Prásk! Kdesi v lístkových větvích potajmu zakřupalo. Stejně jako v květnu, i teď přestal kalendář úplně fungovat podle plánu. Ale né, kalendář! Z vynikajicího voňavého podzimu minulého týdne zůstalo už jen krystalicky čisté nebe a zlaté odrazy přeměněných špiček, dole na zemi a pod ní je celkem ošklivá zima. Aspoň se tím definitivně vyjasnilo, že nedávné horko horoucí způsobovalo řádově méně komplikací.
Jako horkovzdušná motivace z Far Cry 3 tu k práci konečně začalo vyhrávat nějaké originální africké rádio, a to se vyplatí. Způsobuje pocit, že je všechno úplně v pořádku, navíc když se k tomu přidá ten hřejivý dojem z kočičího srdíčka, když zazáří koči očičí a v dálce zamňouká, je to úplně perfektní. A do toho všeho pochopitelně komplexní čaj s kafem, protože bez toho by nic nešlo. Včerejšek skončil na mrtvém bodě při tvorbě několika faktur, protože XeTeX z nějakého neznámého důvodu odmítal správně načítat a používat fonty. Možná to ale kvůli všemu kolem nakonec počká. Možná ne. Uvidíme.
Včera to vlastně celé nebylo o moc lepší, zase se celé odpoledne změnilo v desuplné čekání na poštu, protože to tam všechno zvrtali a přijeli neuvěřitelně pozdě. Až po nich přišla chvilka jít protřele využít novou budníkovou kopírku a vystrašit u toho všechny kolem, včetně uklízeček a hudební školy. Z nějakého důvodu se mě asi bojí, možná proto, že si všechnu svou a cizí temnotu nosím s sebou. Kopírka sama o sobě strašně potěšila, protože je to jen vyšší model na tom samém UFR-II, takže tím odpadá všechna práce a složitost, navíc to konečně nikde nevynechává a tiskne jedna radost. Vytištěný papíre se mi ale nakonec nepovedlo zanést do opravdových maličkých budníčků, protože dveře nešly odemknout. Možná proto, že od nich nemám klíč, nebo kvůli tomu, že se tam jako tehdy zapříčinila sklovina v ozobí a celé se to následně rozsypalo.
To strašení bylo ale dostatečně silným námětem k přemýšlení nad tím, kdo byl ve skutečnosti tím úplně nejhroším za celou dobu. Sice si u toho kolikrát vzpomenu na dny s ∂∂, co mezi jiným tvrdila, že disponuje subklinickou měrou antisociálního založení, ale v jistém ohledu - kdo ne? A dá se vůbec určit a rozlišit zvrácený smysl pro humor od vážné diagnózy? Nebo proč se s vámi odmítnou bavit poté, co v životopise uvedete, že jste sebestředný elitářský snob? Výsledek celého zamýšlení se nakonec stočil zpátky k jádru celé záležitosti, k doslova barčovské prázdnotě, v níž se všechno odvíjelo. Třeba dneškem vznikne základ pro další podobnou budoucí situaci - protože co jiného, než vyčlenění z kolektivu tím, že o někom bude pedagog psát na Internetu, může způsobit kolize v přímém rozporu se strategií prevence sociálně-patologických jevů? Někdy opravdu zůstává rozum viset ve vzduchoprázdnu.
Jistotou je už jen kočičí srdíčko. Určitě zase přijde den bez překvapení, kdy si zapředeme u misky schůdného čaje a budeme se zájmem pozorovat Ocásky Václava Moravce, který se dnes rozhodl založit si svůj vlastní Instagram a všem ukázat. Ať se mu daří.