Eida.cz - Supertajná mise na Vysočině

Zima je pryč. Tma taky. Minulý týden se udělalo konečně doopravdy i použitelně schůdně. Přes celou zimu, především v období Vánoc, se nashromáždilo spoustu skvělých šancí, které se nenápadně začaly pořádně dostávat ke slovu a netrpělivě čekaly, až dostanou svoje velké plány ve velkém roce. A jejich prosby byly ve finále skutečně vyslyšeny, a to dokonce tak koordinovaným způsobem, co nemá tady u nás - alespoň od okamžiku, co nám tu v kavárně tak trochu bouchnul creeper - obdoby. Ale jak je jen co nejnarativněji uchopit…

Příběh ve skutečnosti začíná už někdy na samotném kraji temného února, kdy se do kafem zalitého nedělního odpoledne, po celkem dosti únavném a zbytečném dumání nad závěrečnou účetní cestou necestou v minulé noci plné Eliščiných narozenin, z ničeho nic a zcela bez varování ozvala divoká Sisi a v očích se jí točila duhová kolečka. Aby taky ne, byla totiž úžasná a chtěla být pro svého Dammstera ještě úžasnější. A rozplývat se při jeho rozplývání se nad starými modely iMaců, které snad spolu viděli jednoho z předchozích dnů. Jak začíná být nejspíš zřejmé, sehnat mu takový stroj si vytyčila jako nebeský cíl. Přestože to jsou, podobně jako třeba vánoční povídky, jen nemocné sentimentality, nešlo odolat a nepodívat se nějakých možnostech, jakými by se k tomu dalo nějak přispět.

Každopádně jedna zajímavá a lákavá myšlenka v ten okamžik skutečně přišla a ukázala se hned na displeji - pochopitelně nepodobná těm pitomým moderním notifikacím. V rámci programu kdysi zpackané korupce před nějakými patnácti lety se jeden čas takový exemplář iMacu G3 skutečně nacházel velmi blízko, vlastně se kolem něj točily celé tehdejší dějiny, ale to je jiný příběh. Šlo ovšem o to zjistit, zda by šel zachránit z toho propadliště předevropských dějin, z temné krabice plné pavouků, původního prachu a nekonečného zatracení, z neevidovaného vlastnictví firmy, která byla dávno rozkradena na kusy, oddělit ho navždy od inventárního čísla, které nikdy neexistovalo, a pokusit se mu dát úplně nový smysl života. Challenge accepted.

Plynuly ale drsné týdny. Byrokratické průtahy způsobily jako vždy nemožnost oficiálně pátrat a popohánět případná rozhodnutí o jeho bezpečném vyzvednutí a spasení. Sisi mě ale opět převelmi nadchnula svým smyslem pro předstih, který představoval v tomto případě víc než dostatečný protektivní faktor snad všech možných (a dost možná právě i těch nemožných) katastrofických scénářů - začal se už i formovat předběžný plán s rozumně vzdálenou hranicí na konci druhého březnového týdne, akorát k oslavě výročí. A mezičas jsme naštěstí mazaně trávili v Minecraftu, přičemž jsem ho kousek využil i k fyzickému nakouknutí mezi zapadlé krabice. Bylo to krásné.

Teprve až v předposlední únorový čtvrtek bylo jasno a čisto. Po vyřízení všech oficiálních formalit a vyděšení se, co všechno vlastně v zapadlých skladech je a není, padlo oprávnění 0xff-tého stupně a záchranná operace se mohla začít přesně rýsovat. Nikoho by v ten moment asi nenapadlo, že se vážně narýsuje, načasuje a dokonce i realizuje ještě téhož pozdního odpoledne - to všechno kvůli tomu, že pátek se sobotou připadaly zrovna na ty bitevní dny, kdy se nic pořádně vyřídit ani nedá. Odpolední atmosféra všemu navíc vyloženě přála, protože po prosluněném dni se zlověstně zatáhlo a začalo skoro tematicky pršet. Byla by to sice skvělá příležitost konečně využít úplně nově nainstalované stěrače, jenže v rámci maskování a nenápadnosti nemělo cenu zbytečně rozjíždět akce navíc. Ve dveřích podivně cvaklo. Nahoře v budově nikdo nebyl, dokonce ani rarášci. Po komplikovaném přehazování všeho možného se mi povedlo dosáhnout konečně té vytoužené a úplně nejzapadlejší krabice, když tu náhle přišlo divotvorné přerušení. Dalo se to sice předpokládat, ale degradovaný stav i tak překvapil a zapůsobil zrovna v tu nejnevhodnější chvíli, takže se zdánlivě jednoduchý úkol - přenést jako enderman sotva dvacetikilovou krabici o půlmetrových hranách po schodišti, přes dvoje šifrované dveře a další asi stovku metrů po chodníku k autu - rázem stal tím nejtěžším na celé planetě. Všechno zvládnout kvůli okolnostem a pocitu bylo ale daleko důležitější, takže byl náklad na druhý pokus úspěšně naložen (krabice se zkrátka do kufru napoprvé celá nevešla) a odvezen do bezpečné zóny. Neskutečná degradovaná utahanost a natažená záda z masa a kostí se staly jen nepatrnou daní za takový výkon.

Nahlásil jsem Sisi úspěch a radost, spolu s tajnými fotkami, načež jsme začali kout už o mnoho detailnější pikle - kterak z celé operace uděláme pro Dammstera jedno obrovské překvapení od začátku až do konce, nějak chytře a tajemně. Znělo to lákavě a bylo téměř jasné, že po následující tři týdny nebude ani chvíle odpočinku, které se asi normálně říká víkend.

První bitevní pátek a sobota se staly dny nepravděpodobného zaskočení. Během pečlivého naslouchání jakémusi výkladu začal hořet telefon. Byl to náš velitel, esencián. V tu ránu najednou reálně hrozilo, že se to celé ještě může pokazit. Haló, chcete mě obvinit z krádeže kancelářských potřeb?, povídám na liduprázdné, sterilně bíle zářící chodbě katedry, pro jistotu obklopen ochrannou náručí vzrostlých fíkusů. Ne, jen mi doma nefunguje wifi, omg, co mám dělat? Nebezpečí bylo zažehnáno stejně rychle, jako přišlo. Jenže po vydechnutí se zase ozvala prve natažená záda a nekonečná únava.

Během týdne relativního cooldownu přišel nejvyšší čas to dát všechno fyzicky do pořádku, ale jen těžko lze popsat ten zatraceně nostalgický pocit při kontrole starých 133MHz SD-RAM modulů, při opatrné likvidaci nezaregistrovaného evidenčního štítku, při práci s čistým Mac OS X 10.0 a především při zjištění, že je stroj vlastně téměř nepoužitý a jako nový - včetně krabicové ochranné fólie na spodní pacce. Během instalací se mi vybavila jedna z posledních červnových nocí 2009, kdy jsem naposled dělal cosi podobného a používal u toho instalační CDčka s Pantherem. Byl to zajímavý paradox, v rámci ochrany, ale taky hlavně aby je mohla zkousnout moje tehdejší přeskakující slot-in mechanika, byla napálena na tehdy celkem drahých Verbatim Super AZO Crystall a použita… tramtadá, celkem dvakrát - tehdy a teď. Je nepravděpodobné, že jejich další chvíle ještě někdy přijde, ale zatím budou statečně čekat v krabici ve skříni.

Když bylo dílo zdárně dokončeno, zbývalo už jen vymyslet a domluvit detaily finálního předání, což bylo strategicky velmi náročné. Nehledě na to, že volná osudová neděle následovala přesně po bitevních dnech, bylo potřeba i dokoumat, jak se na Vysočinu fyzicky dostat v režimu nejvyššího maskování, aby Dammstera nic nepřesvědčilo o vykutálných piklích. Už jsem se velmi smířil se zákazem instagramování a počítal jsem i nemožností předčasných 4sq checkinů, ale pořád tu visel otazník nad nutností mít zapnutou GPS navigaci a zároveň se schovat před potenciálně nebezpečným šmírováním přátel. Naštěstí se ukázalo, že se to dá dočasně vyblokovat, ale je otázka, jak spolehlivě to funguje i proti geofence.

Spolu s bitevními dny to ve skutečnosti znamenalo naroutovat si dopředu 247 km ve správném pořadí a se správnými přístupovými body. Každé mapy od různých dodavatelů navrhovaly něco jiného, ale nakonec se nalezl moc pěkný kompromis, který byl využit ke štěstí. A to včetně kontrolního stanoviště se sedmiminutovým oknem pro spuštění Sisčiny části naší supertajné operace - kde se jí schovaný za stromem nenápadně ozvu, ona mezitím Dammstera administrativně odvolá, pak tam vybalíme překvapení a u kafe na něj bafnu. Cool, že?

Neděle devátého konečně přišla jak vyšívaná. Po předchozích dnech nebylo slunečné ráno sice nic zvláštního, ale zahrnovalo zajímavý a moc krásný a hřejivý dojem. Přesto se zdálo, že ponechat si formální kožené boty a zimní kabát bude pro všechny případy jistější, navíc tam v divočině bude určitě sníh a temnota. Po přípravě skel dostal náš milý iMac zajištění v podobě pohodlné polystyrenové kolíbky a měkké opory z obou stran, aby se mu náhodou nic nestalo, čímž bylo všechno už téměř připraveno - až na hudební doprovod, kterým se nakonec stala velmi démonická kombinace Lany a Cynic, což se ukázalo jako víc než dobrá volba.

První dvacítku kilometrů jsme se trochu, možná vlastně trochu víc, hádali s GPSkou, protože se jí nelíbily moje lokální zkratky a triky. Pak jsem si dal ale říct a vyrazili jsme už ruku v ruce vstříc sluncem zalitému dobrodružství směrem ku kamsi na jih. Cesta ubíhala k překvapení dobře, protože se dala celkem jasně dělit na zhruba stejně dlouhé časové úseky, které navazovaly jak na hudbu, tak na dojmy a pocity z okolního prostředí. Už krátce po překročení hranic krajů mi došlo, protč toliko jéčkařů používá SUVčka - ono tak malé auto totiž do kopce nejde; navíc musí-li se ještě dávat pozor v zatáčkách na vzácný náklad v kufru, průměrná rychlost 80 km/h zrovna nepřekročí. 

Velmi zajímavé byly průjezdy temnými hvozdy, které jsou na Vysočině především jehličnaté, což je asi první velmi výrazná odlišnost od našich nativních biomů. A dokonce se stalo, že na jednom místě skutečně začal blikat sníh. Naštěstí ho to za dalšími několika kopečky přešlo. Protože mapa sice ukazovala nějaké kilometry, daleko spolehlivějším byl ukazatel zbývajícího času, který velmi přesně odpovídal strategickému plánování a dával najevo, že již každou chvíli dojde k dosažení kontrolního stanoviště a relativnímu odpočinku.

A stalo se. Zastavil jsem na půl minuty přesně na rohu cesty nějaké malé vesnice a odeslal vzkaz, v dychtivém očekávání dalších pokynů. Dovedu si představit, kolik nekonečného utrpení a plánování Sisi asi se svojí částí plánu měla, když do toho zapojila snad úplně všechny rodinné příslušníky kolem. Ve chvíli čekání jsem pozoroval zvídavé lidi. Hodně jéčkařů, nějací brňáci a pochopitelně A a S značky se míhaly kolem, častokrát tito lidé zastavili i opodál a zpracovávali tam svoje agendy. Zřejmě to bylo výhodné místo na čekání a přeuspořádávání. Po takto strávené půlhodince bylo všechno připraveno a přišel očekávaný redstonový signál. Vůz se dal do pohybu s nadějí, že se to na posledních pár metrech už přece nepokoní.

Často není všechno tak jasné, jak s malujeme. Příjezd nebyl výjimkou. Z dálky už zářila a svítila radující se Sisi, ale bylo hned jasné, že bude potřeba ještě vymyslet nějakou vhodnou skrýš pro auto, jehož registrační značka tu byla pro všechny ryze alienská a prozradila by mě. Taky mě trochu zarazilo, že Dammster bydlí v tak příšerném kopci, ale s tím se nedalo nic dělat. Započali jsme s vykládáním, přičemž se se kvůli něplánovaným posunům začal zase ozývat degradovaný stav, který ukázal, že i s naprosto přesně plánovanou cestou není možné vyloučit všechna rizika, a navíc nešla v iOS vůbec, ale vůbec vypnout hudba.

Donesli jsme iMac na připravený stůl. Načančali ho. Dostal modrou stužku a rorýs, totiž origami jeřáb na jeho špičce zvěstoval, že ukrývá kus modrého z nebe. Dostal jsem nabídku schovat si auto úplně dozadu do dvora, aby to bylo co možná nejvíc nenápadné. Sisi ve své snaze otevřít bránu ale místo toho aktivovala alarma a odeslala tak oznámení o průniku teroristů do objektu. Protože to nešlo, musel jsem bohužel auto hodit do jamky dole, což bylo taky celkem nenápadné a v pořádku.

Další operativní byl, že až přijedou, uzavření psi nám dají včas znamení, načež se opětovně ztratím ze zorného pole, aby byl nejdříve vidět překvapivý dárek a až poté se mohlo odehrát naše shledání u kávy. A povedlo - tedy až na to, že znovu puštěný alarm byl zas o něco rychlejší než psí senzory. Aplikoval jsem stealth skilly a skutečně zmizel, dokonce o jednu kostku dál, takže to bylo výborné - zahlédl jsem Dammstera, jak vcházel přímo ke dveřím, namísto aby zabrousil přímo do pokoje a vyděsil se. Teda zaradoval. A to se trochu komplikovalo, protože si, alespoň z toho, co jsem přes nedovřené dveře slyšel, myslel, že je tam na něj nachystaná past a že když otevře dveře, že ho nejspíš pokouše pavouk. Ale přesto byl přesvědčen, což mi umožnilo se teleportovat zpět dovnitř a posadit se k šálku kávy jakoby nic.

A bum. Z vedlejšího pokoje se ozvývalo radostné jásání, takže ještě stačilo zkusit nasadit patřičný nenápadný výraz… Plán vyšel do puntíku, způsobili jsme zamýšlené překvapení a naše setkání bylo opravdu radostné. Dammster mě ale překvapil, protože prakticky to první, co hned po přivítání udělal, bylo, že mi donesl a podal kočku. Kdo by tušil, že tomu až tak rozumí :). Byla moc pěkná, ale nejevila moc zájmu o komunikaci.

Po výborném obědě a prohlídce a přehlídce nového stroje padl návrh jet poznávat místní kolority na kolech. Nebudu zdržovat a všechny, co mě znají, šokuji prostě sdělením, že jsem na sebe hodil zářivě žlutou cyklobundu a bílé tenisky a vyjeli jsme. Samozřejmě nějaké obavy byly, dokonce víc než dvě, ale snaha doufat v to lepší zvítězila - podpořená navíc i zvědavostí, jak to celé dopadne.

Hned první kopec se ukázal jako extrémní překážka pro degradovaný stav, ale úvaha, že mě to nejspíš zabije, byla po několika sekvencích zase pryč. Nicméně první proteinový šok, když se energie začala vysávat až někde z Endu a víc brala, než dávala, byl i po zkušenostech pořád celkem silný. Pro průletu kolem vypuštěného rybníka se dvěma kachnami se před očima zobrazil les - temný hvozd, dokonce přesně takový s prosvítajícími slunečními paprsky, jak je Lilithen zachycuje na obrázku ve svém kolovratu. Bylo to fakt moc hezké a zároveň jarní.

Pokračovali jsme touhle pěknou přírodní cestou až do gladiátorské arény pro biatlon. Na trati leželo ještě dost umělého sněhu, jen ho nakutat. Samotná aréna obsahovala těžké stroje, totiž rolby, a povednou střelnici, na které jsme si zastříleli - byť imaginárně, ale několik headshotů z toho bylo. Vzduch byl strašně čerstvý a plný radosti, jako tehdy ve dnech před nějakými osmi-nebo-kolika-lety, kdy jsem v okruhu několika desítek kilometrů taky celkem často ruloval a radoval se. Ještě před rozbalením, back in the dawn of my days, když bylo ještě všechno víc než v pařátku. Kdo by ale čekal tak blahodárný vliv nicneříkajících útržků vzpomínek po zostřených smyslech.

Městem a kolem nemocnice jsme projeli rychle zpátky. Byl tam uprostřed další kachňák a na něm spousta malých a roztomilých kachniček. Mít u sebe staré rohlíky, o kterých byla později stejně řeč, mohli jsme je všechny nakrmit a ochočit. Nebo si s nima zajít na bowling. Po příjezdu, jehož poslední metry byly ve skutečnosti spíš příchodem, se ukázalo. 3.1 na displeji z masa a kostí, ale přežít se to s podivem dalo o něco lépe, než kolem bezpečných pěti dopoledne. Krom toho na nás čekalo ještě další překvapení - zasloužené kafe a pak se spolu s paní Dammsterovou objevil i malý Harrison a moc se usmíval a byl nejšikovnější a zdálo se, že má Sisi nejradši.

Když už se den nachýlil a byl njevyšší čas zase odjet - ať už na večeři, nebo na pondělní úterý - objevila se za očima moc pěkná šmouha plná radosti a spokojenosti, jako už dlouho ne. A není se čemu divit. Tadyc totiž obyčejně všichni akorát pořád něco potřebují a neozvou se jen tak, nedejbože kvůli spiknutí udělat někomu radost. Takže mít pocit, že jsou Dammster se Sisi nejkouzelnější a že je všechno kolem nejkrásnější, stálo za všechny překážky během úvodních příprav a rozsáhlého plánování. Navíc je moc milé potkat někoho s tak ohromným odhodláním, smyslem pro detail v rámci operačního programu a nezkrotnou chutí dotáhnout to do zdárného konce.

Ve zpátečním plánu byla ještě pokousaná večeře s Luciášem, ke které nakonec doopravdy došlo - a to jen díky tomu, že se povedlo dojet do požadovaných souřadnic ještě před setměním, přestože GPSka zase tvrdila opak. A jelo se dobře, bez starostí o náklad dokonce velmi lehce. Výlet se víc než vydařil, byl napínavý, radostný a ukázal, že i v degradovaném stavu je částečně možné dělat velké věci. Toho je potřeba využít, protože to má smysl. Konečně.