Středa byla možná podle někoho den pro lenochody, ale i tak přinesla pár skutečně pozoruhodných postřehů, neřku-li objevů. Jak už bylo zmíněno v předchozím fotovýkyvu, z nějakého důvodu spolu s kalendářem začal jančit i teploměr a skutečně se zdá, že tu už pomalinku budeme mít to zasloužené jaro. Sice víkend, hlavně jeho noční část, ukazuje pravý opak a na ikonkách dokonce sněží, ale jako cekek se to už nedá zadržet.
Nenapadlo by mě, že se ve škole ještě můžu něco naučit, ale při posledním přednáškovém bloku k tomu opravdu došlo. Přesněji řečeno to leckoho mohlo donutit zamyslet se nad tím, jak se některé věci skutečně dělají, namísto pouhého opakovaní zavedených a navyklých způsobů. Například samotná myšlenka, jak se dá stvořit co možná nejabsolutněji nejminimalističtější třísloupcový layout v pouhopouhém CSS2. No jasně, stačí se nad tím jenom pořádně zamyslet, ale to už bohužel nikdo nedělá. Nebo jak to říkal prof. Zahradník - dnes nikdo nešpičatí.
V souvislosti s tím se ale povedlo konečně splnit jednu z prvotních aspirací, totiž zkusit ve školním bitevním prostředí ověřit první dojmy a odhady a zjistit, co pod pokličkou skrývají ostatní a jestli i oni u sebe mají v kapse jen blog a hlavu někde oblacích. Na druhou stranu se tím vyplnily i ty nejšílenější představy a po jistém odfiltrování se kolem začali rýsovat už jen ti, co jsou tam se mnou po boku ze skoro stejně mrzkého důvodu jak já. Skvělé, ale šílené. Doslova. No aspoň nejsem obklopen konformisty.
To poslední zamyšelní je teda ještě pořád rozpracované, ale opět ve stylu dohnat za dva dny události za poslední dva roky. A opět se to celkem daří. Pomocí roztříštěných mikroútržků. Dívat se na věci z detailu a zkoumat, jak se co a kdo v průběhu času chová, je nesmírně důležité a přináší i ovoce, v mnoha ohledech může i pozvednout morálku. A nebo důkaz, že archetypová rozmanitost je tam venku omezená. Sice nedeterminovaná, ale definitivní. Ovšem žádné z těchto slov nepomáhá napravit všechno, co se nemělo nikdy stát...
Bohužel zas místo kvalitního spánkového odpočinku jen koukám na Prostřeno, užívám si bezovou limonádu z latéčkové sklenice a v koutě se tiše bojím čtvrtečního odpoledne, na kterém mě určitě nejvíc vyděsí děti, které mě přinejmenším budou chtít sníst… přestože Romanga říkala, že ne. Budu jí teda radši věřit.