Eida.cz - Odpoledne před zavíračkou

Jednou za náš rakousko-uherský rok se k něčemu najde tak ukrutně pěkné načasování, že se nedá věřit ani svým očím. Shodou velkého množství velmi šťastných náhod se konečně našel aktivní čas na opravdové zakavárničení si, který ovšem vznikl jak lísknutí z čistého nebe, a to díky naprosto cizímu výletu.

Jednoho čarovného pondělního poledne s lehce zakletým nebem, akorát během té magické pauzy mezi prvním a druhým kafem a touhou přemluvit se jít něco pořádného dělat, se z ničeho nic ozval velmi veselý Dejv se svou kouzelnou Simčou. Oba se na mě už chystali, jakmile seberu sílu a odletím zas jako profík na Moravu, ale do těchto plánů se přimotalo jejich vlastní přesvědčení udělat si výlet napříč mapou ku kamsi do hor. V pošetilosti a důvěře v navigaci si rázem všimli, že jim v trase Pardubice leží na dostřel.

Líbila se mi šíleně moc už jen ta myšlenka si vyjet na jedno odpoledne jen tak na skoro 350km výlet, skoro jako kdyby to mělo být 1200 km do ZOO a každý den by zas byl jako nerozbalený dárek. Je tohle vzpomínka? Zejména komické bylo ale to plánování, že se tu objeví jak na koňovi kolem třetí nebo čtvrté odpoledne. Že to nestihnou v žádném případě ani přbližně, bylo jasné jako ropa - a nejen proto, že jeli pod J-čkovou značkou - takže mi začalo ubíhat velmi příjemné pracovní odpoledne, navíc ještě naplněné určitou radostí z toho, jak se kolegovi z ničeho nic zrovna narodil syn. Bylo to velmi, velmi úspěšné odpoledne, všechno možné se stihlo na jeden zátah a možná i něco navíc.

Přišel večer, trochu zaplněný únavou, ale i očekáváním. Ozvali se. Pochopitelně tam kdesi v divočině a Schneekoppe nebylo signálu ani za mák, takže nejen facetime, ale i obyčejnský hovor po několika vysmátých slovech prohozených oknem zcela vypadl a vytratil se vyloženě do ztracena. GPS jim naplánovala příjezd na 21:22, tedy na velmi krajní limit pro začátek nějakého kavárničení během obyčejného zářijového pracovního dne. Přesto tomu nešlo odolat, vždyť žít na ostří nože je víc než životní styl; jal jsem se tedy jít to celé naplánovat do co možná největšího detailu, i kdyby z nebe Barča padala.

Během vyhlížení se ukázalo, že obvykle přeplněné parkoviště zeje jak chřtán čirou prázdnotou a mohlo by se víc než hodit, a to nejen na akci proti cucákům. Vědět o něco dřív, že jim trasu neplánuje Siri, asi by bylo možné zvolit trochu jiný postup popisování souřadnic a adres. Blížila se devátá a na FMF všechno probíhalo hladce, správně sjeli na hradecký okruh a už si to metli po I/37 vstříc osudu. Bohužel to v jednom nestřeženém momentu naprosto selhalo.

Jaké to bylo překvapení vidět, jak ta tečka na mapě míjí Parama a valí vstříc Čívkám, kde už ve skutečnosti nic není. Naštěstí si toho asi u cedule označující konec města všimli a otočili se zpátky. A pochopitelně dostali jako doporučenou trasu přes Duklu, toho času rozkopanou do absolutna, plnou děsivých zákoutí, objížděk, uzavírek a jednosměrek. Vinu na tom nesla GPSka neřízená Siri, špatně do ní totiž zadali povel.

Namísto přeplánovaných 21:35 už začínalo být skoro víc než tři čtvrtě na pozdě, ale po ujištění se, že kavárna pořád čile kavárnuje, opadla i ta nejmenší nervozita a obavy. Jaké to bylo krásné shledání, vidět je najíždět se svým Jčkem do města. Usmívali se abyli unavení, ale spokojení jak ti nejspokojenější čumáčci, co právě zažili výlet snů. Aspoň tak by se to dalo z vyprávění popsat.

Nebyl čas, museli jsme neprodleně zamířit do kavárny a potkat cestou Jelena na segwayi. Usmál se, ale nechápal. Pak kolem přejel trolejbus. Nejhorší na prvním dojmu je to, že si člověk může udělat jen jeden. Je jasné, že takhle večer po strastiplné cestě musela tato secesní budova plná prvorepublikové veteše působit jak vyšívaná, protože jinak by to nadšení nebylo možné. Kdyby totiž zdi mohly mluvit… Po chvíli rozjímání přišla vysmátá Lenka. Věděla, že se už blíží konec, takže potajmu už určitě myslela na humra, jak si ho pěkně po šichtě zakousne. Nebo co. Na klasickou dvojitou, nebo jak se říká správně prodložený do středního, se nechal Dejv nakonec taky zlákat. Cílem asi mělo být něco jako ať tohle kouká být to nejlepší kafe na světě, protože jinak bych si zřejmě neodpustil vytváření takových nesmyslů. A vyvedlo se. Simča dostala čokoládu, takže bylo všechno skoro v pařátku, žádný čaj a bábovka.

Během velmi příjemné chvíle, která byla díky původnímu plná předefinovaná jako odpoledne, popisovali barvitě svůj výlet divočinou mimo značené cesty, kde nic nebylo nejen ve skutečnosti, ale dokonce i podle mapy. Nemohli jsme opomenout ani chystanou keynote, od které někdo mohl i něco očekávat, ale diskuse se velmi záhy zase zvrtla a skončilo to tak, že sice mám ten nejkrásnější stroj na světě, PowerBook G4, ale doba ho už nedokáže ocenit, takže se veškerá naděje postupně stejně propadne do nebytí.

Ukázalo se, že Simča je ve skutečnosti a čerstvě velký čekovník a chce vzít foursquare takovým útokem, jako to ještě nikdo nikdy neudělal. A skutečně. Čekovali jsme se celý večer na každém rohu. Po vydatném kebabu a troše německé konverzace došlo na kratší prohlídku náměstí a zpozorování, že jsou kolem roztroušené výzvy geocachingu, takže by se měly odlovit.

Dalo by se říct, že jsme pak chodili opravdu kolem a lovili kešivo. Všechno je přesvědčilo chtít se sem podívat někdy přes den, třeba na víkend, což by bylo určitě senzační. Měli radost, a to se málo vidí, ten pohled odjinud je strašně důležitý, abychom si uvědomili, že kolem není jen zlo a rárášek, ale že se s tím dá ještě i něco dělat.

Celkově se dá konstatovat, že tato trochu narychlo naplánovaná akce skončila úspěchem - a dost možná to byl i win jak Charlie. Zkrátka a dobře, po drahně dlouhé době něco konečně zase vyšlo skoro do posledního puntíku ve chvíli, kdy byl konec a totální destrukce téměř na dosah, kdy se v ulicích potulovali cizáci - a my mohli v klidu a míru odpočívat v kavárně. Díky otevřeným očím a těmto chvílím přestávám věřit tomu, že by na tom byla nějaká chyba - zkrátka čas musí padnout jako ulita a pokud to nevyšlo v tomhle životě, nedá se už prostě nic dělat.

"Věci jsou a zas nejsou. A já jsem tu stále."