Eida.cz - Šnekopa Special Event MMXIV

Přesně po jednom roce nastal v úterý konečně čas na velmi tradiční výpravu do hor, která se víceméně stala již neoddělitelnou součástí Tapu Tukan. Letošní ročník měl o několik úrovní zvýšenou obtížnost tím, že byl jednak úplněk v Panně, ale kvůli němu se měl taky ráno v deset PDT odehrát dost dlouho očekávaný Apple event a jeho tajné poselství.

Děsivá shoda náhod a různých přístupů zapříčinila, že do poslední chvíle nebyl žádný jasný plán. Ukázalo se totiž, že zvát další lidi jen půl roku dopředu je zoufale krátká doba a bude potřeba dávat avízo o dost dřív, možná i o víc jak 365 dní dopředu. Ale oni se jednou poučí. Bitevní chvíle a absence spánku hrozila, že dojde k zombie režimu, ale uklidnění přišlo až se zděšením Sisi, že budou vyjíždět už v osm, takže se stačilo strašně zasmát a říkat si, že to bude pohoda. Je pravda, že s dnešními GPSkami už nikdo neumí jezdit podle map, ale i při nejlepším plánu bylo jasné, že Dammstera se Sisinkou můžu očekávat tak nějdřív někdy v deset, tedy pokud nezabloudí nebo nebudou mít nehodu na louce. Rarášek osudu a zpackaného zkorumpovaného vedení města a kraje ovšem způsobil, že byla velmi mizivá až nereálná šance, že čikovníčci vůbec trefí ke mně, protože město se zkrátka nedá bez vyššího vědění projet. Doufám, že až teď při volbách sesadíme nejhorší a nejzkorumpovanější primátorku všech dob, bude též nemilosrdně potrestaná vlastním dopravím omezením a taky nerefí a někam spadne.

Šmírování přátel dávalo plánu určitou šanci, jenže synchronizace v divočině Vysočiny, kde asi není pořádný signál, probíhala v mnohem delších jak půlminutových intervalech a popisování cesty skrzevá zprávy kolabovalo, protože neměli na Pebble v pořádku modrej zub. Mít tam Ladušku, nedojedou už vůbec. Ke všemu překvapení byli ale naštěstí zastaveni a dojel jsem si pro ně do Chrudimi, kde čekali u Penny jako největší profíci a usmívali se a byli sami od sebe tak šťastní, že to snad ani nejde slovy vyjádřit. Po chvíli si mě zafixovali jako target a utíkali jsme přes poslední nerozkopanou vesnici vstříc dobrodružství a kočičce. Ani jedno z toho nevyšlo.

Po kávě a domluvě chytání toho správného místa na sledování eventu byl vyloženě čas vyrazit, protože nás už díky správnému načasování čekal na horách už i oběd. Byla to hodně zajímavá cesta, pořád jsme slyšeli, jak něco profesionálně sestřelilo letadlo, ale vůbec nikdo se k tomu nechtěl nebo neuměl vyjádřit. Okolo silnice se pak vyrojili mechaničtí kravíci a Sisi z toho dočista usnula. Protože to vypadalo, že bude lokální konec světa, nebyly hory vidět z dálky, ale jakmile jsme se k nim dostali blíže, už vyskakovaly jako po dešti a co víc, čekal nás vytoužený a voňavý oběd. Po něm jsme zjistili, že budeme muset být opravdu šikovní a hlavně čiperní, abychom všechno stihli včas.

Abychom čas opravdu ušetřili, nechali jsme se nahoru vyhodit, protože jsme tam měli v plánu strašlivě moc práce. Je celkem pohoda, že pro tyhle účely mají lanovku uzpůsobenou a nemusí to už nijak víc routovat. V první okamžiky chůze po pevné zemi, vysoké a špičaté, nás zahalilo éterické mračno a lidi kolem se jakoby rozplývali v mlze. Vzadu za plotem, což byl vlastně ve skutečnosti řetěz s cedulkou s ikonou zákazu vstupu, byl tak velký mrak-přízrak-drak, že se zdálo, že jsou dole nanaloadované chunky a svět zde opravdu končí. Víceméně to byla pravda, protože tou stranou bylo Polsko. Asi proto, že se nenaloadovaly chunky, chyběla k velkému překvapení na budouvách i vlajka EU, která tu by jinak jistě byla symbolem naší svrchovanosti nad Polskem.

Mít spoustu přístrojů a dokonale fotogenické počasí bylo velké plus. Chvíli jsme poseděli, chvíli koukali jen tak přes okraj, chvíli cupitali v houfech a zástupech. Po těchto kratochvílích ale pomalu začal onen pomyslný závod s časem, neboť jsme si uvědomili, že Apple brzo představí nový produkt a bylo by opravdu šokujícím a příjemným překvapením, kdyby jím byly prostě normální nástěnné hodiny a k nim konečná konsolidace rodinného nebo prostě skupinového řízení cloudových účtů. Protože ale ještě zbývalo ulovit kešku a především musel Dammster požádat Sisi o obnovení kontraktu, vznikl bezva videomateriál vhodný k sestavení traileru.

Když už se mraky zakalily a opět zase rozestoupily, jali jsme se sestupovat níže a níže na další povinný záchytný bod. Naše pohledy v ty chvíle ale protínaly přenádherné scenérie plné divokého borůvčí s jehličím a nohy zas špičky na cestě, až chodila vyloženě brečela. Před námi se konečně objevil hřbitov odpadků a už bylo nad slunce jasné, že spolu s poslendím pohledem na Sněžku naše dobrodružství končí, protože všude vypadl signál a byl nejvyšší čas Sisi konečně odhodit k odpočinku do jamky, ze které minule vzešla - - a tak, v jejím objetí, spadla znovu do zajetí; sama do náruče lesa. Pak hudba na okamžik úplně ztichla. Nedýchala. Jako živá. Dammster seděl na lavičce opodál a pravděpodobně přemýšlel o kuřivu, nebo o nějakých PowerMacích. Těžko říct.

Spěchali jsme, protože byla jen malá chvilka před výbuchem. Přesto jsme si cestu náramě užívali - viděli spoustu hub, přišli na to, že je asfalt z ropy a u ohrady s kravami bravurně bučeli a redefinovali cowface. Krávy to ale nejspíš moc nezajímalo a jen líně ležely, možná tajně doufaly, že budeme nejlepší za ně. Skrze zkratky přes cestičky a malou zasávku u lesního korýtka utíkala cesta tak rychle, že to bylo skoro nereálné. Pozoruhodné bylo si uvědomit, že člověk buď kouká, nebo jde a kouká pod nohy nebo do mobilu. Není nic mezi tím.

Přišli jsme dolu právě včas a mohli se zase vydat zpět, protože v PDT bylo už téměř kolem osmé a před námi dost špičatá a nebezpečná cesta. Sisi si to malovala tak, že přiběhneme domů a okamžitě na ni skočí ocelot a už ji nepustí. Myslím, že má oceloty hrozně ráda. Jenže pravdou byl naprostý opak - přestože jsme dojeli a ocelot byl připravený, málem mě zahryzl a zalekl se, pak se schoval pod knihovnu, kde setrval až do půlnoci. Event byl vyloženě na spadnutí, Dammster musel už jen připravit dýmku, aby k tomu byla absolutní atmosféra. Sisi seděla odděleně vzadu a připravovala vlastní, nesmírně čikovnickou záležitost. Event na spadnutí nakonec skutečně spadnul. Nebyla to naše vina. Ale prakticky jsme o nic nepřišli a ještě se u toho pobavili.

Pravda, nohy sice trochu ztěžkly a energie taky docházela mílovými kroky, ale byl to čas, kdo nakonec nedovolil už jít navštívit kavárnu, protože by to kvůli zkorumpovanému vedení města prostě nebylo do tolika málo minut možné. Protože byl event plánovaný záměrně do úplňku, není pravděpodobné, že se příští výprava trefí i do dalšího, takže by se dalo získat více času a užít si trochu i místní kolority. Snad už opravené kolority. A pod novým velením. Doufejme.

Padla noc a čumáčkové odjeli. Ve dveřích se objevil vyplašený ocelot a nedůvěřivě si mě prohlížel. Vstoupil a všechno očuchal. S klidným svědomím zavrčel a odporoučel se spokojeně zpět do pelíšku. A pak už jen… venku lilo. Nebo grub.