Eida.cz - Narozeninová výprava

Neuplynul ještě ani celý měsíc od tradiční taputukanské podzimní výpravy na Šnékopu a ve víkendovém kalendáři zazářila další velkolepá a platinová událost. Po tehdejším letním objevu, že vlastně máme narozeniny, jsme totiž zjistili i to, že je musíme taky slavit. Možná to teď zní trochu divně, když jsou historicky přeci narozeniny každý den a obvykle se taky slaví v nekonečné smyčce, zhruba od nějakého ledna do července a pak celý podzim a zimu, a vytváří se vůbec jedno nekonečno za druhým, dokud zas není pryč celý rok. Jenže v tomhle případě si Alička moc přála, ať přijedu, tak nakonec slovo dalo slovo a po několikanásobném přehrávání její špičkové enderbásničky a zorganizování všeho nahromaděného času se sny o výpravě začaly vyložně plnit jako papriky a narozeninová výprava započala. Protože je vlastně málo dnů s tak pěknou, lehoučkou, relaxační a zcela nevinnou tematikou, co by stály za nějakou zmínku, pokusím se tu tedy trochu shrnout, jak to přibližně vypadalo mýma očima - jen bez výraznějších vizuálních pomůcek, mít totiž ještě ke všemu DSLR by bývalo bylo už přes limit… Jupiii!!! Všichni jásají. 

Takový ten konec září nebo úplný začátek října, to jsou přesně takové dny, kdy tak nějak není kam dřív skočit a všechno se zas ukrutně zdržuje, na lidi jsou kladeny často divotvorné nároky a servery padají z racků ve velkém. Asi něco jako pomyslná afterparty po srpnovém přípravném týdnu v budníku, či k čemu to vlastně přirovnat. Tento první víkend nebyl vyložně žádnou překvapivou výjimkou, a to třeba už jen kvůli tomu, že s sebou shodou všech náhod nesl taky první letošní hraní si na univerzitě, či taky proto, že se kvapem blížily už dlouho slibované volby s aspirací zdrcujícího pádu současného totálně zkorumpovaného vedení města k zemi, což pochopitelně vyžadovalo ve chvílích ticha a kafe pečlivě študovat na recyklovaném papíře připravené kandidátky.

Samotné hraní si na univerzitě bylo velmi poučné a navzdory očekávání i nesmírně zábavné, plné pohádkových vyprávění o indiánech, všerůzných radostí a soutěží o trojúhelníky. Zahráli jsme si tam i cosi od diktátu k akademii. V průběhu první části se ale začal onlne-Dammster poněkud plašit a strašně nutně potřeboval UTP kabely a DVI-VGA redukci, jinak nebude moci svůj nový a nejmocnější stroj na planetě v žádném případě zapojit a všechny nás to zbytečně vyděsí a budeme navěky ztraceni. Což o to, displejová redukce by se našla, dokonce se i vešla do plánu nepřetržité jízdy a portování nějakého javovsky-zmatlaného windowsího programu, který si stejně kdokoliv nakonec může nasosat z PirateBay, a ještě v pátek večer i přibalit, ale zmiňovaná kabeláž už tolik smyslu nedávala a ani by se do baťůžku celá nevešla, i kdyby měl Dammster pět krimpovaček namísto tří. Sobotnímu ránu už ale mimo hustou mlhu a zdánlivou zimu bez nejmenších pochyb vládla Alička, mimo jiné i se svojí špičatou otázkou o nastavení PINu v iOS. Byla to totiž daleko lepší hádanka než nějaké zmutované polygony, o kterých byla v ten okamžik v prostoru řeč.

Jenže tahle sobotní část se ale vystupujícím odborníkům - těm již před létem s povzdechem zmiňovaným umělcům, neplatónsky smýšlejícím doktorům veškeré filosofie - už moc nepovedla. Nejen, že to byla absolutní nuda, zima, Windows a rarášek, ale dokonce jim to údajně ani po několika pokusech nešlo rozjet. Nevím, kvůli přemrštěnému nadšení z výpravy jsem se totiž rozhodl tu bandu předčasně opustit už v poledne a dát si ještě kafíka a oběd, aby se neřeklo. To se sice nakonec ukázalo jako chyba a je z toho jasné poučení pro příště, ale jako zámince tomu nebylo moc co vytknout. Kupodivu se během dobíhajícího hraní a přípravy na ono zmizení ještě starodávnou esejkou a zcela navzdory určité domluvě zviditelnila divoká Lycka, v ten okamžik zdánlivě celá dychtící po pamlscích nabízených rozličnými lákadly městských slavností. Možná by to bývalo jistě pěkné, vždyť město vždycky lákalo a zvalo - úplně si jist ovšem nejsem, asi kvůli té škodolibé a nenávistné atmosféře způsobené již končícím radličním vedením - buď jak buď, na Dammsterovo doporučení dostala Lycka nakonec i nabídku se k výpravě připojit, i když zas nevím, jak by se s tím krom mě ještě srovnali mí krněnští čiperové. Ale líp než já asi určitě :). 

Oběd, jeden velmi rychlý kafík, dobalit ještě maličkosti do krabic a baťůžku, nakopírovat čerstvě pořízené záznamy do cloudu pro pozdější zpracování, připravit pro rozmilou a osamělou kočičku papání na dva dny a zalít ještě potajmu kytky - v tom nebyl vůbec žádný háček. Háček představovala kompletně a úplně totálně paralyzovaná městská doprava, protože uzavření úplně všech silnic ve městě bylo vyvrcholením drakonické strategie primátorky pro dokonale zpackanou korupci a představovalo téměř nebetyčnou překážku při pokojně plánované cestě na nádraží v klidném kroku. To si zase jednou vyžádalo machiavelistickou odvahu.

Tahat s sebou dva počítače, to se mi už dlouho nestalo. Zvlášť ten nostalgický pocit, kdy se v zádech ve vlastním Tucanu placatil PowerBook - vlastně úplně jako za časů, jen s vyššími požadavky na pohodlí a s žádným skutečným operačním plánem. Sluníčko slunilo celou cestu autobusem, lidi se v něm krčili a trochu mračili, ale přesto se podařilo úspěšně překovat všechny nástrahy a přijít včas, možná vlastně i o trochu dřív než jen včas. V ten okamžik ještě přistávalo Pendolino řítící se na Ostravu a nějací kujóni se loučili ještě ve dveřích, div z nich nevypadli. Bylo to… nekonzistentní.

Na zpoždění dneska už nikdo nevěří, takže přesně na minutu přijelo i moje ECčko, jako kdyby to byla dlouho zažitá rutina. Jen s tím rozdílem, že se to nepovedlo na první pokus a všechno bylo ještě ke všemu obsazené. Nějaký extremista nadával a netušil, že se nechová slušně, ale v rámci předcházení konfliktů se s tím dalo celkem vypořádat a najít místečko s portem pro nabíječku a pokusit se cestou poupravit z předcházejících dnů tolik hladovou baterku.

První doopravdy klidný okamžik po dvou dnech hektického pobíhání. Trochu uklidňující, trochu nepohodlný, trochu lepší proti očekávání. Nebylo místo na stoleček nebo pohodlí, energie ani neumožňovala vyndat si stroj a napsat tolik slibovaný e-mail - a tímhle způsobem se kupí resty, že prostě není možnost je dokončit v daném čase. Co není hned, není už nikdy kompletní.

Krajina a scenérie za okny šíleně připomínaly jednu z těch posledních cest, vlastně úplně stejné uskupení s listnatým lesem v podobném časovém období, kde se barvy jen předháněly ve svojí podzimní sytosti, tu už vlastně jednou byl. A tohle deja-vu je dokonce na Instagramu, takže to vlastně nebyl ani tak sen. Jak to tak klidně ťukalo, připomínalo mi to trochu tehdejší cestu za Dammsterem do Ostravy, kde jsme si to sice pěkně užili, ale už to léto bylo velmi silně zasažené nepovedenou regenerací z jarního švihnutí a předzvěstí degradovaného stavu. Jaké by to asi bylo, kdyby se to nikdy nestalo, kdyby nikdy nebylo potřeba všemu čelit, kdyby nebylo potřeba dělat tak zoufalá rozhodnutí a chránit flow od totální destrukce. Chuť usínat se zřejmě kvůli postupně se zhoršujícímu počasí nedostavila, stoupaly tak trochu i obavy ze všech možných dalších flashbacků a strašná touha se kvůli vzniklé situaci za žádnou cenu dobrovolně nedostat do role těch, kterými léta víceméně opovrhuji. Nebo nedejbože někoho zase nevratně pokazit, jako to bylo naposledy třeba v případě Jelenky v kostele. Její úsměv, byť nebyl vyloženě nijak podobný pohledu raněné laně, se mi doslova vypálil do paměti. To, co se ovšem vypálilo na její straně, je daleko víc šokující - i když je to jen spekulování o biomagnetismu, золото молчание… Z rozjímání tyto myšlenky najednou vytrhlo velmi neočekávané hypíčko; špička poukazující na zjevnou realitu, že budu po příjezdu sotva chodit, a to jistě nebude ten nejlepší první dojem. Feeling like shit, příště už žádný SCI před plánovanými transporty napříč tlakovými kapsami.

Elektronické stínění vagónů dokonale izolovalo GSM i GPS signál. Ale po několika okamžicích se za okny již před očima rozjasnilo - ač vlastně celé pod mraky schované - Krno a bylo téměř jisté, že všechno už bude jen v pořádku a nejvíc jupí. Avízo o poloze moc nevyšlo, protože si vlak stejně nakonec zastavil jak chtěl, ale už z okna byla vidět Sisi a spolu s ní i sama nějvětší královna čiperníků, Alička. Úsměv a mávnutí, zřejmě přes polarizované sklo a rychlost zvenčí prakticky nepostřehnutelné, ač s úmyslem rozjasňujícím duši… písk, sss, bum, creepeři dorazili a dveře byly rázem dokořán. 

Setkání na nástupišti bylo nejkrásnější a nejpovedenější. Tolik čiperná a jásající Ali se okamžitě usmála a skočila na mě a vše bylo rázem v bezpečí. Ten smíšený pocit ohromné radosti a dojmu, že se každým okamžikem kvůli špičce absolutně rozsypu na střepy (asi by Avi mohla říct, že doslova na krupici), mi možná Sisi z výrazu vyčetla, možná spíš taky ne, ale důležité bylo, že jsme se po chvilce vzpamatování ještě víc rozesmáli a vydali se vstříc očekávaným dobrodružstvím přes Vaňkovku, kde už potichu ve stínech číhal Dammster, toho času něco kupující. Rej autobusů, Tesca, schodů a origami papíru se tam po letech nijak výrazně nezměnil, přesto bylo víc než v pořádku, když jsme konečně dorazili k autu, setkali se s Dammsterem tváří v tvář, nastoupili a odletěli do dáli. Vlastně to tak úplně nebylo… :-o Ve víru byla ale silně cítit pralinková káva a lehké nadšení. Taky se ukázalo, že se i Krno právě potýká s rekonstrukcemi, kdy je kvůli deseti metrům potřeba objet celé město.

Bylo by jistě strašně nefér se okamžitě po usazení na židli komplet vypnout a nic nevnímat a čekat, až se všechno samo od sebe zase srovná a špičky uklidní, proto, ač to zřejmě mohlo působit poněkud kostrbatě, převzal ono chvilkové okno autopilot, můj rootnutý strážný anděl, jeden z největších perků degradovaného stavu. Vychází z toho, že v podstatě všichni, jak se říká, vnitřně víme, co máme dělat. Otázkou je jen to, zda jsou naše reakce adekvátní dané situaci… Zbývá doufat, že tak nějak rámcově byly. Když po chvilce konečně opět naběhl obraz, byla na stolech vysázená samá jablka, a to včetně Dammsterova nově nabytého iBooku a největší chlouby ze všech, Power Macu G5. Poněkud zamrzelo, když se rázem ukázalo, že opatřený digitální displej čekající na redukci bogusuje a nezobrazuje žádný obraz, takže přes všechna ta očekávání a zdánlivou akustickou funkčnost včetně Welcome animace nešla G5 vyloženě naplno rozjet a hýčkat.

Jedním z nejdůležitějších a dlouhodobě - tedy alespoň v teoretické rovině - připravovaných plánů v pořadí se mělo stát hromadné kutání a výprava v našem od září novém a nejvíc kouzelném minecraftím světě, protože kutáčkama kutáme… bez přestání to samé. A protože to bylo celé tak trochu v narozeninovém stylu, rozhodli jsme se naší Aličce-špičce věnovat vlastní účet i s mašličkou, aby se v okamžicích budoucího kutání a výprav nemusela pořád hádat se Sisinkou a přetahovat se o nebohou postavičku, která už tak zažila dost těžkých chvilek. Sice jsme si vlastně díky nepřípravě ušetřili spoustu starostí tím, že jsme nechali čipernou Aličku samu rozhodnout o jméně, ale registrační servery čerstvě vlastněné Microsoftem se proti nám v okamžiku spikly, nespolupracovaly, neodesílaly e-maily a ještě kvůli nim začalo venku pršet a sněžit zároveň. Brečeli jsme, neboť se zdálo, že naše kutací aspirace nebudou zkrátka během takto pokažené soboty naplněny.

Narozeninový styl ale zahrnoval taky obří překvapení od Dammstera a Sisinky pro mě, a to jsem si myslel, že mít zmutované narozeniny nemusí nutně znamenat zažívat jedno překvapení za druhým a že si jen v klidu posedíme a budeme jíst dotNETy, jako tehdá u Swampa. Ohromným způsobem mě potěšili, protože mi darovali kousky Sun Blade 100, takže se mi tím navíc ještě splnil sen - mít úplně vlastní UltraSPARC a smát se u toho. A je to počítač, je to puzzle? Obojí najednou, takže mám radost nebeskou a děkuji jim.

Protože to s kutáním pořád vypadalo bledě, Sisi se začala aktivně podílet na přípravě náhradního programu, projekci nějakého zábavného filmu na největší obrazovce v místnosti. Než se to tak nějak připravilo, stihnuli jsme s Dammsterem na svých pravověrných PowerPC Macích rozjet multiplayerové Diablo 2 LoD v očekávání, že se ještě v průběhu noci pustíme do vymítání ďábla ve velkém. Jak nám tak běžel film a setmělo se, udělali jsme si s Aličkou temná šmouha-selfiečka, která se vyloženě povedla. Byl to večer k nakousnutí.

Ale protože nic netrvá věčně, musely čiperky nakonec domů do pelíšků a nám nezbylo než si jít obstarat pizzu a vrhnout se co nejdříve na to Diablo. Byla to radost sledovat, jak fungují ty mobilní platební terminály, terminátor sem, terminátor tam, Apple pay kam se podívám… No, zkrátka, odešli jsme naštěstí i s objednanou pizzou, kterou jsme po příjezdu strategicky umístili na zem hned vedle G5 a tiše s bázní čučeli na krásu hliníku. Při bližším pohledu a po puštění Stevovy keynote o nových G5kách se postupně odkryly všechny ventilátory-turbíny, co mají za úkol skrz skříň prohánět vzduch a vypadají fakt suprově. Nakonec jsme skutečně usedli k očekávanému Diablu a nakombinovali kouzelnici Aličku s paladinem, ale zas tak dobře nám to nešlo. S Chobotem umíme po zkušenostech dojet Act I pod 15 minut, i když, pravda, mívali jsme na tom Ancestral Recall, bez něhož to už nebyla taková zábava. Tady jsme se kolem druhé ráno dostali tak zhruba do půlky a pak už nic.

Zpoza žaluzií se zašpičatil paprsek sluníčka a první pohled po probuzení hned po světle padl právě na G5. Bylo překrásné krněnské ráno. Sice podzim, ale pořád ještě s letní příchutí; dole trochu ocasila mlha a kostely odbíjely nějaké hodiny. Dammster ještě čiperně spal, chystal se tak na polední prácičku, a Alička už byla celá online radostí bez sebe a těšila se a posílala kočičí stickery. Během snídaně a pozorování SethBlingových dobrodružství bylo na všechno příšerně málo času. Celá narozeninová výprava se komplikovala tím, že všechny věci už musely být sbalené a připravené - nehledě na to, že zpátky namísto dvou počítačů ponesu tři. Po určité konsolidaci a stihnutí přišla na řadu poslední cesta s Dammsterem a rozloučení až u Aličkových, kam se dá správně zajet do jednosměrky za účelem zaparkování.

Zeshora rychlostí podobné blesku seběhla Sisinka a do inventáře si něco napatlala. Hned ve dveřích se mě už ujala divotvorná Alička a nechtěla mě za žádnou cenu pustit a všechno mi tam ukázala - jak je čiperná, šikovná, milá a především jak moc veselé mají myšáčky, malé pískomilové čumáčky, kteří tak často pobíhali, hryzali a jásali zatím jen na FaceTime. Oba byli děsně rychlí a svižní, až oči přecházely. Když se k nám na myší přehlídku přidala i Sisi, uspořádali jsme jim výpravu a dali pár pamlsků, aby měli radost.

Jedno velké překvapení bylo toto dobrodružství. Spekulování, že mě tam Dammster v podstatě nechá napospas, se stalo neočekávanou skutečností. Po chvíli se začali sbíhat další narozeninoví hosté a zdálo se obtížným rozlišit v ten moment realitu od skutečnosti a vyrovnat se s takovým nepředvídaným množstvím lidí - asi jako když kulatíme, ale tam aspoň tušíme, co čekat. Dostali jsme k obědu vynikajícího losůska s rýží, která se (až na pár výjimek z říše těstovin) počítá pro SCI víceméně nejhůř, takže to bylo navíc i vtipné a hrozily další špičky.

Když na řadu přišlo další dárkování, vyrostly pocity radosti a štěstí do úplně nových výšin. Nejprve jsem měl výtečnou možnost si znovu poslechnout naprosto skvělou enderbásničku o hrdinech, Král čiperníků - strašně moc a nejvíc jupiii se mi ten přednes líbil a od té chvíle si ho často opakuju v hlavě zas a zas. Mám za to, že si to Sisi neumí patřičně užít, ale naše vnímání jsou v tomhle ohledu dost odlišná, tak to třeba není tak zásadní. Hodně mě taky potěšila naprosto speciální a krásná špičatá kočička, kočička na sklo a speciální sada od Sisi :).

Nejzajímavějším překvapením pro Aličku se ale rozhodně stal speciální minecraftový dort. Sice byl trochu kostkový, ale neměl nejmenší chybu! Jeho fotku okamžitě dostal želbohu nepřítomný Dammster a pak taky náš veselý Standa, největší specialista na dorty a farmářky ze všech. Všem se to moc líbilo, neboť každý přišel a čučel. Začalo též konečně dávat smysl, proč Sisi tolik toužila znát můj skin. Když jako neexpert pominu to, že černá je z pohledu potravinářského barviva asi nejhorší, pak je velmi vtipné sledovat, jak možnosti customizovat si někde prostředí dávají prostor pro vznik různých cross referencí a začíná být složité se ve všem orientovat. Protože jsem Aličce už před nějakou dobou slíbil dort ochutnat, dostal jsem kousek a taky ho okousal. Přímo se rozplýval na jazyku a jeho výtečnost je složité popsat slovy. Třeba jde jen o zvyk, či v tomto případě spíš o nezvyk… Výborník jeden. 

Po dortu, jak se asi dá očekávat, jsme šli kutat. Kutali jsme u Sisi, která má v pokoji čikovnicky narafičenou tyč a dělá na ní kouzelné triky, dokonce i triky se špičatým kloboukem. Přestože jsem se zapomněl zeptat, jestli vůbec má špičatý klobouk, musel jsem si zkusit se trochu vytočit a vyvrátit si některé kosti v těle. Moc se to nepovedlo, protože na to bylo potřeba sundat prstýnek a v ten okamžika byla jakákoliv koncentrace ta tam.

Kutání samotné nám ze začátku vlastně moc nešlo. Nejdříve zdánlivě opravený a ručně aktivovaný účet vypadal, že nikdy nedokončí transakci, pak zas trochu bogusovala síť. Obě nástrahy se nám podařilo bravurně překonat a mohli jsme se všichni tři pustit do víru dobrodružství. Aličku jistě překvapilo, že je z ní namísto Steva Alex, nový skin, který jí Sisi pochválila. Několik okamžiků jsem nadával, protože MacBook nechtěl zvládat plynulé ovládání a bylo to na nic. Nakonec se ukázalo, že přepnutí na integrovanou Intel HD zvýší výkon Javy o šest set šedesát šest procent na velmi vysoké framerate, takže pak už bylo všechno v pařátku. V rámci koumání Netehru se nám též podařilo objevit předpokládanou pevnost, za což jsme byli velmi vděční a radovali se a zatímco si Alička s našimi občasnými úsměvy pomaličku sbírala suroviny na domeček snů, postavili jsme provizorní cesty a vykutali první palivové tyče z točidel.

Bohužel čas byl opět velmi neúprosný a opět si vyžádal všechno zase co nejrychleji ukončit a zabalit a začít se pomalu chystat na strastiplnou cestu domů, do náruče kočičky. Ve zbylé půlhodince jsme si s Aličkou ale ještě stihli zahrát nějaké společenské hry, především tu o kočičkách, kde bylo cílem sníst myšku a vyhrát. Moc nás to bavilo a bylo nám velmi líto, že se musíme rozloučit. Venku už zase padla temnota a bylo to takové smutné, ale nedalo se nic dělat. Přestože mě Ali nechtěla pustit a ani já ji, došla se mnou nakonec Sisinka k šalince a vydala se mě doprovodit na cestu a hned poté se rozjet ve vší radosti za Dammsterem, který mohl tou dobou už zase končit.

Jeli jsme z konečné a byla to cesta, kterou ještě neznám. Každý se pořád učí. Míjeli jsme různé budovy a lidi, v záplavě blížící se noci světla jiskřila a byla téměř agresivní. Vzhledem k blížícím se volbám jsem jim ještě popřál hodně zdaru s tím, že u nás lokální ODSka pod velením naší pilné paní ředitelky, která má i vlastní úl, nejspíše zvítězí. Na nádraží nebyl už na nic čas. Všechno vypadalo tak nějak povědomě, intuitivně. Vzpomínám si, jak tehdy začaly postupně mizet i tabule psané azbukou, ale o moc čistší se to udržet nepodařilo. Se skřípěním brzd přijíždějící mašiny jsme se rozloučili a nastala opět komplikovaná situace s nutností zkušeně vybojovat vzdušnou nadvládu a obsadit co nejstrategičtější místo ve voze.

To se ke všemu překvapení povedlo hned na první pokus. O čáru dál seděla skupina cestovních cizinců a přestože byl jejich jazyk, více než často prokládaný angličtinou, nejprve celkem povědomý, nepřípomínal ve své závěrečné fázi nic z toho, co by se dalo vyloženě snadno identifikovat. Pochytit z rozhovorů se ale dalo mnohé. Velitelka skupiny, nakrátko sestřižená Majra, vyprávěla o svém osmadvacetiletém bratrovi, který tam u nich na vesnici úplně běžně jí syrová vejce, či si je alepsoň míchá do speciálních koktejlů s mlékem. Vejce si tam snáší sami, tak jsou šikovní. Pak se asi deset minut čertila kvůli tomu, že někdy potřebuje, aby jí říkali Maria, protože spoustu lidí není schopných její původní jméno vyslovit; Maria navíc taky odpovídá historickým tradicím křesťanství, a to už by mělo být všem jasné. Naproti sedící mladík pořad rýpal do svého protisedícího, aby nechal jeho iPod Nano napokoji, protože je jeho. Nedávalo to smysl. Diskuse se zvrtla ve vyprávění, jak se tehdy potkali v Brazílii, následovaná prozpěvováním v hatmatilce a pohoršením se, kolik lidí z arabských zemí nemá základy starořečtiny a není možné se s nima domluvit. Z Majry taky vypadlo, že když poprvé přijela do Itálie, naprosto nechápala, jak se vaří těstoviny, že je totiž vždycky převaří a neudělá dobře. Protože se takto vybavovali na celé kolo, byl to velmi příjemný způsob trávení času a cesta rychle utíkala, sem tam prokládaná výstupem vlakové čety.

Ukázal se opět stejný nešvar jako při cestě tam. Stínění nepropouštělo ani EDGE, ani GPS. Dammster mě zkoušel prověřovat přes šmírování přátel, ale vycházely mu nutně nesmysly s tolerancí přes celou mapu. Když stížnosti konečně došly, bylo už vlastně po všem. Vlak zastavil a vypustil všechny lidi do chladivé noci plné fantazie.

Noční flow mělo i přes víkend jednu výhodu, dobře naplánovaný poslední spoj. Nevyužít ho by byl vyloženě hřích a nekonečná ostuda. Spěchat a odeslat přitom ještě několik obrázků bylo doslova umění, ale povedlo se. Vítejme.

Po finálním doražení domů přiběhlo a vítalo nadšené a vděčné kočítko, které se ihned vrhlo do inspekce všech věcí. Z nějakého důvodu byl zabalený UltraSPARC pro kočky nejlákavější, protože ho ňufala, předla, obcházela a všemožně zkoumala, jestli v něm třeba není nějaká dobrá myška. Musím říct, že se taky vyloženě těším, až přijde konečně klidná chvíle a čas na jeho sestavení a oživení - vždyť je to překrásný kus hardware, který má svoje historické místo na samém přelomu století.

Co jako víc říct, narozeninová výprava neměla nejmenší chybu a prakticky spolu se zářijovou výpravou sdílela i nesmírně přátelské počasí, jako kdyby už všechno fungovalo podle nějakého plánu. Rozhodně byla tím nejpříjemnějším vytržením ze zběsilého tempa, v němž se podzimní týdny doposud odehrávaly a resty trpěly. Co nevidět budeme muset naplánovat další, samozřejmě zas s nějakým překvapením. A pak by už taky mohlo být konečně zase jaro a všechno, co s ním souvisí. Jen je to zatím daleko… :).