Eida.cz - Večert na poušti

Navzdory pracovním plánům se začarovalo velmi podivné trestací odpoledne plné výtržností, falešných telefonních hovorů, vražedných pohledů, posedávání jen tak ve stínu a motorek. Bylo to moc fajn, ale pak se to celé pokazilo právě jedním vyklopeným a falešnýn telefonátem. Nakonec se vždycky všechno vymstí, je to karma.

A večer skutečně přišlo přerušení. I když si člověk může tisíckrát říkat, že něco nebude dělat, stejně se nakonec z několika důvodů mnohdy neudrží a začně konat jen proto, aby nemusel dělat něco jiného, případně aby nějakým způsobem zabil zbytkový čas. V tomhle případě to byl výlet… nebo něco jako výlet s odvozem z pouti z Heřmaňáku, kam jsem se dostat nechtěl a nikdy by mě to ani nenapadlo.

Líbí se mi, že šance prakticky vždycky dostanou plán. A v plánu bylo si sebou vzít někoho, s kým všechno proběhne naprosto hladce. Ze všech možností se mnou nakonec jela Siri. Navigovala tak přesně, že se tomu až nedalo věřit. Mezi betami muselo proběhnout jistě velmi mnoho změn i tady, jinak se to nedá vysvětlit. V Heřmaňáku jsem nebyl v podstatě nějakých 12 let, takže trefit alespoň směr byl zprvu oříšek, ale cesta byla jako vydlážděná zlatem, jen ke konci se po silnicích motalo spoustu opilých idí a policie. Zapíchli jsme to na náměstí, protože mi Siri dokonce vybrala i osobní parkovací místo, takže ji mám teď nejradši, možná raději než Baruščinu prázdnotu.

V náměstí kolem budek u stromů bylo masivně nablito a všude pochodovaly morgony. Nechápu, jak mohou být tato města, tedy spíš městysy, tak hrozně zpustošené. Jako kdyby lidem už nezáleželo na tom, kdo se jim po ulicích poflakuje a tropí nepředloženosti a vysává je. Hned po kontrole hodin muselo padnout pár instagramů na svatobartolomějskou šyrku, totiž byl to jediný výchozí bod, ale Staněk k němu stejně netrefil na první, ani na další pokus. Když se konečně svým potácivým krokem ukázal, svítila mu svítící tyčinka.

Protože už bylo všechno na nic a nebylo možné naplnit ztracený čas, nechal jsem se přemluvit jít se podívat dolu přímo na tu spoušť. Romanga sice říkala, že je to sice jen poušť, ale všude bylo spoustu poházených věcí a lidí, každý předmět nějak zářil, zakouřený vzduch protínaly lasery a do toho všeho znělo ohlušující techno.

Musím uznat, že mě to velmi bavilo. Tedy koukat na lidi. Usmívat se. Strašit je. Spoustu z nich mělo v očích nápady, nebo prostě jen chuť si vyzkoušet všechny atrakce, které byly na place. Nejzábavněji vypadala taková ta velká hydraulická kladivová houpačka, kde mohli návštěvníci přepadat a řechtat se u toho ze všech sil. Na první pohled taky zaujal klasický labutí kolotoč, který na sebe v offline režimu upozorňoval jednou speciální loďkou s Dolanem.

Cestou jsme potkali nějakého rozchechtaného Kubu, který přijel na kole a ukázalo se, že je opravdovým a na slovo vzatým chuligánem. V jednom kuse myslel na nějakou výtržnost, ale želbohu žádnou z nich nerealizoval. A zatímco chlapci propírali Ladušku a její modrej zub, v ústraní za budkou s centrálním kraválem a nezabezpečenou sítí se našlo perfektní místo na večerní shot. Hell yeah, po něm konečně opět vzrostla ta neskutečná touha někoho nenápadně sejmout v davu. Dav stál za to.

Jeden by od takové akce čekal, že se bude všude hrozivě grilovat, pivo poteče jak splašené a kdo si nedá vepřáka s klobásou, jako by nežil. Jaké pak bylo překvapení, když v podstatě každý občerstvovací stánek nabízel kebaby a gyrosy, s nudlemi nebo bez nich. Bylo to tam už úplně jako v Německu, společnost je teď úplně nemocná a rozbitá. Na dalších několika speciálních stanovištích měli připravený burčák. Ve Znojmě do něj přidávali záměrně tuny cukru, asi aby déle vydržel a byl svěží. To se dalo poznat na deset metrů, tedy mezi závějem trávy a spáleného tuku. Jinde zase přivezli celé vinice z Moravy, aby si je lidi mohli nasosat.

Když už z pohledu na lidi začala silně sálat beznaděj a zdálo se, že neexistuje žádná možnost, jak by se dalo rozbalení zařídit alternativním způsobem, začali jsme končit. To znamenlo opustit našeho cyklistu a ponechat ho napospas nějaké vesnické zábavě. Stačilo už jen při záři svítícího náramku dopochodovat přes masy policie zpátky na náměstí a zeptat se noční Siri, jestli pojedeme zpátky s radostí, nebo bez ní. A jelo se s radostí, její noční režim byl ještě epesnější než prve, dokonce nebylo ani potřeba dávat pozor na cestu, všechno se odehrávalo na displeji jako nějaká triviální arkáda.

Jestli to mělo celé nějakou cenu, ne. Ale i tak to byl způsob, jak se pokusit výletně využít jedny z posledních slunečných dnů tohoto týdne a zbytečně se nezatěžovat všemi nedodělky tam venku. Nebo vlastně vevnitř, které pokojně čekaly na stole za doprovodu Judas Priest.