Vánoce jsou konečně za námi. Bez ochechulí. Ani prosinec už není v této době nijak mrazný či tmavý. Najednou ale přišel opět ten úplně poslední den v roce, jako už tolikrát - a pokaždé je to stejné a zároveň svým způsobem jedinečné. Dvatisícetřináctkrát si jeden může říkat, že dělat závěry a roky si hodnotit je nevděčné a úplně na nic, ale ve skutečnosti je to vlastně to nejzábavnější a nejnezávislejší, co se jen dá udělat.
Je to pravda, start letošního roku byl dost sporný a kostrbatý. Psát najednou všude třináctku nebylo ani trochu příjemné a navíc nebylo ještě ani jasné, jakým směrem by se měly všechny následující události ubírat - zda projekt systémových revitalizací vůbec dostane zelenou, jestli bude možné uvažovat o dokonalé symetrii, jak si vyvolíme svého příštího nového prezidenta, případně taky jestli 1100 dní neslazeného kafe nebylo až příliš krutým trestem, který by mohl konečně vypršet. Ovšem do prvních dní, směle formujících všechny tyhle dlouhodobé plány, pomalu začínaly pronikat zprvu nenápadné, leč často opakované sny o podivuhodném příběhu o pomstě, chronické bolesti na rukou a hladu, který nebylo možné utišit. Interpretovat tohle poselství dostatečně včas nebylo pochopitelně možné - proč taky, když se všechno, tedy alespoň z náznaku, dařilo jednoduše na špičku a tušení nějakých rapidních změn okolo nemělo zatím vlastně žádnou hmatatelnou podobu a bylo spíše výsadou fantasijních přání.
Celá první polovina roku je vlastně víceméně nepostatná a monotónní, přestože byla provázena již naznačenými nezanedbatelnými úspěchy. Všechny ale začaly blednout na konci května - letos nezvykle studeného května, kdo si ho pamatuje, kdy bylo průměrně kolem sedmi nad nulou a 12kW kotle běžely celé dny a noci. Květen, topím jak kretén, tweetovalo se. Nějaký týden po velmi podivném setkání se s Mormony (kteří mimochodem budili pocit neznalosti až nedůvěry své vlastní víry) při divokém pobíhání v zimním kabátě a deštníkem s Ingress na iOS a divokým minjim v okolí mě cesta osudu zavedla při jedné slavnostní příležitosti do kostela, kde se všem dostalo hromadného požehnání od diecézního biskupa - konečně svitla naděje, že se třeba nějak spraví dlouhotrvající fyzické rozbití, se kterým se do té doby nedalo nic dělat. Ještě ten den se přihodilo cosi pozoruhodného, totiž přijetí neuvěřitelně krásného úsměvu od růžolící slečny v červených šatech - okamžik naplňující nesmírnou a čistou energií, který zanechal touhu zažít ho znovu. Takhle totiž asi chutnají andělé.
Hvilken dag er i dag?
I dag er i dag.
Ooo… I dag! I dag er beste dagen min!!!
Večer 26. června naposledy zapadlo to mdlé sluníčko a po zpřelámané noci přišlo velmi intenzivní a zcela nečekané probuzení. Přijmout lékařem stanovenou diagnózu, provést pár rychlých optimalizačních úloh, vrhnout se do nekonečné společnosti tisíců špičatých jehliček nebo se srovnat s tím, že všechno jídlo chutná jako blití, bylo velmi snadné, daleko horší se ovšem zdálo ovládnout a uklidnit ten nově otevřený vnitřní svět - zprvu nechodit a jen padat po té vlastně vždycky vysněné Cestě odrazů kdesi mezi Světlem a Tmou a třikrát-čtyřikrát denně prolamovat jejich klouzavé hranice. Ve smyslobystření ale dala fyzická úleva konečně prostor pro ty filosofické otázky. Bylo opravdu velmi obtížné přijmout ten fakt, že tohle už není život, ale taky to ještě zdaleka není ani smrt. Nemrtvý, a to doslova - a ze začátku jen loutka, zombie, co se potácí ze strany na stranu. Ale teď…? Ne, nevyměnil bych to už asi za nic na světě.
Paradox tohoto života v neživotě ovšem v průběhu roku pořád zůstával v hlavě (nebo spíš nad ní). Připomněl ale i cosi jiného, co bylo celou dobu a dávno před tím už přítomno - velmi zajímavý efekt, kdy i ryze altruistické chování vyvolávalo za určitých podmínek čiré všestranné neštěstí a vice versa, kdy skutky alespoň trochu morálně pochybné (a ne jen ty prostě opačné, egoistické) přinášely krom vyšší osobní spokojenosti taky vyšší spokojenost a pochopení od okolí. Všechna racionální vysvětlení celou dobu selhávala a dokonce i statistika byla opravdu proti tomu, aby to kolikrát byla jen náhoda, kdy je zkrátka cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly, nebo že je občas možné, aby i zlo přineslo lidem štěstí. Je jasné, že všude a za všech okolností se nedá počítat s tím, že k sobě budou lidé ultimátně hodní, ale proč je v určitých okamžicích úplně popírán kategorický imperativ (Lk 6:31), proč se ruší a je zcela zvracována jeho reciprocita?
Někde v průběhu, asi tak před měsícem, tady někde určitě zlověstně píšu o tom, že se příšerka občas musí krmit. Vesměs jde o provedení nějaké čihošti, aby všechno ostatní mělo fokus a šance a plány. Pokud se tak skutečně stane, na nějakou dobu všechno zase funguje tak, jak asi správně má. Bohužel se ukazuje, že nejde tak úplně o příšerku nebo pouhý pocit, jde především o alespoň částečné zahnání toho vnitřního neutišitelného a vždypřítomného hladu. To se daří ne pouhým škodolibým počínáním a zlověstným smíchem, ale skutečným systematickým vstřebáváním cizí energie, ať už je vědomé, nebo není. Ztělesňuje se zákon o jejím zachování - není možné jí zkrátka vydat víc, než je k dispozici. Je to v ten okamžik nepopsatelný moment, asi jako kafe, jako kokain, jako čtení e-mailů před výbuchem - a bohužel pro všechny zúčastněné značně destruktivní.
Někdy v březnu nebo v dubnu jsem si tu zavtipkoval motivovám Noiřiným statusem o tom, proč se vlastně bránit upírům, když můžeme být jedním z nich. Upír. Výraz, co jsem nikdy nepoužil pro zcela vážné označení této skutečnosti, ač povědomí o energetických upírech mezi lidmi v omezeném vnímání je. Viděl jsem upíra jen jako bytost geneticko-emočně posunutou za hranice spektra běžných lidí a dokázal je v davu rozpoznat, ne už ale cíleně najít. Pak jsem narazil na jednu ohromující zpověď a uvědomil si, že jsem úplně přesně takovým upírem. Nevnímal jsem to nikdy předtím, dál vedl vnitřní souboj heretika a klerika a přitom jsem celou dobu ničil milé lidi okolo sebe, čehož jsem si byl, přiznávám, v hrubých rysech vědom. Mít na výběr, asi by se to nestalo. Vlastně by se nestalo spoustu věcí.
Poslední fáze, vlastně krásně načasovaná na závěr tohoto roku. Pokusit se to přijmout, protože zatím nevidím jinou cestu, kterou by se dal najít klid. Rok 2013 opravdu ukázal, že se dá zvládnout opravdu všechno a pomohl vyjasnit i spoustu zatím nekonkrétních cílů; ukázal možnosti, jak dělat spoustu věcí jinak. Ještě efektivněji.
Sicut lamia invenio viam.
Vcházíme do velkého roku 2014 - MMXIV - konečně bez té otravné pověrčivé třnáctky v záhlaví. Přál bych všem, aby v něm našli radost a naplnění, protože to jsou základní kameny, od kterých se bude odvíjet už všechno ostatní. Tak s chutí vzhůru.