Odpoledne se nachýlila hodina a upomínka málem dalíovsky přetekla přes pravý okraj displeje. Byl čas. Vyrazit pěšky do rozpáleného prostoru permanentně zničeného a zkorumpovaného města, nasát jeho atmosféru podobně jako v době, kdy ještě horkem klidně sálalo a lákalo a zvalo a ve všech jeho lidech dřímalo štěstí a bezstarostnost. Z některých květů, stromů a keřů to šlo cítit, protože jen vůně bývají neměnné, zatímco vše ostatní spěje k zániku a nechává po sobě jen slabý odlesk mizící spolu s našimi nejdražšími v krajích nestýskání.
Možná není vždycky cesta cílem, ale cíl může, zdá se, určovat samotnou cestu, a to i za předpokladu, že vícero cílů leží často stejným směrem a cesty k nim z většiny mohou, ale nutně nemusejí být téměř totožné. Ďábel pak tkví v detailech - to teprve různé detaily schopně tříští jednu a tutéž cestu na možnosti vedoucí ke svým jednoznačným cílům. Co byly násilím odebrány čekiny, je zase lepší přemýšlet o takovýchto ptákovinách, když už není možné mít pohled zabořený do mobilu a ničeho si nevšímat, nemyslet. Na rohu ulice přeběhnuté ve vidině příjemného urbanistického stínu začalo jedno z aut zlomyslně blokovat provoz. Stačil jeden pohled a okamžitě bylo zřejmé, že netušník s alienskou značkou jasno ve své cestě nemá. Američan, říkám si. Vyhlédl pak opatrně z okna a na něco se zeptal. Tak jsem mu řekl, že jede správně. Bylo to uklidňující, protože co jiného s hloupou otázkou? Pak se ale jen kvůli tomu zčistajasna zatáhlo nebe - ale bez jediného zavanutí, bez ochlazení, vzduch zhoustl jako když má zaznít zpěv…
Mám bohužel znovu Ingress, když už je teda oficiálně pro iOS. Můj modifikovaný build byl lepší. Žádné fancy OpenGL sosáky baterie. Téměř integrované procházení mapy, inline média. A hlavně minimum sežrané RAM. A i kdyby to bylo málo, pak prakticky okamžitý start, když už mělo dojít k nějakému aplikačnímu přepínání s nedostatkem paměti. Ale co už, mít dobrý pocit z totální destrukce tří portálů najednou za ten okamžik stál. Jenže když není minji, není motivace a organizace - to pak chodí po městě celou dobu cucáci jen tak a my nemáme pražádnou šanci. No do čerta.
Jako nejnovější symbol městské zpackané korupce následoval finální labyrint. Bezohlednost, kterou se nikdo ani nenamáhal pořádně označit. Lidi chodili sem a tam, ale ve slepých koutech měli mezi sebou tak dlouhé rozestupy, že nemohli odhadnout, kdy se mají vracet, naopak v uzoučkých průchodech se vždycky našel někdo, kdo to celé zablokoval a ucpal. Nebyla tam patrná žádná inteligence roje. Biologické stroje - copak nikdo z nich není dokonalý? Asi ne. Dívat se na ně bylo větší utrpení než když tam nedávno nocí procházela bahnem cácora na jehlách a my se smáli týpkovi, co hledal nějaký podnik a žádný nemohl najít. Zdržení bylo ale neúnosné, pečlivě zohledněná časová rezerva pomalu přestávala stačit, načež ji následně úplně dorazila další uzavřená lávka, nutící používat průchod nákupního centra neurčený k procházení. Zbývala už jen jedna jediná minuta, když se konečně pohnuly dveře ordinace… ve které převzala vládu klimatizace. Naštěstí všechno dobře dopadlo, like a boss, degradace nepokračuje, plus nějaký bod či dva za variabilitu počasí a vzniklé deště, ve kterých musely být ty blátivé uličky labyrintu ještě zrádnější. Ale to se už nedovím.
Do hlavy se vkradla myšlenka doteku teaku. Ten byl v Sims, asi to byla firma, ostatně jako všechno se svými hravými názvy. Má moje líska, poskytující to dokonalé dopolední lísknutí u kafe, vůbec nějakou šanci proti hypotetickým dotekům teaku? Není tolik odolná, není to žádná kopřiva, její listy jsou na dotek usmolené… Ale je skvělá, dokonalá.
Hlasitě hraje Death a zadávám dotek teaku do Googlu, ale ten mi k velkému překvapení nutí jen dotek javy. Nemůžu uvěřit. Kdybych před nějakými těmi osmi lety věděl, že budeme muset trávit večery ve společnosti Javy i přes léto dopoledne, nikdy bych takovou pitomost Medúzce neřekl…