Ano, hezké věci občas mizí. Bohužel. Asi špatná karma. V posledních hektických dnech plných šílených schůzek a Javy se v těch jediných chvílích klidu, těsně nad ránem v krátkých okamžicích před svítáním, začaly objevovat dost nepravděpodobné snové patterny, které to celé vlastně tak trochu předpovídaly. Jenže dost zvrácené patterny, které by před degradovaným stavem nemohly v žádném případě nastat. Situace a rozhovory vedené s jasnou převahou a tak absurdní čistotou, které se nedá bez cíleného krmení nikdy dosáhnout, ústící ku kamsi do ztracena, ukončující tendence uvažovat o pokračování zažitého směru i ve velkém roce.
Lpění na jakýchkoliv materiálních statcích nemá v degradovaném stavu opravdu žádný smysl. Určitou výjimkou jsou bohužel drobnosti osudově spjaté s esencí určitého dřívějšího vědomí, které se vlastně staly spíše nechtěným viteálem zapomenuté emoce, skříňovým kostlivcem bezelstně schovaným všem na očích při běžném denním světle. Možná všichni na Cestě odrazů záměrně držíme všechny tyhle hodnoty v životě i mimo něj určitým násilím co nejdelší možnou dobu - jsou to totiž zbytky po nás samotných.
Takovým osudovým hmotným předmětem, co mě až do včerejšího večera provázel doslova každým dnem po mnoho let, a to včetně doby prvních 1000 dní, byl bezesporu hrnek na denní kafe. S ním všechno mělo řád, dny měly jasný cíl. Neodmyslitelná součást, bez které to prostě nešlo. A v nestřeženém okamžiku a zcela mimo můj dozor byl pokažen, samozřejmě velmi specifickým způsobem - je funkční a zároveň funkční není, dostal se do trvale degradovaného stavu. Logika by velela nechat to prostě být. Podivné okolnosti související se snovými patterny ovšem nedají spát a přinášejí velmi nepěkný neklid, tvořící jakousi kompenzaci nulové spontánní reakce, jejíž absence je dokonalou demonstrací stálepřítomného neutišitelného hladu.
I know that look. You’ve met a vampire before.
Na okamžik nadešly chvíle bez kafe a snaha pochopit, jestli má smysl se zamýšlet nad tím, jestli má smysl zkusit provádět nějakou opravu. Při zjištění, že pokusem se nic nedá pokazit, přišly na řadu hodiny matlání různých lepidel a hmot, přičemž se ukázalo, že vlastně všechny takové produkty patří spíš do sféry oprav trofejí vystavených kdesi na poličce a že za žádnou cenu nemohou plnohodnotně opravit porcelán. Leda by to šlo na nějaké molekulární úrovni, což je bohužel otázka o mnoho vyšší magie, než na kterou by se dala najít vůbec nějaká energie. Druhá myšlenka pořídit repliku fatálně ztroskotala na tom, že takový jedinečný exemplář není mimo jedno jediné místo kdesi ve východní Evropě dostupný. Jedna jediná replika skoro za 30 €. Jenže k čemu bude replika? Je to stejně marné jako sny o opravě.
Hezké věci občas mizí. Epický lifespan se může ohýbat ve větru jak chce a opatrnost být ostražitá sebevíc, ale když zřejmě vyšší moc zavelí, rozhodnou se samy odejít, opustit prostor když jim dojde čas. Mnohem horší by ale taky mohlo být třeba zjištění, že jejich odchod nebyl dobrovolný. Jak se ale tříští emoce ukryté v nich… je složitější než chtít vědět, zda byla dříve slepice nebo vejce. Kdo ví. Čas ale úplně nejde vrátit. A tak po patnácti stech dnech odešla i poslední skutečná káva na věčnost ve velkém roce. Věčná sláva, ze které zbyla jen legenda a mýtus, šmouha uzavírající nejeden neuvěřitelný večer.