Je březen, měsíc osobnosti. Věštec by tedy všechny případné březnové poutníky nepochybně vyslal ke kapličce kdesi severozápadně od Stříbrné zátoky v naději, že tam v záplavě všudypřítomných lepých a zdivočelých druidek najdou svoji novou osobnost, nebo si případně ke svému lepšímu obrazu přetvoří tu stávající. Březen je ale taky měsícem pochopení - pochopení ve velkém roce.
Dost netradiční březnový předvečer si na sebe vzal symbolicky pátek - lichý den v sudosti. Ráno, zamlžené azurovými sny po další zbytečné noci, rozčtvrtil jako obvykle telefon. Tentokrát to bylo ale přímo velitelství, které naznačilo konečně nějakou pořádnou akci… Během čtyřiceti minut začalo hořet a status se změnil na CSI. Obhlídka situace včetně tisku hlaviček a předběžného pohovoru s vyndanou, poníženou a uraženou ženou ukázala, že se to celé nejspíš neobejde bez pokročilých analytických nástrojů - koho by napadlo, že mrzácké zjednodušení pro rychlost v nastavení firewallu zruší možnost jednoznačně identifikovat klienta podle čitelného otisku, ale co už. Čím víc složitých a nepochopitelných znaků na papíře, tím líp. Navíc v rámci kompromisů asi nemůžeme mít všechno a pak naštěstí taky platí, že se vždycky na něco zapomene, takže šance přinést pozitivní výsledek byla už od začátku zhruba 1.00. To by se ovšem nesmělo všechno tak strašně zdržovat - neustále probíhající workflow zasypávající stroje dalšími činnostmi před forenzní analýzou. Po nějakých čtyřech hodinách se konečně povedlo oběhat všechna tříminutová okénka a díky celkem předvídatelné chybě nalézt křišťálově průhledné usvědčující důkazy. Už jsem se chystal i na velkolepé ukřižování viníka, když tu náhle cvakla klika a do dveří vkročil páteční dočasný poručík Pilift - Esencián, veda před sebou vystrašeného, zlomeného a zeleného hošíka. Rázové krmení jeho strachem… způsobilo pocit ne nepodobný pocitu černé díry. Přineslo to celé alespoň respekt a vysvětlení, co tu vlastně dělá ten black hat.
Plyne z toho taky poučení. ”Vím, kdo seš. Kdes byl. V podstatě i na co myslíš. Pokud nějaký technologii stoprocentně nerozumíš, nepoužívej ji. Je to jako s elektrikou. Kdo nechápe, jak pracují elektrony v obalech atomů, neměl by používat elektrický spotřebiče. Jenže to by na tom nesměl stát obchod a vláda. A vůbec, je čas na kafe.”
Odpoledne už to vřelo zaslouženým odpočinkem. Protože to bylo fakt až tak super odpoledne, využil jsem jeho čas k přípravě důležitých věcí na příští velký víkend. V krabici schované překvapení se ukázalo víc než jen hezké, ono bylo totiž naprosto úžasné. Kámen úrazu přišel v zákazu rozplývání se a zuřivého instagramování, takže konkrétní report bude třeba možná někdy příště, až bude definitvně po všem. Okamžiky nadšení a v krku úzko, jako před výbuchem - vzpomínky na poslední podobnou činnost a její okolnosti před téměř pěti lety. Takhle řečené to zní hrozně, ale jako kdyby to bylo včera - a pořád nemůžu a nechci uvěřit, že to nebylo včera. Křišťálová cédéčka pečlivě uložená pro někdy, jarní déšť a vůně zeleně, květy padající v houfu v Tyrších, senzační kalendářové spiknutí, dny původní Bc. Koko, červnová touha po šikovnosti a sjednocení celého nebe uprostřed šílené noci na písku z perel, snů a ticha, jenže celá bez Lopatky… Zabralo nemožně dlouho nalézt nějakou vhodnou tematickou hudbu, jenže ať už byla jakákoliv, neumocňovala tolik očekávanou epičnost situace, spíš jen ukazovala, jak nepřekonatelný časový rift leží mezi ideálním a degradovaným stavem.
Právě výkyvy a nepředvídatelné špičky pak udělaly skoro celý víkend nepoužitelným - sluníčko bolelo a nedalo se s tím nic dělat. Večerní výlet mezi koně sice velmi pomohl, ale opravdové schopnosti se probouzely až někdy kolem druhé ráno, kdy se v nekonečně zasekaném virtuálu povedlo nemožné, totiž zakázat přepis konkrétního klíče v HKCU i pro neexistujícího uživatele. Trikem, pochopitelně. Teď už jen z toho proof-of-concept udělat nějaké snadno deployovatelné a křišťálově průhledné řešení, ale to by mě někdo musel donutit do matlání v PowerShellu…