Posledních pár hodin před včerejším výbuchem si opět vyžádalo doslova machiavelistickou odvahu. Nevědět jsou totiž ta nejhorší muka. V dychtivém očekávání, zda to náhodou nebude z nějakého důvodu opravdu ten poslední den, bylo třeba nechat si záležet na každičkém detailu, který by mohl mít rozhodující vliv, vymkla-li by se případná situace kontrole. Podobně, jako když na vesnici připravovali poloautomatické pistole proti případným výtržníkům, bylo ze všeho nejdůležitější chňapnout do ruky tu úžasnou hliníkovou věc, co nosí Život i Smrt. Když se po několika minutých nic nestalo a nejhorší obavy se nepotvdily, přišla chvíle přerušení a klidu a následná chuť někoho strašlivě, strašlivě ztrestat. To není potřeba tajit.
Spokojit se s automatickými silvestrovskými oslavami, ryze nezřízeným autosilvestřičnictvím, by nebylo úplně možné - proč taky. Absence černých oliv a všechno ledabyle naložené jen tak, pod stolem na přípitek jen trocha levného piva a oči pro pláč, vždyť všechno Chardonnay zcela došlo už v pondělí krátce po půl čtvrté ráno. Jediný smysl by pak dávalo jet vlastnoručně unést Jelenu pryč z Tróje, jenže na takovou šanci žádný plán nasazen nebyl. Když už se všechno zdálo zbytečné, divoký Carlos začal znenadání dostávat plány, které se mi velmi zamlouvaly; poskytly možnost stvořit si stále v Halasově inspiraci Nikde novoroční oslavy a nezastavit se jen na jednom místě. Okolnosti, totiž nějaká domluva na blind vyndání a zvýšené riziko, byly zcela nepodstatné - už samotnou cestou bylo celkem dobře dosaženo cíle. Neuvěřitelné se stalo skutkem, ve zmatení smyslů jsme vyjeli na vlastní pěst.
Čekování a 4sq mayorshipy za každou cenu brzo dostaly své drsné zadostiučinení. Využít možnost se schovat v davu na bezplatném parkovišti v podstatě v centru města bylo neuvěřitelně lákavé. A hele, Eida jede do práce!, zaznělo kráce po deváté, když se magická závora s pípnutím pozvolna otevřela. Přišla chvíle opět využít neexistující krizový telefon, aby se v něm trochu protočily minuty, které není možné během všedních dnů obyčejných let na nic lepšího využít. Hlas a vzdálené chichotání, co se tam ozvývalo, bylo samo o sobě známkou zbytečnosti a marnosti všeho snažení, ale jednou do roka se může dělat přece úplně všechno. Přemístili jsme se správně - hledajíc něco, i navzdory popisu cesty. Ukázalo se, že je to vlastně maskovaný gril. Ale to není důležité. Soudit někoho podle prvního dojmu je strašně snadné, takže se mi po přivítání a popřání všeho nejlepšího do nového roku vybavil jediný výraz, a to ratchet. Nebo jak jinak označit drzou slepici s vadou řeči, co krom jiného kouří na potkání?
Udělat ze zdánlivě bezvýchodné situace výhodu a změnit všechny slepé uličky a nepříjemnosti v doopravdové a přísně řízené plány (protože šancí je často dost, ale plánů málo) je skutečné umění. A tento večer byl přece jako stvořený pro nějaký mistrovský kousek v této oblasti. Stačilo přitom jen změnit celkový pohled na situaci a říct si prostě a jednoduše - Krmivo. Všechny ukazatele rázem jak zázrakem vystoupaly opět do platinových hodnot, protože naskytlá příležitost byla úplně totálně konzistentní s celovečerní vizí, totiž jet a nikde se nezastavovat. Očividně během té chvilky spadlo z nebe někomu za výstřih i pár zenů, protože ač to bylo velmi nepravděpodobné, tma a flow nás skryly do stínů před zraky policie, a to už je co říct.
Večer, najetý jak kilometr, neustále na cestě ku kamsi, za doprovodu tisíců světel ohňostrojů a lampionů ze všech okolních měst. Po tomto první zážitku jsme se ocitli na nějaké vesnici uprostřed lesů mezi Jičínem a Německem, signál si s tím teda nevěděl moc rady. Rozhodně, něco mi za to dej. Nemám sice nazpátek, ale vrátím ti to v motlitbách! Uviděli jsme konečně siluetu zmatlaného borca, musel se o to postarat. Jak se totiž ukázalo, když už začaly první střípky do sebe zapadat, byl to velmi zajímavý a pozoruhodný, emočně vypjatý příběh. Nechal svou milou až do zavíračky v nějakým pajzlu a teprve v momentě, kdy už neměla absolutně žádnou šanci se beze mě dostat vstříc svému osudu sem do divočiny, ji za to solidně vypeskoval. A nebýt Carlosova zásahu, ještě by si otevíral hubu, že chce s náma jet zpátky do nějakýho hardcorovýho gaybaru. Přišlo zamyšlení. Jak je možné vykonat dobrý skutek, a to způsobem, který se vymyká obvyklé definici konání dobrých skutků, jen kvůli tomu, aby nakonec všechno špatně dopadlo? Nemáš tušení, s kým si zahráváš, zamumlala má černá duše při pohledu do naivních očí, čekající na nějaké vyústění.
Cesta zpátky nebyla už tak zábavná, protože měla cíl. I když ne úplně konkrétní. Cestou se ale slavilo, takže se splnila další podmínka znikdení. Kdo by byl řekl, jak se dá skvěle prožívat spoustu zábavných okamžiků se špunty poletujícími v inerciální soustavě. Kvůli čemusi jsme pak museli udělat malou pauzu. Nedávalo to úplně smysl, ale aspoň byla možnost popřát Standovi do telefonu nový šťastný rok 2014 a vyslechnout si, jak se jeho dům postupně plní pomyslným dýmem z připraveného arzenálu. Další telefony odjinud byly jen plné zážitků z vyhazování střepů do prostoru, což zase ukázalo, že ne všichni měli za výstřihem tolik zenů, aby to dokázali bez prožitků snést.
Za 19 minut půlnoc jsme se ocitli zpátky v centru. Holky měly bohužel jiné ranky, během okamžiku byly ale terminovány a zůstalo po nich jen mnoho zpráv a hovorů na neexistujícím čísle, kde zapadnou na věky věků. Úkol byl splněn, nový rok mohl bez obav vypuknout. A stalo se tak. Všichni vyšli ven a křičeli radostí… vlastně ne právě. V lidech byla cítit nejistota a negativismus, nedali najevo svou radost a nechtěli se vybavovat jen tak na potkání. V uličce za rohem přišla chvilka na odpálení a Carlos, snad z čisté novoroční karmy, rozeznal a pochválil paní z Rodinných pout. Po chvilce interakcí a lekcí z taktnosti dostal za odměnu Soví víno. To muselo dávat nějaký smysl.
Po další půlhodině pořvávání sprostých slov na půdě diecéze, koukání na další pozůstalé ohňostrojovačníky a marné snaze víno otevřít nadešel čas všechno vrátit do původního stavu a zase dělat, že se nic z toho nestalo. Pochopitelně, pro všechny zbyla z večera jen novoroční šmouha.
2014 udeřil. It was beautiful once, it will be again.