Nejde snad ani popsat, jak neuvěřitelně rychle utekl tento týden. Aby taky ne, hranice mezi jedntolivými dny se obyčejně kolem třetí ráno tak nějak stírají a pozvolna nenávratně mizí v houstnoucí mlze. Půlnoční přehoupnutí čísla na ikonce kalendáře vlastně neznamená vůbec nic. A taky už začal advent. Ale ještě je listopad. Ještě je pořád naděje.
Nikdy není předem možné přesně odhadnout různé následky, když se obyčejný průměrný darebák setká tváří v tvář s opravdovým zlem. Taková situace začala nejspíš minulou sobotu před zábavným chobotím setkáním, ale je dost pravděpodobné, že ve skutečnosti mnohem dřív. Plánovanou poklidnou cestu MHDčkem v davu narušila náhodná spolucestující s velmi specifickou siluetou a chůzí, jíž na sebe strhla všechnu pozornost. Velmi zřídka se stane, že něco nebo někdo vyvolává takové nepochopitelné obavy. Barvy se znenadání sytě zaleskly a chladný nádech večera blížící se zimy prošel všemi smysly. Ty rázem zbystří a čučí, celou cestu raději jen pasivně, z čisté zvědavosti. Zvrtlo se to až v posledních krocích, při bloudění rozesmutněle zničenými ulicemi. Byla pořád tam - pořád v zádech, jako vlci v patách. Ten energetický drain byl prostě k neuvěření. Tento nepříjemný stav se ale povedlo po chvilce zvrátit splynutím s davem a zpoza rohu se opatrně ohlédnout. Zastavila se, rozhlédla. Témeř bez emocí. Následně se otočila na svém nízkém podpatku a odporoučela se do tmy. Vánoční výzdoba okolních výloh dávala tomuto dafuq zážitku komický tón. S chvilkovou myšlenkou podivnosti jsem to ale celé hodil za hlavu a pokračoval v sobotním plánu.
Celkem nudný příběh, nad kterým by se asi dalo prostě mávnout rukou a jít si udělat další kafe. Bohužel jaksi neskončil. Byl přibližně čtvrtek, či co to bylo za den - kdo si to má přesně pamatovat, když je dnů v týdnu tolik a všechny jsou díky probdělým nocím na chlup stejné. Dammster zrovna doma ocasil u Assassína, přičemž nechtěl věřit, že karneval v Benátkách byl nejkrásnějším zážitkem celé série. Venku byla opět tma a kvůli rozdivočelým mailům mě přepadla touha znovu učit nad rámec, doufat, že třeba co nevidět budou nějaké maturity. Při vzpomínce na Karkulku a jí podobné mě vždy přepadá určitá nostalgie a skvělý pocit po dobře vykutané práci, kdy zprvu malé a nevděčné studenky nakonec dojdou ke svému prozření, snaží se, mají jasno a záhady matematiky je upřímně baví. Zkrátka a dobře bylo v ten okamžik nezbytné iniciovat určitou vyrovnávací cestu pro nalezení odpovědí tam venku. Byl to nezvyk jít takhle brzo, ulice byly plné ilegálních přistěhovalců odcházejících z nedaleké fabriky do svých ubytoven. Tvářit se jako největší boss je v takové chvíli asi nejlepším způsobem boje proti jakémukoliv pokusu o multikulturní obohacení. A pokud to správně funguje, oni se prostě z cesty uhnou. Když jinak tichým večerem projel vlak, objevil se opět ten podivně nepříjemný awareness pocit bez konkrétního vykřičníku na mapě a o chvíli později se v nedalekém průchodu opět objevila ta specifická silueta. Bez jakéhokoliv výrazu v obličeji pod opravdu špatně odbarvenou ofinou. Protože ale neexistovala jediná šance na narušení routingu, tím to opět skončilo. Zamýšlená cesta za poznámím nakonec přinesla mnohem víc otázek než odpovědí.
Pokud tři dělají pattern, musí se objevit ještě jeden prokazatelný případ. A tak jsem tady, večer co večer na lovu chiméry, připraven nikomu, dělajícímu věci nesystematicky a od-do, nedat tu radost mít v jakékoliv situaci navrch. A přesto kompletně zmapovat onu cizí ontologii, vstřebat ji a sníst ten pocit z toho. Je navíc daleko přijatelnější zabývat se těmito zdánlivými nesmysly, než neustále narážet na stále trvající ideologický rozpor, který se navíc prohlubuje každým dnem. Zkrátka myšlenky klíčí a rostou jen v závislosti na prostředí a nikdy nebude možné dosáhnout hlubší podobnosti mezi jejich ovlivňovanými originály a pečlivě chráněnými kopiemi.
Do toho všeho je pořád strašně moc práce, což vyznívá směšně při pohledu na všechny ty promarněné okamžiky či okamžiky věnované pouze modelování hypotetických situací a všech událostí kolem. Například dneska kolem druhé ráno celkem hladce prošlo zaregistrování lednového tématu v průběhu listopadu, takže nehrozil takový spěch a bylo možné celkem v klidu čistit okapi jako první přípravu na blížící se Vánoce. Všichni mimochodníci se teď nespíš stali jejich symbolem. Velmi smutné na tom adventním čase je, že pořádně nefungují žádná světýlka, která by činila následující období temnoty daleko snesitelnějším. Vlastně by mohla klidně svítit i celý rok a činit všechna období snesitelnějšími.
Přesto jsme ale určité situace nepodcenili a začali pracovat na ježíškovských dárcích ve velkém stylu. Mám strašnou radost a zároveň obavu z toho, že máme vymyšlené jedno dokonalé vánoční překvapení, které se ještě minulý měsíc zdálo naprosto nerealizovatelným. Vlastně i pro nás bude víceméně překvapením, jestli se vše vydaří včas a v pořádku, protože vložené nadšení a určitý stupeň komunikační roztomilosti jsou mimo obyčejné měřící schopnosti všedních dnů, vlastně i kdyby byly takové dny třeba zabalené do záclon.
Někdo se už taky ptal, mám-li i já nějakou vánoční touhu. To je zatím velmi těžké říct, každý den dychtím po nějakém jiném pamlsku v podobě zážitku z osobního setkání se s někým, následné půlnoční procházce cizím městem, povídáním si o nesmyslech, po podepsaném fotu a takových věcech. Těžko se to dá naplnit, zvlášť když se taková touha nedá kompletně naplnit prakticky nikdy a jen by zkonzumovala všechny okolo. Ale co už, třeba přijde zase nějaký vánoční zázrak, který všem trochu toho nadšení umožní.