Eida.cz - Quid latet, apparebit

Týden. Čtrnáct dní. Cokoliv. Z nebe se konečně sneslo kafe. Káva navěčnost na malé narozeniny, řekněme. Audite me, manere purus, in anima, in corde, zašeptala tiše jemná crema. Lžicka se u toho zatetelila radostí. Ve zmatku si vzpomínám na náramný víkend. A úterý. Pak ale přišlo přerušení a bezvěrci byli uvrženi v chaos a systém si zase jen hrál pingpong s duhovým kolečkem. Nebo se to tak aspoň zdálo. Cucáci inteláčtí, nikdy nepoznali křišťálovou podstatu zenu. 

Spekulativně vzato se z odrazů kávy zase vracel celý, nyní už předpředchozí týden jako v obrázku. Začal v podstatě zdánlivě jednoduchým deadlockem našeho největšího specialisty kdesi v divočině na letišti. Měl s sebou jen book a na něm chyby, hrnky a něco ostrýho. Putoval ku kamsi na jih. Na jeho pověření mi bylo ctí navštívit jeho OtherOffice a v podstatě ukrást všechna data a zase zmizet. Teda hodit je na nějaký ultrabezpečný cloud, což pochopitelně bylo extrémně složité zařídit v nějakém rozumném čase.

Po vyříznutí megadat už pokračovala v té době ještě smysluplná konverzace o divotvorných možnostech čaje a jeho specifikách, o tvorbě správného čajového nápalu. Zpětně vzato tady nastal první zlomový moment, protože podvědomí samo od sebe hráblo hluboko do zajeté dokonalosti a ukázalo, co jsou pro někoho asi vyšší ranky, a to samozřejmě nepůsobí na první dojem úplně dobře. Obecně je to největší potíž prvního dojmu, lze si udělat jen jeden. Okamžik byl ale hned uťat a zatracen, vzduchem se rozhlehla prázdnota.

Nastaly ovšem i poslední dny. Zkrátka jak to bývá, když si člověk chce celým srdcem, hlavou a duší hrát na univerzitě se zatížením na číselká, zatímco se téměř všichni ostatní po nocích opíjejí. Ostatně je to logické, někdo to zkrátka dělat musí - a měl by. Sobota poklidně ubíhala a všechno se zdálo být souměrné, do sebe zapadající a jasně definované - vždyť koho by nepotěšilo se minulý den dozvědět, že být na obchodce neznamená vše umět - a s určitou vizí večerního aličnictví. Když tu náhle… z čistého odpoledne přišlo překvapení, pokračování ne moc slibně vypadajícího rozhovoru, ze kterého divoká Sisi  najedou udělala plán, nechala mě mlčky zapomenout na vykutání a doslova pohnout časem takovým způsobem, abych si mohl jednou za pět let trochu rozšířit obzory a změnit na všechno názor, případně rovnou zkusit akceptovat cizí realitu. A bylo jasné, že pokud to vyjde, budou následky přinejmenším nevratné. 

Nebylo pochyb, ač stejně překvapilo, že tenhle plán od začátku šanci měl, ba dokonce několik různě velkých šancí. Nulová spontánnost, metodické přípravy, ve kterých vše spočívá, kontrolní cesta naprosto přesně za sedm a půl minuty. Už z dálky se rýsovala známá silueta kříže nad bránou. Byl to vyšší rank pro velmi známou situaci, podobně jako když je potřeba napsat ∂∂-dopis nebo jen pro klid setřást všechnu tíhu světa. Vědět už v tu chvíli, že se během dvanácti hodin všechno od základů změní, asi by bylo lepší utíkat druhým směrem…

~ ~ ~

Po tomto na první pohled velmi unikátním večeru, stráveném v příjemném prostředí a částečně i bezcílném blouděním po zdánlivě cizím městě, kde jsme navíc měli možnost potkat zdivočelého spoluobčana ženoucího se s ukradeným předmětem po schodech - a byl skutečně utržený ze svého zlatého řetězu - ve snaze skrýt se v náruči noci před zraky všudypřítomné policie, měla následovat obyčejná cesta zpět. Možná tam to přišlo, ve chvíli slabosti, kdy byla obrana komplikované osobnosti čarodějky na moment dole, se v jejím očním okénku zaleskl příběh, volání. V tu chvíli převzala kontrolu situace příšerka, pohlcená nekonečně spalující touhou ten příběh znát, vysát a vstřebat. V šoku byla ale naštěstí zastavena a čarodějka spolu s přáním bezpečné cesty pak do tmy, au revoir, utekla.

Kvůli kontroverzi se to pak celé zvrtlo a kočičí podvědomí čarodějku vyplivo jako chuchvalec chlupů - tedy až po tom, co se povedlo odstranit fyzické důkazy, že nějaký večer vůbec proběhl. Muhehe. Naproti tomu zůstala ve vzduchu pořád viset myšlenka, jestli všudypřítomná formálnost a strojenost skutečně skrývá ten velmi povědomý příběh - zkrátka slíznout si to celé znovu ještě z druhé strany by byla neopakovatelná příležitost. Byla vypuštěna do divočiny na křižovatce. Jakto, že je pořád tady?

~ ~ ~

V rámci dalšího operačního plánování bylo potřeba najít trasu. Trasu-cestu na další připravovaný víkend. Jenže tak je to vždycky, když vázne komunikace - snaha najít osvícení v jednoduchých tvarech a barvách, případně v neobvyklých zákoutích velmi známých míst. A takových je mnoho, jen to vyžaduje notnou dávku soustředění a volného času. První okamžik byl spojen s výletem pro bakterie, náhodou ulovené už u víly. Ale získané poznatky jen ukázaly, že hvězdy a jejich konstelace zatím ničemu nepřejí a že se zatím transformují ve velmi nevhodných intervalech, takže nebude možné jedním tahem vzít industriální sluneční odraz a původní StarOffice z roku 2006.

Poslední kapkou ukončující zdánlivé rozčarování byl jednoznačně čtvrtek. Jako kdyby to bylo dneska. Příprava na obvyklou cestu, jen trochu zima. A děcka na lavičkách hlasitě vyřvávala a zdravila, byla veselá a podnikavá… nikdo se na nikoho nezlobil, ale ten vzduch sám o sobě zvěstoval v ten večer bezmezný strach. Po pravidelné kontrole sluneční dráhy, která byla opět nedostatečná, začalo docházet k postupnému pročištění. Třeba za to mohl periferní pohled na jedno protestantské graffiti o utrpení Krista, nebo jen dojem z lomu světla, zažehávající jakýsi skrytý vnitřní dialog estesiologického těla s aktuálním flow okolí, těžko říct, ale znenadání se všechno v tomto usebrání se konečně sjednotilo v jediném bodě a bylo to úplně v pařátku. Pochopitelně měl takovýto bonus svoji cenu, bohužel ke vší smůle v podobě selhání degradovaného stavu a… onemocnění na krku :).

Byla paráda, že divoká účetní zrovna následující den navrhla vyzkoušet nějaký nový utrejch, nekompromisní a údajně nejsilnější volně dostupnou věc proti čemukoliv. No, zabralo, dá se říct, bolest vymizela v průběhu hodin, ale teplota nešla zase srazit. Jak už to bývá. A do toho přišlo zase spoustu nových termínů, mnoho a mnoho matlání do brzkých ranních hodin, hraní si na univerzitě a pokus mluvit nebo dávat pozor. Už je to pryč a všechno formálně dopadlo podle plánu, ale co bude o tomto víkendu, je pořád ještě skryté a zahalené do záhad. Jako vždy se uvidí, co bude. Surtout rien.

Vlnovky v textu jsou věnovány Paelle.