Eida.cz - Čajová káva

Někde je vždycky čas na čaj. S čajem není totiž radno si zahrávat za studena, stejně jako je pomsta nejlepší servírovaná hned. Zrovna tahle se zrodila z čistého nebe po několika POSIXových pozdravech na samotném konci - řekněme ale špičce - letošního srpna. Je to další důkaz, že když se chce, je v porovníní s předchozími lety zkonfigurováno hned. Zkrátka rozhodně ne jako další politici neschopní splnit žádný ze svých slibů. Slibuji poníky. Tak to máte můj hlas!

Podle kalendáře se nejdříve zdálo, že bude správňácky dýňově pochmurné ráno, ale skutek utekl a schoval se zákeřně za keřem. Až do oběda totiž zdárně zářilo, takže se plány na tradiční dýňový potah musely odložit a vyjet si jen tak tak. Letošek byl krom svého degradovaného prvenství taky dost odlišný v tom, že naše divotvorné časoplánování muselo hrát a ladit v detailech, které víkendy už nějaký ten rok nepřínášejí a dny všední jsou zamotané jako lístky v oříšcích. Nikoho by asi před lety nenapadlo, že stohodinové volnočasové výlety budou nejlepší v úterý. V den, kdy se planety výjimečně vyrovnají a předejde se uvíznutí logistické kaši.

Před očima jasná cesta snů a zátěžová noční můra dnů. České dráhy musely spolykat určitě mnoho pokory, aby degradovaly své dosavadní bitevní eurosoupravy a jiná vlaková soukraví z ECček na pouhá expressa, jinak se to nedá vysvětlit. Všude teď samé Leo woe a ceny skoro na dvojnásobku 2007. Za okny pochopitelně utíkal barevný podzim, jak už to kolem říjnových špiček bývá. Pokusy o jeho ukousnutí selhávaly, ale za opětovného doprovodu In Flames a Arch Enemy ale všechno utíkalo až podezřele dobře a klidně, takže na paniku nebyl skoro čas, tedy s očekávanou výjimkou takových těch jamek v divočině, kde je doslova severokorejské pokrytí GSM.

Happy hypo byla asi první komplikace a zároveň přerušení při vplynutí do rozvířeného davu všech možných a nemožných skupin lidí v nepředstavitelných hrnech, kterým napaštěně vévodili sebevědomí finanční poradci, možná v těsném závěsu za zacreepovanými studenty. Ale dalo se to čekat. Sice v děsném utajení, ale i tak pod pečlivým dohledem FMF, stačilo už jen získat z věčně rozbitých strojů kýžené lupínky a vyrazit do čajovny. V šalinách mě vždycky děsně baví poslouchat ty neuvěřitelné rozhovory, ať už je vypouští kdokoliv ze všech možných skupin. Pokaždé totiž obsahují nevídaná moudra postrádající alespoň náznak uvědomování si plného spektra naší reality. Jenže v té stejně nikdo nežije.

Nezaměnitelná vůně zvěstovala, že je čajovna již plně zapnutá a Dave se Simčou čekají, aby mohli být čeknuti. Po krátkém a ne příliš bystrém uvolnění se objevila usměvavá Zuzka a tvářila se, že jim nezávidí nějaké ekonomické cosi. Čekala nás ale jedna velmi neodkladná záležitost, totiž vyzkoušet něco, na co jsme byli neuvěřitelně zvědaví celou dobu. A nebyla to okurková dýmka. Byla to možnost dát si kávu v čajovně, kde ji ještě před několika málo dny, nebo možná roky, zcela zavrhovali a byli neuvěřitelným způsobem proti, jelikož by jim kávové aroma rušilo čakry a odhánělo čajovníky. Zvrácené, ale svým způsobem odvážné rozhodnutí vyprovokovalo objednat kávu. V čajovně. A ta nakonec skutečně přišla. V pěkných, domácích čajových hrnečcích a voněla moc moc hezky. Pak ale přišlo v pořadí již druhé přerušení, jelikož, a to bohužel nepřekvapivě, měla čajovou příchuť. Zní to dobře, jenže jsme se shodli na tom, že to asi nebylo dostatečně silné kafe - protože když to nebolí pít, není to káva. Z přemíry otevřené patologické čestnosti jsme to Zuzíkovi sdělili, ale i s návrhem, jak dosáhnout poněkud optimálnější chuti vyvážením množství vody. Samozřejmě nikde neudělají bez mrknutí oka 21g kávu na věčnost, ale běžný člověk, není-li Homer, taky normálně nejde podpálit transfúzní stanici, když mu tam odmítnou dát hotdog. Přesto bylo kafe zábavným a do sbírky co-nevidět-666 započitatelným zážitkem.

Simča nás opustila za připomínek o cizích slečnách, ale musí prostě pochopit a zvyknout, že servírky jsou taky jenom holky. Stejně jako vystrašené slečny ve tmě na zastávce nebo v autobuse. S přibývajícím časem jsme se museli vzdát jediného stolu se slibovanou kočkou a přijmout za vlastní stolek herní, na kterém se dají výborně hrát deskové, desktopové a tabletové hry. Hrali jsme pochopitelně ty tabletové. Online. Jak jinak. Do všeho mumraje a šíleně slabého signálu v tom jejich severokorejském sklepení přišla zbloudilá SMSka. Fakt. V dnešní době. V podobné bezsignálové situaci se dokonce ozval i divoký minji, kterému nebylo rozumět jediné slovo, ale kdo ví, tak tuší, že to není nic neobvyklého a chatrný signál na tom nemusel mít až tak velkou zásluhu.

Kde se vzala, tu se vzala, v prostoru brány se konečně objevila divoká Paella a usmívala se od ufa k ufu, přestože oplývala lehčí únavou a my ještě nezačali pořádně dýmit. I když možná ano, protože se objevilo třetí přerušení ve velice nešťastný čas, který mohl zachránit jen utajovaný ňamík dlící kdesi v útrobách Tucana pod stolem. Přišlo mi zajímavé v tom dosti epickém stavu kombinace radosti, únavy, hypa a odýmení zkoušet multitaskovat a ještě vymýšlet odpověď, zda má injekce nějaké okamžité projevy. Má. Jasně, že má. Hlavou v tu chvíli jak tunelem proletěla vzpomínka na tu úplně první injekci a pak skoro na každou další. Fyzické projevy jsou sice nepříjemné, ale téměř o ničem v porovnání se vším, co se začně během prvních a posledních dvaceti minut rapidně měnit. To vnímání a vize, v ten okamžik tak neskutečně intenzivní, zcela rozvrátí konvenční myšlení a otevírají vrátka obrovskému potenciálu spojenému s ještě větším nebezpečním. Jako umění na ostří nože, jeden heartbeat daleko od plamenů věčného zatracení. Bohužel takový moment v obrázku, třeba dobře míněném, nepřetrvá a zhořkne - stejně jako když slova zplaní v ústech. Proto nešel předat ten dopad na Avi, nemůže rozumět. Ale tahle svištící myšlenka byla velmi hořkým uvědoměním si, že spoustu předchozích světů se už kompletně dostalo mimo dosah a mozek už nemůže normálně mozkovat. Šance na synchronizaci je zbytečná.

Pochopitelně je to kruh. I should be dead by now. Třeba je to jen další restování, ale změnit se v zombie a odporovat tak zákonu mi přijde nesprávné a nečisté. Koukat po večerech dlouhé hodiny na stříbrný křížek nutí k dalším otázkám, které se nejdříve začnou skutečně zodpovídat, ale v tu chvíli z nich jak mávnutím opadne logika i naděje. Možná jednou bude možné nanity opravovat a replikovat tkáň z nepoškozených a dokonalých kopií DNA, ale to samo o sobě nedá odpověď a dokonalost, nepovýší-li se zároveň i kapacita ducha. A to je další, vnější kruh.

Po záblesku neviditelného osvícení jsme se opět ponořili do hry s kotoučky a uvědomili si, proč tu vlastně jsme - museli jsme oslavit narozeniny v nekonečné smyčce a konečně došlo na záležitost největší, slíbený poník se splnil. Materializoval, řekněme, poskytl nezbytnou čistou plochu pro manifestaci ducha ve hmotě. Jedna taková myšlenka je skutečně nebezpečná zbraň.

S kočičím dotekem a vědomím, že se čas neúprosně nachyluje ke druhé části dne, skončila kouzelná chvíle ve sklepě a venku, v beztvarém bezvětří, nezbylo než se odebrat zpět a přichystat se na cestu. Dole to vždycky vře, rozmanitost je rysem takových večerů a je jasné, že tohle město mě vždycky neskutečně pohltí, na nic není čas. A taky je to všude do kopce, mimo jiné. Třeba ale ještě někdy, bude-li vůle a všechno ostatní, taky okusím alespoň jeden z představovaných hamburgerů v hloučku rozradostnělých cizinců.

Po večerním vyzdobeném ejchuchu musel celý pocit rozříznout Taurus, začít rotovat ke svobodě a změnit celý večer ve šmouhu. Naštěstí to bylo jedno z toho nejlepšího, co se za večer stihlo stát - večerní shot proběhl hladce a slečna vepředu si hrála s iPhonem tak dlouho, dokud jí to nepřestalo bavit. Když odešla, nějaký zoufalec si tam rozjíždel hotspot s Androidem a určitě si u toho myslel, že tomu rozumí. Ta černá věc v hlavě, kdesi vzadu, totálně chtěla zhmotnit z ničeho najednou nástroje a trochu to okořenit - jenže únava řekla, že ne. Jak přicházel další náhnět, dostavilo se i další, naštěstí poslední přerušení, které bylo ale zmírněno deštěm za okny, pohodovým tempem na mapě a následně zaseknutím se v další GSM jamce v orlickoústeckém sklepení.

Oproti očekávání, minimálně v porovnání s obavami z června, dopadla celá mise nadmíru dobře. Žádná degradace nebyla překážkou vůle. Life is the same way - it cannot be contained. Odpočinek si sice vzal jako rukojmí další den, ale pročištění všech vzdálených míst stálo za všechno vynaložené úsilí skoro třikrát, takže je to v pařátku a čajová káva nakonec taky neměla chybu - tedy až na to, že to nebyla káva.