Eida.cz - Cucáci školního roku

Přijdu pozdě, tak zní plán, objevilo se ve čtvrtek ráno hodinu před zamýšleným začátkem na displeji. Byl to vážně plán, občas totiž člověk musí plánovat, že bude jednat impulzivně. Jenže tenhle plán bohužel nevyšel, protože už v 8:10 nebylo zbytí a cesta byla vymalovaná. 

Přijít poprvé v degradovaném stavu do budníku byla výzva. A hodně dobrá, protože se hned na začátku projevilo to nejlepší i to nejhorší zároveň. V zaprášené místnosti tiše seděly vypnuté pracovní stanice a čekaly konečně na svou chvíli. V zápětí v konektorech zapraskalo a útrobami se rozlila energie. Všechny systémy funkční, zazářil úspěch. Aby ne. V odpojeném prostředí a v zakonzervovaném stuavu by to nemělo být jinak. Na jedničce se už začalo točit TRK a po úpravě DHCP už přes PXE startovaly i všechny ostatní mašiny. Byl to krásný pocit, všechno bylo úplně v pořádku, a to naznačovalo, že je o všechno dobře postaráno a práce bude minimum.

Co je důležité, jako první šlo do kytek Chrome, na to byl zálusk už hodně dlouho. Google je sice čím dál horší, ale tentokrát to nebylo přímo o jeho strašnosti, ale o tom, že zrušil takové ty kompletní balíčky a všechno. Navíc Chrome má díky své drakonické user-space povaze tendenci poškozovat přesně nastavená práva k adresářové struktuře a vůbec manýry, že poškodí NTFS jediným lusknutím nebo lísknutím. Použít Firefox ESR byla v tuhle chvíli už jediná možnost, všechno ostatní je totiž ten samý pogooglený webkit. Pochopitelně byla nahozená i nějaká ta aktualizace na IE10, ale hned na to bylo IE globálně zakázáno, takže se nic nestalo. A druhým významným trnem v patě byla Java, protože Oracle to nemá úplně pevně v rukou. Konflikty verzí, když Windows neví, jakou a jak mají používat, jsou dost otravné. Nezbylo než ručně smazat Javu 6 a udělat offline instalaci Javy 7u25. To snad nějaký čas vydrží. Jako bonus dostaly všechny naše milé Delly do pupíku včeličku a asi nějakých 1500 nových záznamů do etc/hosts.deny. Taky konečně nově, potvory, nebudou při vypínání mazat pagefile. A máš to. Ještě zbývá poslední věc, a to nasadit dlouho chybějící server ještě sem. V rámci nekonečného mrhání zdroji jím nejspíš bude stařičký a hlučný ProLiant G2 s NetBSD. Horší to být nemůže v žádném případě a aspoň se tím zredukuje jakákoliv další neřest. Jo, dokud bude někde tvrdou rukou velet UNIX, máme naději.

S bezpečností se tu stejně crcáme celé roky. Jde o to, že si ji každý dělá po svém. Bohužel. Nejzábavněji je prima chráněná evidence s celkem pohodovou granularitou záloh, protože kdokoliv k ní přijde a řekne si, že si ji krutě nahackuje, toho místo pestrobarevných Windows po zapnutí monitoru uvítá jen suché tty0 login: _. Jenže pak je tu dalších tisíc děr, které už tak snadno zacpat nejdou. Dost po svém to dělají tam, kde to opět nemá žádný smysl, totiž svoji sbírku hudby, videí a fotek dětí, nad kterými by minji jen slintal, si na služebních noteboocích pečlivě hlídají na pekelně šifrovaném harddisku s biometrickým přístupem. Přijít k tomu a aspoň jeden den nezešílet, to by bylo vyloženě krásné. 

Dalším záchytným bodem byla WiFi. Čtvrtek byl na to vyloženě jako dělaný, z nějakého důvodu se po všech chtělo, ať si přinesou svá zařízení a služební notebooky, které budou chtít časem napálit na zatím neexistující síť. Ač byl nápad velmi dobrý, nějak ztroskotal na celkové přípravě. Nejprve se nikomu nechtělo a už to vypadalo, že se nic dít nebude, ale náhle se kolem začaly tvořit shluky lidí a rozjančených kolegyň a všichni se sluníčkově usmívali. Celý proces jednoduchého opsání adresy, který obyčejně trvá pod půl minuty, se tak nějak protáhl na půlhodinu a do toho si ještě leckdo přišel stěžovat, že jde při stahování videí pomalu internet. Při pětadvaceti strojích stahujících aktualizace mi jeden megabit přijde celkem jako slušný výkon, ale hádat se o tom nejspíš nemá cenu. Každopádně po takové době už byl nejvyšší čas zas běžet k těm nejmenším a poprat se s úplně jinými bazmeky.

Jedna celá a úplně nová první třída se hodně zaměřila na kočky a celkem na všechny naše kočičí kamarády a miláčky. Je na tom kus pravdy, děti by měly být odmala vedeny ke kočkám, dost možná by je i kočky mohly vychovávat a trénovat pro lov chutných myšek. Nebo možná ne, ale to s tím nesouvisí. Důležité bylo, že vydavatel a tvůrce nových interaktivních učebnic schválených evropskými normami ze sebe proti minulému přístupu začal dělat magnáta a dělat svůj software ještě hůř a složitěji, aby se z něj časem za všech okolností stal neudržovatelný nepořádek a bordel. Mor na vás, bestie proradné, jednou dojedete.

Po všech těchto veselostech a pobavením se nad tajnou misí z vedení, při které se nějaká magická formule dostala v půloblouku na kosočtvercový papírek, přišel konečně čas jít všechno vychladit a ještě cestou zkoušet pro Romangu vyfotit další dveřní rybíky a napsat jí pak na skype. Bohužel jí zrovna opravovali mrazák za nějakých 18 000,- za hodinu. Asi to tak ve skutečnosti nebylo, ale ten velmi zdatný odborník údajně vypadal jako řezník. Kinda like that.

Padlo kafe. A najednou bum. Ozval se divoký minjím, ktrý křičel resistance, resistance!. Cuže, reinstalace, už zase? No a pak přijel jako na koni a vypadlo z něj, že musíme jít nutně lovit do města portály, takže znovu ten den zahájit Ingress byla jasná volba. Ani tentokrát se to neobešlo bez iOS. Mít v kapse iPhone a dělat si z něj hotspot pro nějaký plastový shit s Androidem muselo vystrašit spoustu lidí, ale pravdou je, že se to osvědčilo.

Víceméně na tom není celkem ani co popisovat až do chvíle, kdy nás napadly Bubeníky. Ve křoví a pod stromy bylo spoustu XM a nějaké zelené portály zářily na míle daleko. Během snahy o jejich sestřelení si minji povšiml kolem pobíhajících dětí a olíznul se, čímž dal světu vědět o své nové zálibě. Naštěstí pro děti pak začalo hořet. Vlastně pršet, ale to je skoro totéž. Jeden z portálů byl rozestřelen jen napůl, proto jsme čekali pod stromem jako profíci a stromový - tedy nejprve listnaný a posléze jehličnatý - buffer držel, takže pagoda. Bohužel to pak už bylo na nic a odletěli jsme zpět na papu, bylo to potřeba.

Ale tím to samozřejmě nekončilo. Museli jsme jet zpět a dokončit, co jsme začali - rozbít úplně všechno a ještě se u toho suprově pobavit. Baterie byla dokonce pořád pro, takže jsme si trochu zakroužili po městě, projeli se po třídě Míru a pak krutopřísným smykem stanuli v místě ďáblově. Při zaseknutí se na ostrůvku uprostřed silnice kolem pořád někdo chodil. Vidíš je? Cucáci! A tak to bylo ceou dobu. Na náměstí byla nějaká velkolepá jazzová párty a kolemjdoucí, kteří byli téměř ukázkovými cucáky, rozhodně nemohli rozumět záplavě zvuků, které zpěvačka vyluzovala v dobré víře někoho pobavit.

Dopadlo to všechno moc dobře. Když jsme utekli všem cucákům, padla mi tam konečně pětka, se kterou už můžu taky dělat divy. Pokud teda budu chtít, protože mě to bude případně nutit používat Android, a to by bylo extrémní zlo největšího kalibru. Každopádně se na nás už zas někdo těší, a to možná stojí za to, nebo za pár XMek. Přesto ale trvám na tom, že v té anarchii portálů není ani za mák dobra a chce to vymyslet něco ještě lepšího, ovšem iOS-only.

Takže školní rok je připraven a může začít. Už aby bylo pondělí. Budeme všem držet rezonátory, opravdu to bude potřeba. Třeba Marťa dostane letos úplně nové vlastní děti, a to si nějaký ten rezonátor už zaslouží. Za čtyři roky se tomu pak určitě zasmějeme. Pokud se zasmějeme.