Stává se už vlastně pravidelně, že spoustu moc pěkné a praktické zábavy přijde zrovna ve chvíli, kdy není na nic čas. Což je obyčejně v pokročilý podzim, při začátku adventu a celém tom období okolo. Máme v tuhle chvíli zase děsivou nálož, která sice nemá žádné ostré hrany, ale každý se hned děsí, že nestíhá. A je lepší se děsit.
Formálně by teď všechno mělo být klidné a příjemné s flow a vůní podzimních hvězd se skořicí a pomalu přicházejících svátků, jenže všechnu motivaci, naděje a klid berou zdánlivě nekonečná muka z nedávno odkrytého ideologického rozporu. A pocit, když se s něčím nedá nijak bojovat, když vývoj událostí jde proti zvyku a tradicím, ten je příšerně zlomující a vyčerpávající. Sice pořád neexistuje žádné dobro a zlo, ale nakonec všichni naši hrdinové padnou a dají se na scestí. V lepším případě jim pak přestaneme fandit, v tom horším, jako například teď, hrozí budoucí konflikt těžko představitelných rozměrů. Asi jako bolest všech Laur na světě.
Když už je řeč o Laurách, minulý víkend došlo opět ke skvělému, ale ke vší smůle zas na nějakou dobu poslednímu výletu, totiž návštěvě Dammsterových přímo v jejich noře v Novém Městě, kde jsme vlastně letos na jaře poprvé se Sisi nastražili nějaké to překvapení. Podzimní Vysočina je velice kouzelná, ale taky strašidelná a místy dost dekadentní, protože je zahalená mlhou a cestou do ní se lidé ve svých vesnicích apokalypticky kymácí v silném větru jako horda zombies bezcílně dychtící po mozku. Cestování je pak nebezpečné a drsné, člověk pak rád přijede zas do svého domovského kočičího biomu, kde se hned vyloupne jasné nebe nad hlavou s tisíci zářícími ďubkami vedoucími ho do náruče… čehokoliv.
O co ale dneska především jde. Našli jsme tuhle s Dammsterem factorio, nový epický požírač času a odvraceč od povinností, který dost možná zmrzačí i operační plán strávit celé Vánoce v Minecraftu. Prakticky okamžitě jsme to museli vyzkoušet, a to dokonce v multiplayeru. Alfa mouchy tady nejdou popřít, s tím se nedá nic dělat, ale horší je to právě s tou síťovou optimalizací, protože se přenáší skutečně ohromné objemy dat a během podvečerní špičky a za wifi-špatného počasí se to prostě nedá hrát. Každopádně je to velkolepý zážitek s ufáky a ozubenými kolečky, který stojí za to prožít celý a pokusit se u toho automatizovat celý svět, ne jen výrobu procesorů.
Jenže co se dá dělat, když čas nebude? Asi nic. Zítra to zase všechno vypukne, na jednu stranu konečně, když už to byla tak dlouhá doba. Po zavezení ořechů na přípravu vánočního cukroví je v plánu pracovní oběd (před minutou o něco posunutý), při kterém by se mohl vylousknout celý projekt pro Hanku, se kterou pak, pokud se nám to vydaří alespoň na 100 %, zajdeme s radostí na stejk. A do večera bude o zábavu postaráno zase někým jiným. Chtělo by to zítra především nápady. A na sobotu zorganizovat zase jiné setkání, pokud se to podaří. Všechno je asi koloběh na dlouhé tratě.