Eida.cz - Horské svatby a rauty

Na svatbu se má člověk připravovat průběžně. Aby totiž pak nebyl překvapen a nemile zaskočen. A tento víkend se konečně jelo naostro - dlouhé týdny příprav se vyplatily, neboť právě v přípravách tkví samo vítězství. Kvůli ideálnímu stíhání na konci června se nadlidský úkol dotáhnout všechny dvanáctistěny a křivky ke zdárnému konci stal skutkem, a to už někdy ve čtvrtek nad ránem. Nebyly ještě ani tři hodiny ráno a padla. Úleva. 

Na výletech mě obvykle nejvíc baví routing a hledání nových možností, život je hned jako trochu postapokalyptické road-movie. Cestu do hor znám sice velmi dobře, ale přesto nebylo úplně od věci požádat Siri o sdělení, co si myslí o trase a zejména o dopravní situaci. A o čase a o počasí a jak se vůbec má a tak. Chtít tohle všechno vědět už brzo ráno a chválit dne před večeří bývá sice krátkozraké, ale alespoň není nuda. Siri měla dobrou náladu, o něco horší to už bylo s proroctvím počasí, které se, ke vší smůle, zrovna na plánovaný víkend zatáhlo a hrozilo nezkrotným deštěm. Na straně druhé to zase byla i výhoda, protože kdo by se dobrovolně a sám od sebe napařoval v takovém horku v mikrotenovém sáčku s krevetou? Leda tak maturant. Možná.

Z toho pohledu dopravního se zas ukázalo, že kujóni v Kocbeřích opravují jako největší šéfové silnice ve špičce, takže zavedli kyvadlový provoz a zdržení může činit klidně i hodinu. Damn it, Siri, projedeme to přes vedlejší vesnice, zazněl povel. Bohužel, mapy nejsou pořád ještě optimalizované pro detailní posouvání trasy o pár metrů vedle, takže přišlo na řadu obyčejné geofence upozornění nezapomenout to vohnout na Kohoutov a vypálit tak všem okolo rybník. Když cesta spokojeně ubíhala, kupodivu to vyšlo s pouhým tříminutovým zpožděním proti plánu, které se dalo naštěstí před Trutnovem na jejich vysokorychlostních širokopásmových silnicicíh úplně v pohodě dojet.

Bylo přesně 9:00, možná i méně. Cíle bylo dosaženo podle plánu a pochopitelně téměř okamžitě po zaparkování div ne do řeky začalo pršet. Ale pár chvil na to se zase udělalo hezky. A tak pořád dokola, jak už to bývá. Ubytovali si mě do rohu a nastal okamžik se napaštit do kostýmu 47 a pokusit se odehrát všechno už na suit only. Bohužel přes veškerou snahu nebylo možné udělat ani jednu kvalitní selfie, protože prostě a jednoduše nebylo dost světla. Nikde. Ale i kdyby, tohle oblečení konečně bylo tím správným na horskou turistiku.

Pořád bylo na všechno dost času - tak dlouho, až ho bylo najednou málo. Ale jak už bylo řečeno, na svatbu je potřeba se připravovat průběžně, takže jsme to nakonec stihli a vyjeli vstříc osudu, kde už u hornomaršovské radlice čekali ostatní, téměř také připravení. Trochu to pak překazil oddávající, který oznámil, že nestíhá a že máme jít na kafe. Asi by nebylo slušné říct, že když už bylo po kávě, se obřad nakonec odbyl a jelo se zpět - čili pronikli jsme do svatebního sálu, kde již byly přichystané židličky a z reproduktorů se pomalu začala valit tak dlouho připravovaná a stříhaná hudba. Potichu :). Oddávající svým živým a poloformálním projevem pobavil a zaujal, všichni byli spokojení, udělali jsme pár fotek a vyběhli tedy opět ven do deště. Zklamání tkví v tom, že se tolik času stráví přípravami a pak se všechno zmatlá během jedenácti minut jako nic, ze všeho zbude jen šmouha.

Po návratu nás již čekal chléb a hry. Možná ne úplně doslova. Každopádně oběd s tradiční polévkou a výbornou svíčkovou následovaný dalším kafem a dortem, který mi taky celkem nepochopitelně nabídli. Když konečně ale opadly všechny obavy a opět se udělalo krásně letně, přišel toliko slibovaný první výlet, taková malá zkouška degradovaného stavu v terénu před zítřejší druhou a o mnoho složitější zkouškou na září. Obyčejně bývá první výlet o něco delší, často až do Obřího dolu a zpět, ale stihli jsme dojít jen do Pece horní cestou a povídat si u toho o nově nabytých zkušenostech.

Čikovníci ovšem nachystali pro lovecké novomanžele překvapení v podobě slíbené hry. Z ničeho nic jim dodali ostřelovací nástroje s určitým množstvím cvičných projektilů a varování, že si mají dávat pozor. Mezitím se sami schovali za roh a začali se měnit… v kobry. Vlastně ne v kobry, ale ve veselá zvířátka, která měla reprezentovat úlovek. Bohužel se to zvrtlo a ze mnicha, který byl ve skutečnosti černokněžníkem, se následně stal vlčí kněz.

Škoda zdánlivě krátké procházky, ale jak se dalo čekat, zbýval večer na oslavu, nějakou tu hudbu a veselé historky z natáčení. Naštěstí dali na moje odborné rady a přinesli ryzlink, díky němuž si pak člověk už nemusel připadat mezi lidmi tak zoufale sám.

Druhého dne přišel ovšem onen dlouho očekávaný moment, připravit se vyjít pokusně až na Sněžku, doslova prošlapat cestu pro tu plánovanou tradiční podzimní výpravu, aby měli všichni radost. Kupodivu to celé začalo lenivěji, než by jeden čekal - přestože byla neděle, někteří spěchali do práce, takže první přesun byl proveden autem - aby se neřeklo a všechno šlo co nejrychleji. Už samotná Pec byla zahalená mlhou a šlo se jen domnívat, jak to asi bude vypadat nahoře. A jestli se tam vůbec dostaneme.

Informační cedule slibovala nejhorší. Že jednak nebude nic vidět, a taky že se to nejspíš nepovede. Jenže hraničářského ducha jen tak něco nezlomí, proto jsme se rozhodli vyjet lanovkou alespoň na Růžovou horu a udělat si představu, jak vypadá pohled na 22m/s vítr na Sněžce.

Už první dojem byl dost děsivý - všude bílo, kouřmo, jako když hitman posílal ze střechy dolu zlověstníky. Nicméně ne na dlouho, co chvíli se to střídalo s krásným sluníčkem a opět s bílým povlakem a pak zase sluníčkem. Vyrazili jsme na pomyslnou cestu, jen jak bude čas. Ukázalo se, že na hřbitově odpadků neleží žádná Sisi - pravděpodobně proto, že má mnohem kratší poločas rozpadu než ohryzek. Nezbývá doufat, že se tam v září spolu s nějakým letnějším počasím znovu objeví a my se u toho zaradujeme. Jupííí.

Kosodřeviny, cesta, lanovka a vykopané kabely. Diskutovali jsme o tom, jak krásně vypadá ve skutečnosti cesta ze Stockholmu do Kiruny. Nebylo to úplně od věci, jak se na první pohled může zdát, totiž o čem se bavit mezi Moraváky a Pražáky? Neměli nejmenší tušení, kde vlastně jsou, všechno si pletli - ale jako bych nic podobného už v loňském září neviděl, že.

Nedalo se ale už nic dělat, takže jsme nakonec museli opět seběhnout dolu a pozorovat, jak kdesi v mracích létá káně. To naštěstí vidět bylo. Zajímavá ironie dnešních digitálních zařízení způsobila, že přestože jsme chtěli zavolat ostatkům, nešlo to, ani nevěděli, kde kdo je, přičemž kdokoliv jiný, byť stovky mil vzdálený, mohl pomocí šmírování přátel vidět naši polohu jako na dlani. Stejně byla už jen jediná možnost, vypravit se do minule opomenutého Obřího dolu a dívat se u toho na překrásné scenérie a ryby. 

Pak se už odehrál jen oběd a mazalo se zas domů. Je smutné, že vlastně všude najmou nové kuchaře a nechají staré jídelní lístky, takže chřest podle toho pak taky vypadá, ale co se dá dělat, přece musí nějak udat zbylé zásoby. Po definitivním rozloučení jsem už jen vrátil vypůjčené cihly a vydal se na cestu. Po krátké chvíli došlo ale k zábavné situaci, kdy jsem dostihnul o dost dříve vypravené Markétovi a držel se jich prakticky až po již známou odbočku na Kohoutov, protože… to bylo hezké, ale taky nebyla možnost je nikde jinde předjet. Po této ďábelské objížďce už to byl ovšem náskok a vše pokračovalo bez jakýchkoliv komplikací jako po másle, rovnou do objetí šťastného a jistě velmi osamělého kočítka.

Výsledek celého testování nebyl úplně špatný. Po prvních krocích tam nahoře by se dala celkem dobře překalibrovat dávka a připravit dostatečná energie na cesty, že by to vlastně ani nemělo být poznat. A to v pěkně neúprosném tempu. Je vidět, že se stejně časem všechno lepší, jako když se veškerá příroda časem obnovuje ohněm. Září je tu každou chvíli, protože léto stejně vždycky uteče jako voda z děravého cedníku. Nemůžu se dočkat, až podnikneme tuto tradiční cestu v plné síle.