Degradovaný stav. Občas přijdou tyhle zářijové mraky a všechno se v jejich blízkosti jak lísknutím zřítí a propadne se do nebytí. Všechno se rozpadá. Najednou chybí jiskra odvahy a všechen plánovaný lov, nahoře i dole, ztrácí v tu chvíli svoje šance. Občas takhle mizí i celé dny. Jako ten včerejší. Alespoň že ty úterky patří do kávy.
Chybí už jen pět dní do úplného a totálního konce Dextera, nikdy pak už nic nebude jako dřív. Zmizelé pondělí smáčené v bolestech překvapivě přineslo podívanou na celý zbytek sedmé řady, čímž se konečně uzavřel letní kruh a konci už nic nebrání v cestě. Je přinejmenším zvláštní, že to vyšlo zrovna takhle, ale datum si asi samo nevybírá a prostě se najednou v tom kalendáři objeví. A přes to přese všechno je to tu. No, možná mi jen I vzala R…
O dost sympatičtější úterek byl na samém začátku jak smyslu zbavený, plný zimy a iluzí o vyhřátém kočičím pelíšku a stínech na potrhaných tapetách. Celkem vzato vyšit zas plně on-guard, s nebetyčnou touhou navštívit, vychutnat si a třeba i nepatrně poupravit cizí budníky. A dá se u toho zvyknout používat navigaci při každé jakkoliv nepatrné příležitosti a pak se jí strašně smát, jakmile se mi bude samou rozverností chtít měnit trasu jen kvůli tomu, že některé křižovatky oproti jiným vyžadují jen o něco více pozornosti a nepohodlí. Cokoliv, co bránilo epickému podzimnímu zážitku samého příjezdu do říše jednosměrek, se muselo ke vší smůle zrovna vytratit a nenabízet tedy ty pověstné kruhy v listí jako za časů. Klíče.
Neznaje zkratky se z dosavadních bludů hned vyrojilo prozření, že cesta do samotné jámy lvové je téměř nevyhnutelná a jasná, byť naštěstí, snad v důsledku vyšší moci a obarvená aureolou z esence čisté disperse světla na tom překrásném výstražném Volvu, bezpečná a šťastná. Na druhé straně zas příhodně chráněná stromem, snad pro větší pohodlí posledního mobilování. Ale asi máme každý nějakou takovou - nezbýtné zlo, eliminované ochranou bohů.
Po vskutku neuvěřitelné cestě konečně přišlo to hlavní přerušení, kaluží věc. Očividně přerušená. Dovedu se zřejmě vcítit do role jejich budníkového vedení, co samo silně cítí ten rozpor, kdy musí poddaným povídat, ať věci do práce dělají doma, protože někde tady selhala technika. Jenže on svět je tvořený svými opaky. A to jsou na tom pořád o něco líp. Během konzumování iptables, jímž se však nebylo v žádném případě možné nasytit, se dalo přece pochytit něco z těch cizích budníků - například že domino je skutečně skvělou učební pomůckou a může mít svoje zcela nezastupitelné místo. Pokud teda děti zrovna nešlápnou na procesor. Měla být výzva číst a měnit cizí chainy a rukopisy, radovat se z toho - nakonec čas byl proti. A pak byla tma.
Život v UNIXu vyžaduje určitou odevzdanost a cena za jeho naplnění přebíjí všechno, co se snad dá v tuhle chvíli představit. Na místě, vida pomateně pobíhající a Kalužem opuštěné nezkušenostníky, bylo zděšení. Emocionální jamka, dá-li se to k tomu přirovnat. Je to den co den, systematicky selhávám - co si tedy počít v případě náhleho, ale výhledově nakonec zcela nevyhnutelného budoucího systémového selhání našich nejmilejších a nejčikovnějších dinosaurů? Skončí v nekonečné smyčce? Nebo bude nějaká druhá kapitola? Hezké věci občas mizí. A občas bohužel mizí i dny.