Asi není nic lepšího, než se celou dobu těšit na kafe a pak si ho jít skutečně vychutnat, i když je už ve finále skoro studené. V pořadí již jednašedesáté - což bohužel nedává pražádný smysl, protože je počítám od zcela náhodného data a několik se jich od té doby rozhodně ztratilo a nebylo zaznamenáno. Je to jen další důkaz, že všechno postrádá smysl a jediným uspokojením je jen velmi hrubý odhad, že to průměrně v měsíci dělá nějakých 27.3 gramů štěstí denně. Jenže jako u všeho, nic není pravda, a tak je to správně - celkem vzato.
I tento pracovní týden díky silvestrovskému zapálení utekl jako voda, pohoda voda, samozřejmě až na nějaké výjimky a výjimečné stavy šílenosti a beznaděje občas tak kolem čtvrté ráno, kdy konečně přišlo oficiální ohodnocení projektového návrhu s tím, že je to potřeba celé předělat… ale co už, všechno se dá přežít. Na druhou stranu napětí zvyšovalo i nekonečné čekání na o něco méně důležité maily, které si dávaly nesmírně na čas a po 16 dnech v nich pak byla jen jedna věta, zkrátka a dobře, tisíckrát nic je taky na zabití. Naštěstí v pátek zbývalo si už jen jít vyvolit prezidenta a zakončit celý týden plesem.
-
Plesk -
Long Island Iced Tea -
UV na baru
Nemůžu ten ples považovat za extra kulturní událost a jakkoliv sáhodlouze o tom referovat, jak by si třeba Romanga přála, ono totiž (ostatně jako ve většině případů) není moc o čem a na suit only navíc funguju většinu času. Tyhle maturitní plesy ale hodně prozradí o charakteru maturantů a jejich okolí, takže nejspíš jako zajímavost můžu říct, že se tam málokdo uměl chovat a vůbec to celé postrádalo o něco komornější atmosféru, ale na druhou stranu to rovněž místy vyvolávalo pocity výjimečnosti a spokojenosti, že je všechno v pařátku a tak. O dost zajímavější byla cesta nocí zpátky, pozorování lidí chtějících provádět nějakou výtržnost, kebab a -18 °C při jasné obloze, ale i tohle všechno pomalu zmizelo jako šmouha.
Odpoledne se mi povedlo pořádně nastavit cizí Skype pro komunikaci s příbuznými, ale bylo to zlo největšího kalibru, stejně jako když někdy chodí a nebo naopak nechodí zprávy včas. Ale je to jedno, tyhle věci jsou spíš mrtvé, což mi připomíná, že ještě z několika historických a sentimenálních důvodů vedu ICQ účty, na kterých je teď už minimum nějakých sta přátel a poslední zprávy, nepočítají-li se spamovací roboti, padly před drahně dlouhou dobou. Možná objevili o něco modernější způsoby komunikace, kdo ví - XMPP prosím, ale musí to být zrovna Facebook, který všechny zprávy a osobní informace nestydatě prodá gangsterům z Koreje? Tak jako tak, přijde brzo chvíle, kdy budou znovu s překrásnou typografií vytištěny všechny rozhovory a následně se uzamčeny silným šifrováním s hrdostí odporoučí do hlubin replikovaných cloudů, kde budou přebývat nekonečné roky pod hvězdným nebem, zatímco se celý svět změní pod stoupajícím tlakem omezování komunikace na sociálních sítích.
Tyhle lednové týdny jsou sice zábavné, ale jinak značně monotónní. Po nocích jsou možná někde roztroušeny výzvy, ale díky zdánlivě nekonečnému času se je všechny daří krotit a ve finále je z toho zase nulový pocit. Navíc díky sněhu značně rostou vzdálenosti a možnosti cestování jsou hrozně omezené, jsem z něj otrávený jako Eric von Stromgard, ale na druhpu stranu mi v něm dělají velkou radost stopy tlapek. Stejně to už chce léto. Ale takové, jako bylo zhruba před sedmi lety, kdy všechno ještě mělo a mohlo mít nějaký smysl…