Eida.cz - Chuť na žluté nebe

Na letním přelomu vždycky přijde malá krizička. August in July, všetečné otázky, ryze podzimní ráno a víkend, který nikdy nekončí. Výjimky se nekonají. Letos je flow nahnuté pořádně. I přes dočasný 32” displej se mi ani nevede sledovat letní show v termínech a jsem aktuálně o celou jednu sezónu pozadu. Shame on me. 

Nedělní ráno se svým opatrným úsvitem, tak něco málo před pátou, děsilo dočasným tichem a od pohledu pochmurnou atmosférou. Až neskutečně velmi podobnou té zamlžené corcomarské fotce s plně rozvinutým podzimem. A bylo chladno. Strašně to zamrzí, že původní letní střípky vydrží vždycky jen od června do července a pak už jde všechno pomalu do háje - osychá, řídne, ochlazuje se, případně zlátne nějakým dotekem… a pak už přijdou jen ta ošklivá slunečná říjnová odpoledne, kdy je sice horko a blankytně modro, ale na všechno je už pozdě. Tedy, nic proti výletům v těch dnech, jen jsou prostě… jalové. 

Odpoledne přišlo konečně kýžené přerušení. A ne ledajaké, ale celkem dlouho očekávané, skoro jako zázrak. Osvobození od věčnosti. Smrt o půl čtvrté odpoledne. Nebo tak něco. Všechny nepodstatné věci byly konečně úplně zbytečné. Způsobilo to nesmírnou chuť se nadechnout a skočit a mít zas po šesti letech dokonale žluté nebe - jako když byla onehdáž ta epická bouřka a vypadly všechny sítě a nikdo nechtěl udělat pizzu - kolem desáté večer se pak téměř projasnilo a globálně zežloutlo, byla to nepochybně magická chvíle. Jenže teď… něco pořád nesedělo. Proč dneska, proč ne loni v červnu, padla otázka do prostoru. Tak jasně, podle-definice-normální lidi většinou nemají potřebu nic spontánního ritualizovat, zvlášť pokud taky nemají tušení, jak a podle čeho to vlastně zarovnat na čtyři, ale co když se pro ten okamžik stanou obětí cizího rozhodnutí? Bylo to narafičený, to je jasný, jinak by k tomu za normálních okolností asi nedošlo, věřím tomu. A bohužel se to během následujícího okamžiku i potvrdilo. Největším zklamáním často je, když někdo, o kom si vyloženě myslíme, že je chytrý, krásný a dokonalý, udělá v nevhodnou chvíli naprosto nesmyslnou chybu, která prozradí, že svoje vlastní flow taky podvádí :(. Tím se celé překvapení stalo vlastně tak trochu nelegitimním, a to mu poněkud ubírá na kráse. Jenže ne všechno ale končí třpytivým zábleskem, žáno.

Byli jsme včera s Aličkou konečně na výpravě, už to totiž po takové době strašně chtělo. Chvílemi úvodem sice selhávala technika, ale komu se to nikdy nestalo… Tentokrát jsme se rozhodli prostě utíkat jižním směrem, bez jakéhokoliv strategického plánování, s tím, že najdeme poklad, nebo alespoň dinosaury. A pochopitelně, šla by asi najít lepší cesta, než přímo přes hory, ale když už, tak pořádně - a ze cviku jsme našli zase nějaký starý důl a pořádně ho vysbírali a odhalili jeho tajemství. Bylo toho tolik, že jsme si museli dokonce zřídit novou tajnou budku na břehu řeky, abychom všechno správně zorganizovali. Její souřadnice mám tady někde na nějakém papírku. Wuhu. Celé to bylo na draka v okamžik, co se ukázalo, že mapa počítá špatně souřadnice v kladném směru Z.

Jen maličký kousek za tímto lesem už ležela správně zlomově generovaná poušť, v ní vesnice a na malém ostrůvku opodál i pouštní chrám s dalším schovaným pokladem. Rozhodně to bylo zajímavé, ale ne zajímavější, než zjištění, že následný oceán, po němž jsme se plavili, navazuje na prve prozkoumané oblasti a úplně nové oblasti opět navazují samy na sebe - asi jsme tehdy v únoru něco provedli se změnou seedu už během prvotního průzkumu, jinak to nejde vysvětlit. Každopádně jsme na konci oceánu, který jsme statečně přepluli jen na loďkách, nalezeli tichou a krásnou savanu.

Krom toho, že byla dole veselá místnost se spawnerem na kostlivce, kteří vycházeli a téměř okamžitě hořeli, skrývala blízká jeskyně i ten dlouho hledaný poklad - pár jmenovek a především sedel, která jsou sice vzácná, ale už jich máme i tak dost. Jako bonus se před námi majestátně tyčila hora, nebo spíš mezi mraky plovoucí ostrov, který se vznášel a padal z nebe téměř na y 200. Pomocí kouzla jsme na něj vylezli jako na rozhlednu, z níž naskytnutý výhled nám byl závěrečnou odměnou.

Bohužel krátce po tom jsme už museli končit a netušíme, jak to bude příště. Přesto mám pro všechny případy nachystaný několikaterový scratch disk pro případ, že by byla chuť naši výpravu zaznamenat a publikovat. Mít lokální disk namísto scratchování do sítě možná bude, i když ne zaručeně, poskytovat nějaké výhody při střihu a ukládání. Když na to přijde, třeba by šlo se zvukem zachytit i celé ffacetime a mohli bychom k tomu tím pádem mít svoje profesionální komentáře jako nějací letsplayeři, či jak se taková moderní havěť jmenuje. Za zkoušku to… možná stojí. 

Krom toho všeho byl dneska dost pracovní den. Zvídavé otázky na ask.fm, z nichž mnohé čtu a prostě ignoruju, vyústily v několikero hlubších zamyšlení, takže jsem si šel raději zakutat s vrtačkou v ruce. A byl to úžasný pocit. Možná teda až na ten okamžik, kdy se vrták z nějakého záhadného důvodu uvolnil, ve vysokých otáčkách vyletěl a začal hořet. Nic se nikomu nestalo, vrtání dopadlo dobře. Byla to sice maličkost, ale pak následovala dost podobná oprava sporáku, který už snad od svého začátku celé roky nefungoval správně. Odlitek špičky piezoelektrického zapalovače jednoho z hořáků byl prostě šmejd a přestože na oko jiskřil, vlastně si svoji jiskru sám blokoval a plyn měl velmi nereálnou šanci se jí dotknout. Trochu zbroušení vedlo ke zdárnému konci. Ale nešlo o ten sporák nebo špičku, ale o ten celkový pocit z toho - totiž strašně málo lidí se dneska nějak zapojuje do svých vlastních každodenních trápení a raději je nechává odstát, obtěžuje s nimi někoho jiného nebo je případně zavírá spolu s kostlivcemi do skříní a doufá, že to tam nějak vydrží a přežijí. Přitom stačí mít hlavu prostě otevřenou, užívat si, mít jiskru odvahy a vědět si vždycky rady. Kolikrát to totiž není jen chybný odlitek na zapalovači, ale chybný odlitek z předsudků, co nám brání mít ono vysněné žluté nebe.