Je celkem jasné, že ne každý den je kouzelný. Jenže pak náhle přijde takový, který si to monumentálně vybere klidně i na rok dopředu. Přestože je to s dalším podivem, i tentokrát se takovým dnem stalo úterý. Nechval dne před večeří, povídá zpoza rohu rarášek, jenže tohle už epičtější být nemůže.
Náznak dekadence a totálního nedostatku času se objevil už v pozdních hodinách skomírajícího pondělku. Taková klasická situace, kdy je potřeba se pořádně vyspat, jenže najednou přijde příležitost a dá průchod esenci absolutního zla, které svým způsobem strašně naplňuje a udržuje tolik potřebnou rovnováhu. Zkrátka dost brzo po tom, co se naskytla možnost vyzkoušet rozšířený cluster na opravdu reálných datech, přišla na řadu úplně nová příležitost skrytá kdesi v hlubinách metasploitu a jednoho vykutáleného CVEčka, která byla tak neodolatelná, až se její nápal dostal do dost brzkého rána. Samozřejmě to bylo všechno kvůli tisíci milionům chybějících updatů úplně všeho, což se bohužel naprosto nedalo stihnout v rozumném čase a vyžádalo si to tím pádem žít na úkor budoucnosti, jenže se zcela ohromujícím výsledkem. Kde je ta doba, kdy se o takových věcech dalo jen číst.
Byla tma a do ní se nesměle rozezněl budík. Jeho tóny možná dávno ztratily směr a smysl, ale smysly se pokažné i na full-on-guard ještě zbystří, zazní-li kdy tyto klavírní skvosty do mlhou zahaleného rána. Jako první v pořadí byla brzká rutinní kontrola. Samozřejmě se to celé začalo komplikovat a aktivovat ten strašlivý režim, nutící psát lihovkou podle technické šablony na hasící přístroje Krotitel pekla 3000 a na všechny černě zářit, ve chvíli, kdy v ilegálním předstihu odjel plánovaný autobus. Nezbylo než vzít rozum do hrsti a jet tedy pětkou. Díky dalším totálním everything-aware šestým smyslům se nakonec povedlo dosáhnout cíle včas, se zpožděním dvou minut, za které ale mohl pitomý zablokovaný semafor.
V čekárně to jako vždycky žilo. A bylo veselo. Nepochopím, jak někdo může přijet prostě jen na EKG až z Olomouce, ale když to musí být, tak je to asi v pořádku. Pečlivost a tisíc myšlenek na to, jak se mi povedlo v minulém týdnu dokonale infiltrovat biochemickou laboratoř a zatoulat nepodstatné vzorky, naštěstí všechen ten mumraj odfiltrovalo. Ona si možná ta mladičká praktikantka myslela, že budu mít radost, když se o ni budu muset opřít, ale pak šíleným způsobem pokazila odběr totálně černé krve, takže podvědomý obranný mechanismus rozhodl, že žlutá modřina na rozdíl od červenýho kolečka na ruce není cool, a nic ho už nedokázalo zastavit. Šok a děs. Po několika minutách se to k velkému překvapení hnulo a dostal jsem šíleně pochváleno, že mám úžasnou péči, která je příkladná a krásná. V tomhle konkrétním případě hraje ale větší roli statistická chyba než spontánnost; zombie režim prostě není přijatelným východiskem, takže pokud se netransformuji na jinou a vyšší formu nemrtvého, pochopitelně ideálně licha, nemá smysl se zabývat rozpustilostmi a kratochvílemi do doby, než bude dílo dokonáno.
S téměř ideálním pocitem jsem dostal chuť realizovat podivný nápad stavit se po cestě zpátky na otočku v budníku. A stalo se, čímž to všechno odpálení začalo. Původní pouhé omkrnutí vzalo brzo za své při zjištění, že když někdo něco opravdu chce, nemůže mi prostě a jednoduše napsat e-mail. Asi koušu nebo co. Asi určitě, ale ne často. Jednalo se o nějaké materiály z velení našeho úžasného města, které nebylo schopné ani za 1.8 mil. Kč udělat pořádnou prezentaci v PowerPointu, ostudy jedny, ale hlavně jejich bitevní dotazník naprosto postrádal kapku logiky metodiky. Bodejť, kapky bývají dost velké. Aspoň se ukázalo, že se prostředky mrhá úplně všude, hlavně když je to včas a podle pravidel a tabulek EU. Další podobnou radostí byly úplně nové materiály s pokyny z minisesterstva. Těžko říct, jestli u toho někdo myslel. Možná myslel a myslel to pro ty, co nemyslí a jen se chtějí nějakým pokynem a normou řídit. A když něco nebude včas a podle normy, tak mu s tím lejstrem prostě jednu švihnou přes pailici a bude. Posledním nasekávacím dokumentem byla ekologická zpráva, v jejímž závěru stálo, že podle ekologického dotazníku v rámci celkové analýzy jsou našimi silnými stránkami právě ty prostředky, které se nejvíce podílejí na odběru energií a ty, které s ekologií jako takovou nemají absolutně nic společného, zejména aktivity, dokonce outsourcované, zajišťované externími subjekty. Nejsmutnější na tom je, že krom mě a indexovacích robotů tohle nikdy nikdo číst nebude. Celý násek pak dodělaly zhruba jedenáctileté děti prohlášením, že jejich rodiče používají ještě dneska něco tak zastaralého, jako je ICQ.
Po konečném návratu, kde čekalo slíbené kafe úplně jako radostný poník, se ozvala divoká Káťa s tím, že ještě musíme podpořit naši nejkrásnější Míšu v soutěži a nahánět pro ni hlasy a jiné čertoviny. Na kolik její šance ovlivňuje fakt, že je o nějakých pět let dál za průměrem, je další naprosto zbytečná otázka.
Vadou na kráse odpoledne se staly opět a celkem nepřekvapivě Windows. A jejich politiky. A zásady skupiny a export pravidel a totální nevstřícnost rozpoznat a připojit nový flashdisk pod čtyři minuty. Rozmlátit všechno. Za tři hodiny se mi povedlo stihnout udělat celkem nula ze tří oprav. Přitom i taková pitomost, jako server ve vedlejší izolované VLANě v kombinaci s elektrickou zásuvkou o nějakých 30 cm dál, než dosáhl eSATA kabel, vyvolala touhu způsobit ještě někomu v okolí strašilivé zlo a utrpení, jenže nikdo takový poblíž nebyl a lidi z hudební školy jsou při pohledu na mě z nějakého důvodu už vytrestaní dost.
Radost nad radost a kolem dokola žádný čas. Nadšená je z toho akorát Markéta. Nakonec proč ne, zaslouží si to a ještě se bude usmívat i na druhé. Myslím, že bychom si měli začít víc vážit všech chvilek volna, usilovně něco dělat 17 hodin denně totiž asi taky není úplně to nejlepší.