Ráno už bývá zima. Za očima. Vždycky to před tou šestou působí trochu melancholicky, ale pak se všechno znovu rozzáří a léto se zas tváři jako právě rozkrojené. Ke vší smůle posunování sluníčka posunuje i ideální časy na snídaně a schůdné čaje, ale s tím se už zřejmě nedá nic dělat. Pokud je něco vyloženě nepříjemného, pak jsou to rozhodně takováto mezidobí.
Nebýt fotografické Romangy, zřejmě si nikdo ani nevzpomene. Hodiny se často vlečou a od oběda do večeře přebírá řízení nekonečná a prázdná doba na pokraji… čehokoliv to je. Nemožnost spolehnout se v takové chvíli na nikoho, vzhledem k degradovanému stavu dokonce ani na sebe, je silně skličující. Nejvíc se to asi odráží v práci, která ne a ne jít od ruky, zatoulaná už tak ve skluzu v důsledku dřívějších naprosto neomluvitelných výpadků energie, kvůli kterým by se celé tohle město mělo stydět. Naštěstí byl dnešek tak trochu výjimkou, celý ve znamení příběhu pavouka Eda.
To tak přišla malá fotochvilka během experimentálního koumání nad podivnými vlákny nalezenými v čtyřstěnovitě strukturovaném milimetrovém sedimentu v nasbírané kontaminované vodě a nad taji a příčinami usazování jehliček, když se tu náhle venku objevil na dost nepřijatelném místě malý křižáček. Jeden z mnoha, jak už to touto dobou bývá zvykem. Ale právě kvůli umístění si zasloužil dost pozornosti a snímků, z nichž jeden okamžitě putoval na Instagram. A tam se to stalo. Bez takovéto globální propojenosti by se asi nikomu nestalo, že by se nějací zvědaví korejci ptali, jak se jmenuje náhodně nalezený pavouk. A díky Dejvovi se z něj rázem stal Edward. A protože skutečně exceloval ve spřadačnictví, jelikož se mu síť ničila, kdykoliv kolem někdo prošel, říkám mu Edward the weaver.
-
Zkoumání vlákna -
Vše o mé jehle -
Pavouk Edward
Už i mně přijde trochu ujeté pojmenovávat si venkovního obyčejného pavouka. Zvlášť, když jich jsou tu na každém volném rohu doslova desítky. Nebo i proto, že právě kvůli umístění své sítě určitě nemá žádnou zářivou budoucnost. Pokud ho nesní kočítko, pak se zcela jistě vyčerpá neustálým předením nových vláken.
Jako překvapení se dneska (ve skutečnosti už včera) taky objevila už šestá beta iOS 7. Jen na pár mega, její primární úkol byl spravit nějakou záhadu s obláčkovou muzikou, což si žádalo extra instalaci zřizovacího profilu pro přenastavení chování mediálních knihoven, spojené s kompletním smazání současného obsahu. Ale kdo na to má čas.
Postupně získávám dojem, že Parallels 8 jsou oproti VMware Fusion 5 lepší ve více ohledech, než jen ve výkonu 2D/3D grafiky - zatím experimentálně odzkoušené jen na GTA SA a S.T.A.L.K.E.R.u pod Windows XP. Z nějakého důvodu nabízí hlavně o dost vyšší plynulost při současném zachování možnosti okamžitého používání OS X - přepínání z fullscreen běžícího Parallels stroje jen kvůli pouhému odepsání v IM o čtyři plochy dál je neuvěřitelně bezbolestné, což se u VM stroje s více než 1/8 RAM fyzického železa rozhodně zažít nedá. A nutno říct, že mluvím o skutečné plynulosti, která byla běžná na PPC, nikoliv běžné zarovnávací sekanině zavedené intelizací. Zatím zřejmě jedinou nevýhodou Parallels je trochu horší chování myši, ale i to se dá přenastavit ve virtuálním systému. Rozdíly mezi Coherence a Unity nedovedu najít, protože ani jedno nevyužívám. Zůstává otázkou, jestli převést na Parallels i kritičtější prostředí.
Protože je pátek, chtělo by to dneska ještě nějaké velkolepé zážitky. Muhehe. Trochu toho zla se do krve dostat musí.