Zapomínání maličkostí nefunguje úplně pozitivně v běžném a nutném workflow posledního týdne a kousek, v tomto neobyčejně náročném období. Samou radostí z dílčích úspěchů a vědomím, že dnešek bude volno pro všechny, se mi povedlo zase zapomenout i na obvyklé celopondělní profilování a statistika tím pádem dostává zase pořádně zabrat. Naštve to, už jen kvůli tomu, že grafy vypadají prostě dobře na pohled, ale data v nich budou nesmyslně posunutá.
Včera deploy. Jak z čistého nebe. Na lístečku v dashboardu se leskne 2013-10-25 deploy plan, tak už jen podle toho je asi patrné, že všechno bylo čistě jen ve spěchu a z řádné TODO tabulky vznikla nová a redukovaná, z ní pak ještě redukovanější a na jejím konci pak právě tento plán. Děsí mě to, protože spekulativní přístup má ty nejvyšší šance stvořit někde novou chybu, přičemž jediná chyba kdekoliv je pak chyba všude. Z původního zálohování na zkoušku se večer najednou opravdu zvrtnul v přesný postup, včetně přenosu databáze metadat evropských ptákovin z jednoho enginu na úplně odlišný. Pochopitelně tam, trubky naše malé, používaly tak neuvěřitelné znaky, že přečíst nějakých 1300 položek zabralo skoro tři hodiny. Kupodivu bylo všechno ostatní ale celkem v pořádku, včetně přípravy zpětné kompatibility cest, takže překvapení největší - už před půlnocí běžel plně funkční systém, pochopitelně s větším množstvím nedodělků, které si ještě musí na svoji chvíli počkat. A kdyby někdo měl chuť komunikovat, byo by to třeba ještě rychlejší. Dnešní dopolední hrátky s Analytics pak už jen potvrdily, že je vlastně všechno zbytečné, protože lidi ničemu nerozumí a jejich názory nemají nejmenší smysl.
Zhruba tak teď u kafe, pochopitelně vytuněného skořicí, protože by dny bez špetky invence byly strašlivě fádní, se o něco lépe vzpomíná na ostatní opomíjené věci kolem. Kupříkladu ještě předevčírem byly v plánu zhruba tři křížící se události, z nichž se jedna dala posunout a ze druhé kvůli nějakým patnáctkám sešlo sešlo - a tomu se říká plánování na ostří nože. V pekelné únavě a bolestech jsem přišel o pět minut proti plánu na místo určení a začal s minjíkem a ostatními čekat, protože nebylo ani z telefonu jasné, co mají v plánu. Nakonec to dopadlo celkem slušně, vyčkali jsme na volebníky, kteří pak dostali několikero zašifrovaných poselství, se kterými si ale pochopitelně nevěděli rady, proto navrhovali umístit se na chvíli do čokoládovny. I se mnou. Oh, jak zvrácené. Přesto se tam dost usmívali a v kroužcích uzřeli další postup. Minji byl hodně nadšený, protože cestou koukal na speciální úderná auta a liboval si ve trase, kde sázel jeden portál za druhým. Spadl do toho ohňostroj a pár ufíků, ale nakonec jsme ve vší slávě došli do uzavřeného salonku jedné z restaurací tam dole. Asi poslední dobou moc koukám na kvalitu a libuji s v tom epickém arogantním elitářství, protože přístup a výslovnost obsluhy a tvar jídel byl na pět, nehledě na to, že tam prakticky nic neměli. Skleničky jejich Pálavy byly proti pátečnímu povolebnímu vyvolenému Blanc de Pinot Noir 2011 v nedaleké exkluzivní vinárně skoro za trest, ale byl tam aspoň teda cukr, když už nic. To je další ztracená myšlenka, někde bude potřeba doplnit zásoby Pinot Gris 09.
Každopádně z toho možná něco plynulo a možná ne, ale rozhodně přetrval ten dojem, že nemá smysl se nějak víc, byť vypůjčeně, usmívat na proradné vyndavače. Nezaslouží si to. A jestli někomu něco říct nebo neříct a vyvolat tím mezinárodní konflikt, to je otázka za deset tisíc euro, protože kdo by se dobrovolně čílil kvůli něčemu, co ho nijak nepoškozuje? Nebo aspoň ne fyzicky? Tyhle věci je potřeba minimálně hodit za hlavu a přemýšlet o nich až v horizontu let, protože na místě nedělají dobře, když se situace stejně nedá nijak zvrátit. Stejné je to i s odchody a ztrácením se, což nejspíš taky ještě nastavene. Tok takových myšlenek pak ale přerušil hvízdot brzd a hudební skvosty linoucí se zpoza dveří. Markéta byla naštěstí hodně spokojená a následná noční cesta probíhala už opět ve stylu prvorepublikové idylky, takže nic nebránilo nakráčet do vyhřátých kanceláří továrny a utopit trápení v krvi. Teda v práci, v šeru místností při nudném papírování.
Dalším obřím překvapením bylo zjištění, že státní svátek má zřejmě vyšší prioritu než víkend. Přestože včera, v neděli, bylo na staveništi rušno a stavečníci pokládali dlažbu jak splašení - alespoň jak dokazují záběry z bezpečnostního systému - dneska se tu nehla ani noha, ani ruka, ani agregát, flexa, nic. Jen nějaký plastový bordel poletoval v zorném poli unášený větrem a usadil se v křoví. Ticho a klid bohužel přišel překazit soused. Asi něco nepěkného zase chtěl, ale nikdo mu neotevřel. Vzhledem k tomu, že se situace už neopakovala, asi si poradil sám a nenarušoval náš vzdušný prostor. Jakmile to bude mužné, je potřeba nezapomenout obhlédnout celou situaci a připravit odpad na podpal.
Mezi tím vším se taky změnil čas, čehož bylo hned využito a protože byla hodina navíc, dali jsme si pohodový pětihodinový přesah, aby se všechno dalo stihnout. Je to šílenství. Každopádně protože byla už hrozná tma, což je ale možná tím, že nemám sílu vytahovat žaluzie, přišla chuť vytasit první světelnou vánoční výzdobu, aby bylo všechno hned příjemnější. Zatím tedy není vidět, že se nějak změnil čas a navíc velmi brzo po volbách na to, aby se dalo říct, že se změnily i časy. Všechno se projeví až v průběhu, něco možná i do konce tohoto týdne, který, doufejme, proběhne podle zvyků ve strašidelném duchu.