Eida.cz - Konfrontace s cizí realitou

Velikonoce se nakonec proti očekávání daly zvládnout překvapivě snadno. Až podezřele. V několika naprosto neskutečných týdnech se zdařilo stihnout vše, co mělo i nemuselo být hotové, a to si pak zasloužilo hvězdičku. V rámci proroctví velkého roku padl vysněný 1000. kafík. Určitě by to mělo vyšší váhu, kdyby se kafíci načítali po prvních tisíci dnech a ne až od naprosto náhodného data. Jenže nic nakonec není ideální.

Poslední týden byl ve znamení nekonečného rána. Matlání někdy do tří a vstávání v pět jednoznačně neprospělo dlouho plánovanému vyhodnocování, ale to je prostě ta daň, kterou si následný pařátek vždycky vybere. Nejzajímavější bylo jednoznačně úterý. Bylo to víceméně úterý ve středu, ale nic se tím nemění. Rozkvetlé ráno se mlčky zahalilo do mlhy a vzduch jiskřil doznívajícím velikonočním rejem. Původně plánovaná procházka vzala kvůli tomu za své a na řadu se dostala klasická cesta autem, i když to bylo jen za roh. Biochemická laboratoř vždycky způsobuje zážitek. Veselá sestra nejdřív nemohla pochopit degradovaný stav, ale nakonec se ještě víc usmála při zmínce, že všechno je sice ok, jen že jídlo nestojí za nic. Díky prázdnotě nestálo nic ve zpáteční cestě a přestože nebylo ani za deset sedm, veškeré plány na ten den už byly naplněny. To se skutečně nestává často.

Z hlediska naplnění zajímavější pátek začal, pravda, o něco později. Přesto se docela vybarvil a jeho časosběrná projížďka to dokazuje. Polední místnost se sice opět zaplnila tou nechutnou skupinou, ale alespoň to přispělo k lepšímu semknutí skupiny naší - vždyť není nic lepšího, než se smát tomu, jak se dělá komár z velblouda a jen nad tím mávnout rukou. Celé odpoledne jsme strávili trojrozměrnými projekcemi na neexistující canvas a několikahodinovým povídáním o kvalitě dependency injection. Jestli to bylo úplně k věci, se nedá, soudě dle výrazů přítomných, úplně potvrdit. V určitých prostojích se mi povedlo zjistit, že sobota bude ve znamení výročí instalace serveru. Ač necelistvé, je úspěchem nechat běžet systém 666 dní s jediným výpadkem, za který stejně onehdáž mohl ČEZ a jeho nekompromisní přístup při opravě nějakého vedení, protože si nemůžou dovolit přenášet energii vzduchem. A zdarma. 

Celá situace se ale pochopitelně vymkla kontrole. Protože nebylo všechno hotové v původním časovém plánu, začalo se tak trochu přetahovat. Trochu o celou hodinu, kdo se ale může zlobit? Určitníci, co by nevydrželi, to vzdali už v 18:17. Jejich chyba, přišli o spoustu nevyslovitelné zábavy. Okolnosti byly ale tak podivné, že se zpoždění skutečně projevilo i na vlastní kůži v podobě velmi pozdní cesty pro zajdu, proto to vneslo i několik komplikací do nenadálého sobotního rána. 

Vtipnost soboty naštěstí celou zdánlivě ztracenou situaci zachránila. Stačilo si vyčkat na správný moment a zopakovat původně zlopatěný pokus v dietní soutěži. Ten se… sice povedl s určitým ale, přesto díky tomu spadl ze srdce kajman a zvítězila neřest, touha se ještě v ranních paprscích vypařit a získat trofej. Venku tomuto divotvornému počínání přišlo přihlížet několik kachen. Rozkošných kachýnek, co se sem dokvákaly od soutoku. Asi byly zvědavé, protože vedle probíhalo bitevní cvičení s těžkou technikou, tankem a dokonce i s Vrtochem, o kterém původně nebyla ani řeč.

Do večera se po ukrutné době ozval divoký chobotník Jeliman. Chtěl tomu rozumět a vyjít do víru velkoměsta, bohužel poblíž žádné takové nebylo. Po náročném překonání všech Terezek a Barušek a jeho původním vyděšení jsme zaparkovali jako obvykle, kde byl navíc velkým mayorem. Celý večer by byl v pohodě nebýt toho, že na mě servírka pořád koukala, jako kdybych snad snědl každou Elišku v okolí, ale to už je asi osud. Naštěstí neposlouchala, když přišla řeč na metodický overkill s dependency injection v novém Nette, které opět změnilo všechno od základů. Přes večer se ale povedlo vylákat Jelimana do CoC klanu klokanu a taky na náš velikonoční Minecraft server, kde se v současné době více než činí. Pokud se bude divit, kde se na jeho domečku brala mračna pavouků, může si být jist tím, že se jednalo o ultimátní trolling, který vnesl velkou radost do dost nešťastných komunikací.

Zpáteční cesta tmou ve skutečnosti reprezentovala trochu výzvu. Bylo jasně vidět, že se město mění k horšímu a nikoho už nezajímá, co je vlastně důležité. Na improvizované zastávce MHD se plácal jeden starší pán a byl veselý. Velmi. Když byl pozdraven náhodnou kolemjdoucí, snažil se si to celé uvědomit, ale zřejmě i jemu docházalo, že je to právě město, co je definitivně v háji a že jeho šance si lísknout jsou ty tam. Cesta trolejbusem působila proti očekávání dost ponuře. Celý dojem kazil ještě nějaký vistař, gelák, co musel nutně vystupovat u nás a bál se, že ho ve tmě sežere pavouk. Nebo to tak aspoň vypadalo. 

Na těch několika málo posledních metrech vždycky přichází záblesk vzpomínky, kdy je celá ulice pokrytá sněhem a z nočního nebe se nepřetržitě snáší přeostré ledové špičky. Ten den nejde dát do kontestu, ale zdá se být živý a umožňuje konečně trochu dýchat. Tok myšlenek a ticha zpřetrhalo náhlé klapnutí zámku. Zpoza vrat se ze tmy vynořil pan docent s milenkou a ruku v ruce odcházeli vstříc nějakému nočnímu dobrodružství. Měli vlastní flow.

Přestože se měl v neděli odehrát další instadýchánek, došlo k vynucenému výletu ku kamsi do divočiny. Zprvu to vypadalo dobře, ale pak přišla okamžitá série nadávek, protože město absolutně a úplně totálně pokazilo les jako relaxační zónu. Nebylo tam klidu, dokonce ani v brzkém ránu neexistoval okamžik, který by nebyl narušen realitou nějakého divokého psa, mainstreamového běhače nebo tlustého dítětě. Za to všechno, co bylo dovedeno k zeblití, by měl být někdo přiveden k odpovědnosti. Možná ne teď, ne dnes, ale jednou to přijde a pakáž, co neumí ctít hodnoty náruče lesa vystřídá ve velení samotné vítězství. 

Lesní pano

Degradovaný stav stejně protestoval a nohy ani víra nechtěly dál nést, byť by se mysl ráda toulala na starých místech a rekonstruovala je zpátky v rámci vlastní reality. Nezbylo než se vrátit, udělat otočku kolem farmy a vyslechnout si divotvorný telefon. Kdo by byl čekal, že takové dopoledne může nakonec vyústit ve výměnu žárovek a dlouho odkládanou relaxaci. Vždyť kvůli nočnímu matlání šlo všechno do kopru a pak bylo najednou jaro. 

Dlouho plánované vyhodnocování, směrované na tohle divoké pondělí, vyšlo nad očekávání. Všechny hodnoty splnily kritéria globálních tabulek i přísných tabulek lokální reality. Skoro se až nechce věřit, že ještě existuje naděje, co by mohla dokonce zpopalit postupnou vícenásobou degradaci, či dokonce zvrátit celý ten proces a ještě vytěžit maximum. Nezbývá než doufat.

Pochopitelně bylo divoké se z této velkolepé akce dostat opět zpátky. Krom nechutných lidí se kolem poflakovali i zdánlivě chutní, tedy zdáli se, ale bez záruky. Bez většího přemlouvání a v nulovém stavu se dala v klidu zaplašit myšlenka vyvolaná dopaminovými inhibitory. Nebylo to tím, že bych se s tou pokukující slečnou s marmeládou nebo pečeným čajem či co to měla nechtěl bavit, ale spíš jsem začal vnitřně hysterčit z představy z konfrontace s její realitou a raději odjel do dáli sedmičkou. Možná to nebylo úplně adekvátní situaci, ale pořád lepší, než riskovat šanci, že by se naše obyčeje mohly nějakou náhodou dotknout.

Téměř v cíli se přičekoval 0therPlanet a šli jsme koukat na již vysázené prosazené stromy, co děti - ale nebyly to ve skutečnosti děti - vysadily v den beze mě. Budiž to ukázkou naděje, že co jednou můžeme změnit, zůstane v zemi velmi navždy. Po tomhle závěru jsem úplně zapomněl na kafe a prohlížel si výzvy na hubnutí - Hoď na to mrkev za 30 dnů. Nebo Zhebni v kuchyni. A pak, pak se ztratil Dammster. Ale co se ztratí, to se zase objeví - jako když se znovu objeví duha.