Filipojakubská. Kdy se ve stínech bortí zbylé mýty jara velkého roku. Taková zdánlivě perfektní a vyrovnaná tečka uprostřed zatím nekonečného a především podivného sledu kolabujících maličkostí, co držely jako tenzegrit v jednom obřím chuchvalci zkostnatělého pařátku. Všemu nakonec vypršela maximální doba trvanlivosti. A vidíš? Já jsem tu stále.
Bylo zase nebesky překrásné ráno. Nebo by alespoň bylo - nebýt telefonu nějaké tři minuty před výbuchem budíku. DND režim sice ve svém úvodu vypadal jako všelék, ale pro nepatternové činnosti je vlastně použitelný jen minimálně. V záplavě slunečních paprsků se během několika okamžiků už zalesklo kafe jako vyšívané, zvěstující brzký konec prvního jubilejního binárního kila. Teď v období dočasné neschůdnosti pro schůdné čaje se dopolední kafe v zahradní svatyni stalo nakonec víc než vhodnou náhradou. Díky němu je všechno najednou superefektivní bez často dlouhého a krutého čajového dojezdu.
Plánu dne vévodilo utkání se tváří v tvář s divokými techniky, pěkně ve velkém stylu. Na jednu stranu náznak úlevy, ale na druhou taky obrovské zděšení. Vždyť původní myšlenka přiběhla do zorného pole snad někdy před půldruhým rokem. Proti dychtivému očekávání přijeli technici z kavárny o něco později. Měli u sebe dobrou náladu a auto napěchované kabely. Když dostali odprezentovaný náš úžasný koncept, začali si vymýšlet spoustu různých výmluv. Pochopitelně se dalo počítat s tím, že to ve finále skončí nějakým fakt drsným kompromisem, ale čtvrt hodiny někomu vysvětlovat, jak by se dalo jedním řádkem v iptables všechno elegantně zařídit, bylo jako házet pakety na podlahu. Tak si nakonec mlčky sedli ke svému interfacu do MikroTiku a začali znovu od začátku zkoumat svoji vlastní infrastrukturu. Div na ně nespadlo piáno, když bezostyšně prohlásili, že jimi zapojené alienské AP, proti kterému se po celý rok velmi složitě psaly výhybky a smyčky na serverech, nějakým nedopatřením nechali neizolované a jako úplně normální a transparentní součást sítě. Je štěstí, že nedošlo k žádnému viditelnému incidentu.
Po tomto dýchánku, kde jsme se ještě mimo jiné marně dohadovali, aby DHCP server spolu s konsolidovaným poolem ještě nutil klientům WINS (což je prostě jen option 44, ale tomuto sdělení nerozuměli a nasadili dude-you-are-so-retarded-look), bylo všechno téměř připraveno na vypuštění do divočiny a technici se opět odporoučeli do prázdna. Chvíle čarování s novými APčky se vyplatila a hned bylo k dispozici tak silné pokrytí signálem, že to až pěkné nebylo. Jenomže aby všechno nebylo tak snadné, v určitých místech pochopitelně docházelo k rušení a stínění a přehřívání za oknem, takže bude nakonec nutná nějaká šikovná stropní konzola a zajištění dostupnosti bez skříní plných papírů, přes které paprsky prostě nemají šanci proniknout.
Samozřejmě se sklonkem dne přišla večeře a po ní i večer sám. Do víru jakési změti javovských čar a barev zaznělo vytržení, kdy Carlos začal po dlouhé době opět nabízet plán. Přirozená šance ho pochopitelně okamžitě povýšila nad priority života a před očima, zalitýma nenadálou září histaminového filtru, se otevřelo město jako nikdy předtím. Po chvíli rozjímání nad trofejí a vypnutými telefony se ke slovu přihlásila kavárna. Kavárna? Komfort. Rituál. Způsob pokračování v jiné době, ač by se ostatní a jinde mohli chovat dál jako postižené děti. Desítku colu, díky Verčo. Kdo ví, co to znamenalo - nejspíš nic. Každopádně se díky tomu a Carlosovu očičímu pohledu dostavil výsledek. Unfucking real, přistání papírku z ruky tlusté blondýny, účtenka z nákupu spotřebního materiálu, vyzdobená telefonem kamarádky, nemohl nikdo v tomto kontextu očekávat. Jenže ze zouflaství se dějí různé věci. Nebyl čas nad tím přemýšlet, protože se ve dveřích objevil náš divoký dotazníkový velitel a vše se začalo rozjíždět v dalším rozměru velkého stylu celého dne. Bohužel se podíval na oči dost nechápavým a vyčítavým pohledem - nu a kdo tohle udělá, buď pak rasistou zván. Číšník pak postupně začal ze vzteku rozbíjet venkovní židle a chystal se vykázat hosty zase ven na ulici. A pak že zavíračka.
Byl ještě čas. Potkali jsme ty čarodějnice. Úžasný nápad doplnit si s nimi kafe do žil sklidnil i pohoršení nad focením. Byla to první fotka po nesčetné době, nemohla uškodit, nemohla rozumět. Ještě chvíli byl poslední duben a věř mi, chňa, díky okolnostem to zas v hospodě vyapadalo spíš jak na školním výletě. Nicméně rozšíření obzorů a krátkých zvěstí o existenci takových pěkných putyk v našem okolí za to rozhodně stálo. Přesto jsme se zase museli přemístit, něco asi urovnat, natočit novou krev. Jenže nebylo zbytí s takto rozdanými kartami - a byl už květnový večer, pozdní máj. Dva bratři pokorně odpadli a čarodějnice šly pařit a skákat přes auta - stín stromů sváděl k hříchům. Mně zbyl jen návrat k nedočkavým polygonům, protože jakákoliv jiná akce by už stejně byla v rozporu s degradovaným stavem.
Přitom by byla slušnost je odepsat. A spálit na popel. A ten zabalit do záclon. Myšlenková hra s podobnými metaforami, kořeněná stálepřítomným vyšším vědomím jako trnitým pozůstatkem z dob akcelerované behaviorální syntézy, nebývale zlehčovala cestu tisíckrát prošlou známými ulicemi… a jarní noc hořce voněla vínem a květy ze zahrad. Možná jako… tenkrát? Cuže. Vzpomněl jsem si, že jsem měl jednou i Brunetku se třemi hvězdičkami po stranách, či jak se jmenovala, a světlo se odráželo od březových listů na začátku nějakého léta. Možná je v chemii degradovaného stavu nakonec někde zakopaný klíč ke všem vzpomínkám, které by mohly v rámci ponaučení konečně vnést trochu jasna do záhad toku velkého roku a potvrdit, že není důvod lpět na čemkoliv jiném, než na bezpečí, že třeba jednou reciprocita zafunguje. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Nepravda. Asi to nakonec přece udělám. Vyloupím Kwik-E-Mart.
Návrat k polygonům. Pokojně čekaly na svoje chvíle, ale zůstaly opuštěny, zamčeny v nekonečných hlubinách stroje času až do rána. Nulová, čistá a hlavně nesladká noc všechno zdárně smazala jako šmouhu. Nejkrásnější byl zase jen úsvit. V zahradní svatyni u kafe.