Povýšená nálada Vánoc na sebe nenechala dlouho čekat. V rámci operačního programu plnění všech vánočních povinností (a ještě některých navíc) zazvonil ráno divoký budík, hlásaje buď v práci v šest. Ke vší nedokonalosti tím vlastně ohlásil začátek dodatečného lov Jelenů, když už ten první pokus selhal - onen nikdy nekončící jaktens tid, smyslobystřič, je-li stále ještě luna v Panně, velící za všech okolností, dokonce i při čerstvě spadlé kapse na Sea Lionu, vyjet vstříc Jeleně mé Tróje.
Naplnilo se tím i proroctví o doplnění dalších, snad už skutečně posledních, dvou zaznamů do 2013 Timelapse projektu a zachycení dnešních krutých strastných mračen divých a částečně i duhy, která tam trochu vzdychá - na nebi ze smogu, snů a ticha. Ve své podstatě byl tohle teprve ten vánoční provoz, ale například proti roku minulému to bylo jako nic - přestože i tak dost lidí divočilo na poslední chvíli a shánělo se po dárcích a balícím papíru.
Po vyříznutí všech zásadních bodů v operačním programu přišla na řadu konečně ta druhá, čistě vánoční část - totiž setkat se s vánočními známými a společně si popřát hezké svátky a tvářit se u toho vánočně. Tedy víc vánočně, než obvykle. Je pozoruhodné, jak si ale našli čas a snahu a plán ti, kdo nikdy nehráli žádnou zásadní roli v uplunulém čase, byli spíš jen střípky kořenící fádnost běžných dnů, případně bezesných nocí trávených ve vlacích kdesi uprostřed Ničeho. Po zjištění, že se všichni v okolí jali dohánět svoje vánoční tragédie na poslední chvíli, jsme se spolu s dalšími vánočními mafiány navzdory všem jelením tradicím vyplácli v Rosso di Sera, kde trochu rozptyloval zákulisní nejasný rozhovor, svým způsobem ale nepřeslechnutelný kvůli nastaveným patternům v záchvěvech italštiny Markétiných dnů.
Bylo by vážně hezké, kdyby se alespoň do konce roku objevil nějaký rozhovor, kde by nepadla jediná zmínka o ESF, jenže kdo se už někdy setkal s dechberoucími procesy školství, nemá jinou možnost; je jimi již osudově připoután k srdcervoucí náruči Evropské unie. Ovšem vděčnost témat ESF není nakonec k zahození, neboť vede i k námětům pro budoucí projekty uplatnitelné v celém tom zvráceném systému, okořeněných spoustou módních výrazů vzniklých v hloubi duše autorů metodických pokynů znuděného minisesterstva, přestože základní povědomí o odpovědnosti a vhodných způsobech formování myslí v budnících by měl mít každý budníkový formátovač i bez toho ve vlastní hlavě. Nejlepší je, že se takové projekty dají realizovat na mnoha místech, nebo dokonce i na mnoha místech současně - a právě budníky, obsazené v tuto chvíli bezvěrnými metodiky a rozjívenými oh-hai-psycholožkami. Umělá inteligence s nimi třeba zatočí.
Ukázalo se ale taky, že si vlastně všichni v sobě nosí mentální mapy míst, kde zůstalo spoustu nějakých ztracených emocí, kruhů, ať už to bylo jen naproti přes náměstí, v nějakém parku v podzimním listí, nebo v temných ulicích jiných lokací - že zkrátka každý kontakt za sebou nechal měřitelnou stopu, kterou není kolikrát tak snadné smazat a všechno napravit, jako třeba na kraji léta ještě před příšerkou - v tom nejjelenejším případě, kde je teď opět zaděláno na pořádnou katastrofu, a to se do období Vánoc, ve kterém mimochodem všechno ostatní proběhlo s naprostou ladností a přesností, doopravdy nehodí. Nezbývá než doufat, že ale i tahle zima a příští jaro za nějakou dobu stejně pominou a všechno tak, jak přišlo, zase odejde a jeleni nebudou už dále malí, naivní a malí.
Hezké Vánoce.