Eida.cz - Kafe, upíři a Silvestr každou noc

Tenhle týden byl zatím z nového roku vůbec nejlepší. Možná to vypadá jen jako ukvapený závěr, ale je to skutečně tak - ještě aby ne, když je teprve druhý v pořadí. Nezdá se. Taky za to může magie pouhého prohlášení na jeho začátku, že totiž nejlepší skutečně bude, nebo i taková ta chuť zeskvělet si jinak naprosto příšerná očekávání.

Takové pokusné prohlášení úplně neklasicky začalo už někdy v sobotu při snaze o nějaké to pročištění vzduchu, které se zcela vymklo kontrole a skončilo v jednom nově objeveném podniku, co se navenek jevil jako strašný pajzl, ale opak byl pravdou - všude byly veselé barvy, vlajky, obrazovky a skvělé ceny snad všeho, co stálo v nabídce. Sice se to nemohlo v žádném případě vyrovnat tehdejšímu výletu do Luže, ale i tak byly ceny sotva v polovině oproti těm, které se tak běžně očekávají třeba v Krně na jednom nefiltrovaném. No ale každopádně takhle večer v hospodě se urodí nápady, které ne vždy dávají smysl a možná jedním z nich bylo i právě předběžné hodnocení, že příští týden bude zaručeně nejlepší ze všech už jen proto, že se v něm nachází samé bitevní akce.

Akcí bezprostředně první bylo pondělní odpolední přeškolení se kvůli projektu, který byl podělaný už na samém začátku a šance ho nějak dokončit byla dávno ta tam. Ale co už, takové poledne a odpoledne nebylo samo o sobě až tak zlé, dokonce to přineslo svoje ovoce alespoň v tom, že nebyla žádná nuda a venku bylo i relativně hezky na zařizování dalších věcí k vyříznutí. Za velmi rychlého pochodu došlo i k pokusu zachytit nějaký ten zázrak na každém kroku, totiž rázově rozfoukané mraky v sunsetu, ale pochopitelně z toho byla zas jen pouhopouhá instagramiáda a na skutečné fotopostřehy je času míň, než se mi zdálo před půl hodinou, nebo před půl rokem. Je to ostuda, ale už s tím teď nic neudělám.

Ještě ten večer se celý týden přepnul do silvestrovského režimu, podobně jako kolem Vánoc. Ono se to všechno může zdát snadné, ale aby se dohnal čas na matlání všeho, co má jako obvykle nepochopitelně stupidní deadline, je k vytváření trvalých hodnot, byť velmi dočasného charakteru, potřeba obětovat celé noci. V takových chvílích nastupují hektolitry kafe a s každou půlnocí nervozita stoupá podobně, jako kdyby přicházel úplně nový rok. Člověk se pomalu stává upírem - bělma pozvolna černají, špičáky v puse citliví, minimálně celá dopoledne bývají prospaná a když pak přijdou nějací živí lidé, chuť je zakousnout je naprosto neovladatelná.

Vzhledem k tomu, že jedna z kratochvílí, co byla původně plánovaná na středu, nakonec vymizela, byl celý prostředek týdne zupírifikován a děly se v něm věci tak, aby bylo všechno co nejdříve hotové. Došlo i k několika komickým situacím, které byly doslova k popukání. Aby všechno mohlo probíhat podle plánu, bylo potřeba mít puštěný speciální kreativní bazmek na Windows, které tu pochopitelně nikde nemám a musím si je násilím virtualizovat. Všechno by to bylo v pohodě, nebýt odfláknuté implementace síťových věcí v 10.8. První, ale ne zas tak závažnou potíží, je poškozování síťového stroje času, je-li v danou chvíli prováděna jiná AFP operace na stejném serveru. Tou další je pak nepochopitelné přetížení, kdy stroj času chrlí svoje data celé hodiny při nějakých ~70 MB/s a zároveň se do toho ozve virtuální stroj, začne si nárokovat síťovku, všechno se to rozsvítí do běla a tadá, kernel panic je na světě. V případě 10.8 to není zas taková tragédie, ale dopad na virtualizované Windows a všechnu rozdělanou práci v nich je pochopitelně smrtící a pokud k tomu dojde vícekrát než dvakrát za noc, způsobuje to značné dávky šílenství.

Z pondělí se pozvolna stal čtvrtek. Bylo přibližně půl šesté ráno a všechno bylo ke spokojenosti dokončeno. Což znamenalo mít oproti plánu hned půlden volna, který jsem chtěl původně využít jen k potvrzení transakce v 19:10, takže jsem se vydal do města a aby to nebylo samo o sobě zbytečné, vyzval jsem tamtéž pracovně dlícího Standíka k pokecu o falešných a podvodných firmách v našem okolí.

V kavárně se to ale kupodivu opět strašlivě vymklo kontrole. Původní plán na hodinku rozjímání nad falešnými účty se protáhnul až do zavíračky, protože nadšená servírka s námi, radostí sobě vlastní a vlastně i k radosti naší přepnula původní dokola se opakující hudební vysílání na ČT24 s prezidentskou superdebatou. Bylo to strašně poučné a u skleničky vína jsme společně naslouchali ocáskům Václava Moravce a rozličným odpovědím přítomných kandidátů, kteří se, až na výjimku, svými názory netajili. A protože je servírka taky jenom holka, začala nám vysvětlovat svoje teorie a názory, které podávala velmi sympaticky a nebylo možné se na ni zlobit. Navíc v souvislosti s její výbornou angličtinou se stala skutečnou hvězdou a všem dělala jen radost. Díky tomu to rozhodně nebyl ztracený čas, ale příchod kolem půlnoci opět znemožnil některé z příprav na pátek, které se jen těžko doháněly ráno.

Když pátek konečně nastal, bylo jasné, že zase půjde jen a jen o čas. Navíc strávený díky operačnímu plánu na suit only, k čemuž vlastně přispěl i večerní plánovaný ples. Abych ale nepředbíhal, tak jako první bylo třeba ve dvě hodiny zmatlat matemagický trest, který se velmi povedl a celkově vlastně není o čem mluvit, snad až na jeden komický prvek, kdy se mezi námi, speciálními, zjevil jakýsi zmatený studentík, který tam neměl co dělat a byl nakonec i vyhoštěn. Tyto dvě příjemně strávené hodinky následoval speciální přesun, u kterého došlo jen k jediné komplikaci a jednomu bonusu, totiž naplánování parkovací smsky tak, aby platila za minimální cenu maximální dobu. A tomu se říká optimalizace. Poté už stačilo jen správnou chvíli vyčkat a vyrazit na poslední předem plánovanou akci týdne, samotný ples.

Snad budou nějaké velkolepé fotky, moc se na ně těším, byl to úchvatný zážitek. Asi nejlepší byla některá maturitní videa a nástupy maturujících tříd, které nebývale potěšily svou vytříbenou choreografií a šťastnými úsměvy. Při tom pohledu dolu mě konečně naplnila velká spokojenost a mít v tu chvíli ještě na kravatě něco jako I.C.A. sponečku, byl bych smířen s celým vesmírem. Když už byla noc, nastal čas si dojet pro nějaké slíbené věci. Během toho, když jsem viděl celý pokoj ve tmě, padla na celý pocit jakási nostalgie a došlo mi, že bychom tu spolu asi nemohli žít. Ať už to bylo jakkoliv, dýňový pocit během cesty vymizel a kolem druhé ráno už bylo všechno zase v pařátku.

Pochopitelně zase nešlo dostatečně dlouho spát, protože jseště zbývalo to, co v pátek časově nešlo - vyvolit si prezidenta. Překvapilo mě, že se volilo na čtyřce a ne na pětce, ale to bylo kvůli tomu, že se na pětce objevily úplně nové koberce, takže dá rozum, že si je nenecháme pošlapat nějakou komisí, nebo nedejbože příležitostnými voliči, kterými se to všude kolem jen hemžilo. Na první pohled zaujaly přítomné fotky z Vídně, na kterých se snad neviditelně krčím, ale ani to, ani fakt, že jako jediný jsem měl ode všech místností klíče, neodradilo nějakou nesmírně zlomyslnou dvojici důchodců předbíhat a vyvolávat tak nepokoje a narušovat průběh voleb. Chci volit prezidenta nebo něco, co konečně zatne tipec minisesterstvu školství!, povídám komisi a nereaguji na jejich nemístné připomínky. Když už obálka zapadá do urny, je jasné, že divotvorný a nejlepší týden končí.

Zdánlivě. Opak byl zase pravdou, neboť se z hlubit odpoledne ozval divoký minjík, z čehož vyplynulo, že přijeli naši komisníci a stejně jako při krajských volbách se otevírá možnost společného divokého kavárničení. Že by to bylo nějak naplánové, to rozhodně ne, ale co bylo v mých silách, to jsem šel s úsměvem vyříznout a večer jsme konečně přiběhli. Tedy jak kdo. V mém případě tomu ještě předcházelo pozorování vypouštění čínských lampionů do oblohy na konci světa, které jistě někomu přinesou štěstí či splněné přání. 

Ale byl to hezký konec týdne, který díky výsledkům vyústil v přesvědčení, že se může za nějakých čtrnáct dní s klidem zopakovat, což je moc milé. A vůbec obecně by šlo zažít víc takových týdnů, i kdyby to znamenalo nemít na nic čas. Všechno je asi za něco.