… tak bych se tě pokusila svést, prohlásila kdysi Nelinka. Pak se po ní slehla zem a všechno bylo zase v pařátku. Vlastně nebylo, ale to sem teď nepatří. Vůbec je absurdní uvažovat nad celým pomyslným motýlím efektem a všemi co kdyby a možná. Jediná důležitá věc je věřit, se přecejen všechno ještě může změnit k ideálnímu stavu. A všechno pak zůstane tak, jak nikdy nebylo.
Venku všechno roste ze dne na den. Je strašně zábavné to pozorovat. Z malinkatých pupenů rostou listy jak splašené, všude poletují obří hmyzáci a vůbec je radost na všechno pohledět. Zdánlivě. Rána jsou sice překrásná, ale není čas si jich užívat. Ještě smutnější na tom je, že bude jen pozdě a později, protože první plánované mlhavé volno se rýsuje až někdy 11. května a do té doby si nechávám způsobovat závady na reaktoru experimentálním mučením se nad nesmyslnými projekty. Však komu by neublížilo nechat si užírat RAM virtuálními Windows a celý den se plahočit a rozčilovat se nad neschopností Office pracovat správně, a to bez možnosti sáhnout po radikálním UNIXovém řešení. Je to jako se vrátit o nějakých deset let zpátky v čase. Brr.
Od konce února se to skutečně nezlepšilo ani trochu a pořád se všechno zdržuje. Universitní kujóni navíc ještě všem hází klacky pod nohy. Snad každý pátek pořádají nějakou velkolepou párty, sympózium, případně veletrh. Logicky se z toho dá odvodit, že jimi pozvaní lotři pak zaberou celé parkoviště jen pro sebe a kolem poledne už nezbyde jediné volné parkovací místo. V ten poslední pátek jsem měl snad zas asi hitman režim, protože mě nenapadlo nic lepšího, než před obvykle kartou ovládanou závorou zastavit a místo předem marného pokusu o vlastní otevření jednoduše zazvonit, představit se jako zaměstnanec jedné vyšší vzdělávací instituce a jen chvilku počkat, než se ona kouzelná závora zvedne. Protože se po této drobné fabulaci pocit zadostiučinění víceméně nedostavil, následovalo ještě malé vypůjčení odložené a špatně hlídané visačky někoho z veletržníků. Obojí bude asi na kamerách, ale co naděláš, suspect may be disguised, servis. K tomu kafe zdarma a jen se usmívat. Opravdu nás tam nutí k tomuhle? Neméně zábavná byla i sobota, kam jsme se ráno dostavili celkem v hojném počtu. O nějakých deset minut později dorazila divoká sekrétářka a prohlásila něco v tom smyslu, že se ten nagelovanej sráč asi ztratil v ZOO a všechno se tím pádem ruší. To se pak není čemu divit, že je motivace kdesi mezi nulou a mínus dvěma miliony.
Kdyby to byl jen sen… Asi by bylo snazší se soustředit na opravdu důležité věci. Občas takhle po nocích přicházejí určité nekonkrétní představy o relativně snadno uskutečnitelných dílčích akcích, co by mohly přiblížit dosažení toho ideálního stavu a možná i synchronizace, jen by jejich šance ještě potřebovaly dostat plán. Tuhle v nedávné spirituální seanci padlo vpravo nahoře pro jednu z takových akcí, stvořených z vnitřní esence opravdového zla, Kenaz, Ehwaz, Yr. Kdo ví, co to ve skutečnosti znamená.
Mám teď sotva pár dní na dopsání pohádky roztažené na deset stran. Při použitém formátování a vložených věcech to sice nebude víc jak 4000 slov, ale přesto se tím neneguje onen demotivační efekt. Ale vlastně je to dobře, protože konečně po neuvěřitelně dlouhé době vypadá alespoň něco tak, jak by vypadat mělo, tak proč v rámci toho nespojit příjemné s nutným a neudělat si radost tím, že v dokonale do detailu zpracované formě bude obsahově schovaná nesmírně kreativní pitomost. Teď a nikdy víc. Všechno je zkrátka pořád v pařátku.