Eida.cz - Hledání podzimu

Na Zuzanku se obvykle pár věcí zkazí, ale taky jich pár nových ještě začíná. Před lety bývalo běžně v plánu nějaké to StarOffice a vůbec pozorování perseidů v průběhu kdovíjakého jiného postranního úmyslu, letos to vypadá ael všechno úplně jinak. Jestli je to tím, že chybí skutečná příšerka, to není úplně jasné.

Je to teď tak asi den a kousek po parádní každoroční relaxaci a hned všechno začíná překvapovat několika klacky pod nohama. Takovým příkladem by mohlo být ochání přechodu Wheezy na Jessie, které se ukázalo, že teda nebylo zas tak jakože úplně v pohodě. Stažení a update bylo sice bezproblémové, ovšem jen zdánlivě - hledat v několika tisíci vypsaných informací kdejakou drobnou vadu na kráse by bylo moc náročné a navíc se nekonal ani žádný křest ohněm, nebo prostě úplný restart, protože by zrušil aspirující uptime. První viditelná vada byla kupodivu v Apache, který se měl z 2.2.2 posunout na 2.4.6. A protože chodil, dalo se očekávat, že upgrade proběhl a hotovo. S mírným zděšením ale jen shodou velmi zvláštních náho otevřené phpinfo totiž tvrdilo, že se 2.2.2 stále používá, ba co hůř, že stále funguje PHP 5.4 namísto 5.5, ze kterého jsou z nějakých licenčních důvodů odebrané funkce JSON. Tak co s tím. Terminál s rootem se rozzářil, ale pokus o restart Apache skončil epickým failem při pokusu o vypnutí, což rozhodně nebývá běžné. A v tu chvíli se ukázalo, v čem vlastně spočívá přínos 2.4 - server má jet v separátních procesech nebo vláknech nebo co, proto nešlo zabít aktivní PID, jednoduše nebyl na seznamu. Po ručním sestřelení skutečně 2.4.6 naskočilo v plné síle a dokonce velmi rychle, bohužel s polovinou nefunkčních modů, podivně změněnou konfigurací a především úplně rozházenými VirtualHosty. Oprava byla naštěstí snadná a možná, možná je teď konfigurace zas o něco snazší, pohodlnější a přehlednější. Mimoděk už konečně bezproblémově jede i na IPv6.

Dalším překvapením bylo zkusit zjistit, proč vlastně Opera zas po nějaké době neumí rozjet javovské applety. Skutečně stačilo přečíst jednu jedinou větu z výsledků vyhledávání a přišel facepalm. Opera při svých autoupdatech bezohledně stahuje jen svou 32bitovou verzi, kdežto Java jako taková je už v OS X v podstatě jen 64bitová, nebo alespoň co se JDK 7u25 týče. Stejně jako s Chrome a pořád dokola; stačilo zkusit někde vyštrachat link na 64 a jede se dál. Na 12.16, pochopitelně. Na Prestu, ne na tom novém zmršeném webkitu.

Každopádně jak jsem lehce naznačil na začátku, minulé dny dny byly ve znamení tradičních událostí, přestože v červnu tomu tak, vzhledem k nečekaným mstileským odhalením, nebylo. Už se to tak seběhlo, že za léto musíme aspoň jednou nechat vypéct pár buřtíků, všechno spálit na prach a užít si u toho něco toho ohně pekelného. Překvapivě to nezačalo ale operačním plánem, ten se musel samovolně vyrýsovat až po cestě pro 5+2, které bylo už tak samo o sobě dost těžké najít. Při pokusu o první nákup se tedy přihlásila ke slovu šance, když ukázala, že některé obchody jsou řádově horší než jiné a nic v nich není. Navíc jsme si zbytečně navykli na průmyslově vyráběné potraviny, ale namísto sázky na jistotu se nám povedlo v jednom začarovném venkovském krámku ukořistit kvalitní a dvakrát vyuzené fešáky, a to dokonce za cenu, o které se mohlo velkým řetězcům jen nechat zdát. Taky jsem se nechal zlákat a nechat se trápit pocitem Homerovy koblihové duše, když jsem si vybral vytoužený croissant, krutou ironií osudu teď teméř jedovatý. We've tried to fight this, but we can never win.

Je pravda, že bychom se měli všemu věnovat průběžně, jenže to bychom taky nemuseli dělat nic jiného. Vyšvihnout ohniště do lesku z metrového porostu a roští byla ale výzva, navíc s výbornými nástroji šlo všechno jako po másle a byla to jasná zábava, ze které byl užitek - skoro jako při kompilaci nového jádra. Po přípravě začalo všechno jako obvykle hořet. Dvojitě uzeným fešákům jejich povalování skončilo a začali se škvařit ve vlastní šťávě, nakonec utopeni ve vynikající jednodruhové pálivé pochoutce. Ryze letní charakter a poctivý pocit tomu dodávalo nebetyčné horko a proudem stékající pot, který bylo možné uchladit už jen skokem do vody.

V tyto letní podvečery se přišla podívat i místní zvířena, například ježek, který měl zálusk na mnoho a mnoho malých či velkých hmyzáčků vůkol se potulujících v nesčetných záhybech divokého býlí. Naopak nepříjemným zážitkem byla návštěva průzkůmných sršních jednotek, plácajících se od stropu ke kytkám a zpět, s chutí něco sníst. A došlo dokonce i na mravence, kteří našli zdroj věčného mládí uporstřed čerstvých broskví. Radost jim ale asi nevydržela dlouho, protože jsme jim to museli zatrhnout a nastražit na ně divotvornou past. Kdo ví, jakou logiku má klást pasti na hmyz v otevřeném a dobře větraném prostředí. Důležité je, že sociální hmyzáci jsou údajně ti nejlepší hmyzáci ze všeho. Měli bychom se jimi nechat inspirovat.

Nějakým záhadným způsobem se ale začíná do podvědomí vkrádat myšlenka na hledání podzimu. Možná to dělají jablka, tvar mraků, možná ostrost slunečního světla, asi to není důležité. Prostě to je všudypřítomné a zábavné a děsivé zároveň. Podzim by mohl být super - tedy jen aby super vůbec byl, vzhledem ke všem možným komplikacím, implikacím a změnám, které čekají na svou chvíli. Aspoň zas budeme lepit do větví spadlé listí.

Je to ale ještě daleko. Navíc je teď čas na zdravotní procházku.