylo dost, když celá uspěchana došla domů a byla rozesmutnělá ze spáleného škrábance a jamky, která vznikla na ploše při iniciativě odstranit všechny závady násilím. Bylo mi jich u toho moc líto a doufám, že se jim to podaří bez vážných následků zase dát úplně do pořádku. Tohle rozjímání pak ale zase přerušila překvapivá špička, která byla jednak nepříjemná, ale taky především dost ostudná vzhledem k tomu, že jsem si to měl profesionálně ošéfovat úplně sám. Asi nadšení nebo co, kdo ví. Aby toho nebylo málo v jeden okamžik, už udeřila i ta poslední možná protažená hodina a bylo potřeba utíkat na šalinku a vydat se zase domů za povinnostmi, business flow a prázdnými texty.

Tyhle zábavné víkendy a špičky u Aličky jsou velmi příjemné a milé a díky operativnímu plánvoání nám vycházejí nějak podezřele často. Hezky se o tom přemýšlí v polospánku, ze kterého průvodčí nikoho kvůli nějakému lístku nebudí, protože se asi bojí nařčení z náboženského extremismu. Když ale rázem škublo a oko se otevřelo pro kontrolu, zaznamenalo namířený objektiv kompaktu od křížem-proti sedící mladé slečně, cestující se svojí babičkou zřejmě z nějaké sportovní události domů do Hradce - a celou cestu jí babička říkala, že je ještě moc mladá na to, aby všemu rozuměla, takže bylo vlastně i v pořádku se nechat vyfotit ve spánku, protože tyhle fotky stejně ničemu nepomůžou. Tak ať, její obyčeje zkrátka mají velmi nereálnou šanci se mě dotknout :).