Podle pořekadla by se den sice neměl chválit před večeří, ale už teď je jasné, že tenhle týden či dva byly zas po pořádné době nejnáročnější vůbec. Nakonec z nebe nespadly žádné platiny, ani žádné maximální dojezdy se nekonaly. Za to skutečně přišel ten poslední týden po tisíci dnech.
Na tu středu se skutečně nedalo těšit. Byla zima, bylo ráno a ve vzduhu se vznášelo neobyčejné napětí. V ulicích sem tam chodilo pár lidí, někteří dokonce najížděli autem na místo připravené pro sanitku. Kontrolovali jsme dinosaura, který se špatně líhnul. A pak to opravdu přišlo. Proti příjezdům sanitek se možná dá vybudovat nějaká rezistence, dokonce i získat nemalá zkušenost s jejich navigací. A přesto je ten pocit pořád stejný. Těžko se taky popisují neskutečně zdlouhavé minuty měnící se v půlhodiny při sledování času v nemocničních chodbách. A kafe z automatu? Nein, merci vielmol.
-
Nemocnice -
Nemocniční chodba -
Budova krematoria
Ani druhý den ráno to nebylo lepší. Pak ve 13:47 zazvonil telefon. Nebylo ani potřeba ho zvedat nebo cokoliv říkat… Mezi vyřizováním formalit došlo i na hřbitovní procházku, tentokrát v úplně jiném smyslu než kdy jindy, ale pohled na budovu krematoria tak nějak naplňoval klidem a za ním prolétávající 159ky mu poněkud podivným způsobem ještě přidávaly na epičnosti. Začalo to celé rázem dostávat jakési nerozbalené rozměry a je taky zvláštní, že hřbitovní služby rozhodně nejsou takové, jak je známe z příběhů, lidé tam mají taková klidná místa a usmívají se. Mají žeh, ne rozhodně jako Spelzer... Jednou si snad i sám budu myslet, že to byl normální den.
Mezitím přišlo to, o čem se spekulovalo na jedné narozeninové oslavě už dávno. Dřív, když přišli cikáni, zavíraly se slepice a pouštěli se psi. Kdyby přišli Číňani, děláte to naopak, prohlásil tehdy oslavenec. A skutečně, naše malé a rozmilé linuxové servery byly zaplaveny automatizovanými útoky čínské vlády a desetitisíci jejích pokořených služebníků z celého světa. Přestože skutečné riziko nebylo zas až tak vysoké (ačkoliv ne nereálné), zátěž chvílemi stoupala jak splašená a vidina DDoS zaplaveného SSH v kritických chvílích způsobovala paniku, nezbylo než po celkem zbytečných pokusech ručního nastavování iptables nasadit nějaké to IPS a doufat, že se všechno nějak přežene. Trochu to pomohlo, půldenní míra útoků klesla ze zhruba 16000 na 10, takže asi pohoda voda.
Pak nastal předpaladinský víkend a možná jako předzvěst očekávaného rozbalení se z ničeho nic na trojce ozval divoký Carlos s tím, že bychom měli po dlouhé době podniknout nějakou čihošť. Stačilo říct a začaly se dít věci. Prohýřili jsme se snad celým městem a potkali spoustu hloupých lidí, nezdravého jídla, zavřených podniků, drinků na potkání a Standu. V zápalu boje nešlo vynechat ani kouzelné chvíle v kavárně, kde jsme se mohli přesvědčit, že tu spoustu cizinců zkouší svoje štěstí na vlastní pěst. Dokonce i Eliška působila takovým dojmem a odeslala mě na Carlosovu žádost k automatu na cigarety, o kterém by si kdedko mohl myslet, že nefunguje, ale ve skutečnosti pracuje až moc dobře a nevrací ani floka. Při zpětném pohledu do FourSquare jen nechápavě vrtím hlavou při pomyšlení, co se dělo v pokročilých hodinách na místech, kam bych za běžných okolností najel tak možná jen buldozerem, ale bylo to tak. Je nesmírně těžké potkávat normální a inteligentní lidi, ale to nevýslovné úsilí je pořád lepší, než doufat, že se v takových duchovně kulturních jámách může třeba najít někdo, kdo tam zrovna přišel z podobně mrzkého důvodu jako já. Když už dávno odjel poslední taxík, zbyla z večera opět jen jedna jediná šmouha a jako hrozivé finále v součinnosti s ledovým vzduchem zřejmě zapříčinila úplně nové onemocnění, které se ale ukázalo ne úplně na škodu, protože v rámci oléčení drsnými antibiotiky mi čikovničtí lékaři dokázali během několika dní opravit i dávno rozbitou ruku a doporučit na komplexní vyšetření i všech zbývajících částí těla, které v poslední době jen podléhají okolním vlivům a směřují k nevyhnutelnému opotřebení a zániku.
Následující dýňové noci věnované oléčení se poněkud zničily tok času v klasickém pojetí, ale na druhou stranu díky nevytahování pat nebylo potřeba odklízet ty tři metry globálního oteplování a navíc si pak někdy konečně Terezka přišla pro svůj, minule ve vzteku popisovaný, plastový bazmek a opět se s ním mohla radovat doma. Taky mi udělalo radost, když to konečně zmizelo ze stolu. Bohužel z ničeho nic přišel další čtvrtek, a na to se nedalo připravit. Se čtvrtečním večerem se v éteru po nějaké odmlce znovu objevila Princezna, lehce renovovaná a trochu zkrácená. Kdyby bývala přihodila víc hardcorových songů a vypustila řeči kolem her, třeba by se to trochu přiblížilo dokonalosti - ale tak už to bývá, navíc absence dokonalosti v některých věcech nemusí nutně odradit, zvlášť jsou-li svobodné, čímž pak vítězí na celé čáře.
Celý paladinský víkend proběhl v uvažování nad tím, jak se vlastně mohl stát kozel zahradníkem a jestli má vůbec nějaký smysl používat na komunikaci Exchange a sledováním nadšených vývojářů komicky panáčkujících před plátnem a vychvalujících všemožná těžkopádná a kolosální IDE i pro ty nejjednodušší projekty. Navíc kdo má čas se znovu učit celou Javu, když z ní stejně nikdy nic dobrého nevzejde.
Spoustu věcí se vypařilo a každou chvíli čekám, že na mě spadne meteorit. Asi je to nezbytné v rámci rozbalení. Naštěstí mnoho z kdysi krásného zůstane v zrcadlech a srdcích navždy, kdykoliv přístupno z mandlově hořkosladkého opojení stroje času - na rozkvetlých loukách, kde zároveň ve vzduchu voní káva.