Eida.cz - Wiener Christkindlmarkt 2012

Když se šikovně a správně zakroutí časoprostor, je Vídeň co by integrálem dohodil. Bohužel oficiálně žádnými subprostorovými transportními prostředky nedisponujeme, takže jsme se sebrali proklatě ráno, dokonce v mém případě po zcela probdělé noci, a vydali se skrz tmu a nehostinné sněhy vstříc habsburské metropoli klasickou cestou.

Takhle epicky časně nad ránem a v bitevních podmínkách, zvlášť když se sníh jak z pyle sype a hvězdy nejsou na dohled, je to vždycky těžké. Před očima míjí stokrát projetá cesta, s každým detailem jasnější a jasnější, sem tam ve vesnici zábavný osvětlený stromek a myšlenky si spí zatím kdesi v cloudu, zaměřené na oněch prvních tisíc dnů. A pak se taky z okolí, chtě nechtě, vnucují různé jiné informace bořící a potvrzující ideály a mýty o lidech irčích srdcí, kterým by se mezi běžnými smrtelníky, aspoň co tak tuším, normálně mohlo říkat antihrdinové. Tím veškeré naivní představy a pohádky o tom, že je mezi námi ještě někde kapka dobra, bohužel končí. 

Inside my heart it rains, povídám v mrzkém polospánku skrz okno špinavému sněhu. Chvíli po vyjasnění naštěstí přišel - jak už se dalo čekat - první záchytný bod a s ním zjištění, že všechny připravené peníze mám pravděpodobně stále pokojně čekající na stole a vezu si s sebou jen nějakých 600 SEK a asi 400 CZK, což zřejmě nepůjde uplatnit. Situaci ale profesionálně zachraňuje v tašce se mačkající snídaňový croissant s tím, že v době kreditek je přece všechno v pařátku. Při průjezdu Krnem se taky nedá nepousmát nad ironií, kolik z nás má protkané osudy v jedné jediné ulici.

Když už se pořádně rozednilo, začaly se konečně dít psí kusy. Hlavně na Foursquare, kde mě to strašně bavilo především díky tomu, že v rakouské datové síti byla prostě radost operovat, surfovat a lavírovat. Hned první dojem, kde proti sobě, ovšem ale paralelně, stály ček-iny Microsoft a Austrian Border, strašlivě potěšil. Starost mi dělala už jen baterie, která bohužel pochopitelně není stavěná na celodenní intenzivní 3G/GPS provoz a pořizování fotosvědectví o zázracích na každém kroku. Proto chybí takové nepatrné a nezachytitelné momenty z tohoto úseku cesty, kde každá vesnice obklopená svými vinicemi měla krom obvyklého vinotéka-ubytování schématu i moc pěkně vyzdobené ulice, případně sluníčko deroucí se z mraků rozfoukaných mlýnky podél dálnice, nebo prostě jen zimomřivý odlesk na Dunaji. Po několika dalších kilometrech jsme už byli v centru a mohli zastavit přímo u Schönbrunnu.

Sněžilo. Zámek se rozkládal od nevidím do nevidím a všichni si ho fotili jak splašení. Zprvu se nám sice na prohlídku vůbec nechtělo, ale když jsme překonali vyřizování vstupenky, na kterou se nakonec podařilo uplatnit doslova senzační slevu, nebylo už cesty zpět a pokojně jsme s dětmi mašírovali do objektu, kde nám navíc krom focení ještě zakázali nosti tašky. Než se celá naše výprava vůbec dostala k turniketům, začal tak trochu docházet čas, který byl na autobus domluvený, takže začínám vážně pochybovat, kolik si toho kdo z prohlídky a z výkladu automatického průvodce odnesl. Zvlášť při diskusi o hajlování to celé přestalo dávat smysl. A dvě éčka z půl litru čisté vody? Tak to by se měl František Josef stydět. Ale ne, byl to pašák. Měl všechno pečlivě zorganizované a maximálně hi-tech palác se splachovacím záchodem a elektrickými lustry. A taky Sissi, otočenou s vlasy zády a dalšími různými zajímavostmi v audioprůvodci. Ale pak, v zrcadlovém sále, kde pro ni malý Mozart skvěle zahrál, mi s vyplašeným pohledem a slovy Mi scusi :-o šlápl na nohu jeden z Italů. Nechápu, kde moje vnitřní automatika tak rychle s úsměvem vyhrabala Non fa niente, asi bleeding effect. Nebo zvyk. Vždycky, když jsem v Schönbrunnu, na mě někdo mluví italsky nebo španělsky. 

S výtkou, že přes zatažené žaluzie nebylo vidět ven, bych i řekl, že prohlídka byla zajímavá, jen to chtělo mít víc času a možná léto - vždyť jsme přeci jeli na vánoční trhy, ne koumat památky, historii a rokokové výzdoby zámku, ať už na sobě měly rybí kost nebo zlato. Jak prohlídka začala, tak i skončila a protože nás už doopravdy tlačil čas, nebyla už žádná Glorietta ni Irrgarten, což v tom sněhu mohlo být i zábavné. Je to sice škoda, ale všechno mělo v tu chvíli i lepší stránky a navíc se tam v davu projevil Hitman, který se mi nepovedl vyfotit - ghost prostě, neasi.

S ohromnou rychlostí jsme se přenesli na Stephansplatz, což bychom sice při troše fantazie jistě zvládli U-bahnem, ale bylo pohodlnější a organizačně lepší dojet prostě a jednoduše autobusem k Naturhistorisches muzeu - Bellariastrasse, zastávka Dr. Karl Renner Ring - a zbytek dojít přes Hofburg s vyhlídkou na slibované poníky a odbočkou k římskému opevění pěšky.

Poflakovali jsme se v centru jak profíci a začalo do toho opět skvěle sněžit. Tentokrát s takovým tím knivskarpa ledovým větrem. Krom vypnuté Adventbeleuchtung výzdoby, Stephansdomu, splašených turistů a zavřených stánků se stromky toho am Graben vánočního ve skutečnosti moc nebylo, ale na poslední chvíli nám do merku padlo Starbucks Coffee, a tak byl první vánoční nápad na zahřátí na světě. Bohužel došlo taky k nepěknému přerušení, kdy mě namrzlá baterie při 43 % vypekla a zatvářila se jako mrtvá, zrovna při pokusu o ček-in v Tchibu, kam jsme se přišli ohřát a zírat na nějaké cetky.

Netrvalo to ovšem tak dlouho a dalším cílem podle vytyčeného programu byla Mariahilferstrasse s prvními skutečnými trhy a o něco více vánoční atmosférou. Cestou přes Maria-Theresien Platz plný vánočních stánků se nám sice ztratilo první dítě, ale aspoň jsme nemuseli jít strašit do nějakých obchoďáků a mohli si cestou při hledání užít vánočního punče od T-Mobile, který pak věnoval všechny vybrané příspěvky v kasičce na pomoc dětem s nemocí motýlích křídel. Na rozdíl od jiných stánků či obchodů tu stál za pultíkem skutečný mladý Rakušan a očividně nám chtěl o Schmetterlingkrankheit povědět více, leč německy jsme si vzájemně houby rozuměli a anglicky mu to nešlo, navrhovanou švédštinu taky s vykulením očí a pufnutím odmítl. Slečna vedle ho sice zachránila, ale i tak to tam měl těžké, chlapec.

Punč sám byl podle mě úplně v pořádku, přestože se rozohnil rozhovor o tom, jak má takový punč vlastně chutnat. Přecejen, zkušenosti od Jelena se zde začaly vyplácet a možná krom velmi nepatrné chuťové stopy plastového kelímku na něm nebylo vůbec nic špatného či neobvyklého. Taky se konečně po zahřátí vzpamatovala i baterie v telefonu a hned tam padla první líbivá foursqare badge, totiž Oh Tannenbaum. So schön.

Skupina se ztratila z dohledu, ale nebylo proč se strachovat, směr byl naprosto jasný a ve Vídni se ztratit zas tak nedá, takže jsme nabrali směr na radlici a všechno se brzo zase spravilo, přestože rychlé přebíhání silnice s půlkou kelímku ještě horkého punče nebylo to úplně nejlepší. Cestou kolem budovy parlamentu ještě padly nějaké skupinové fotky, ale pak už jsme si to metli k hlavní atrakci večera, samotným trhům na Rathausplatzu.

Velkolepá výzdoba plná motýlů, hvězdiček a portálu, kterým jezdil vláček, zářila už z velké dálky a nebylo pochyb, že tohle musí být pro každého naprosto vánoční zážitek. Desítky stánků s různými cetkami a dobrotami vyloženě vybízeli k nakupování zbytečností za těžké peníze, ale na druhou stranu tam byl taky úplně ten nejlepší Glühwein vůbec.

Spokojenost byla na místě, protože se mi i navzdory očekávání povedlo sehnat pár dárků, užít si ten vánoční flow, co vůbec nešel vyfotit, a pak ještě získat v radnici samotné další velmi lokální Foursquare odznak týkající se Habsburků. Bohužel všechno pak muselo skončit a z večera zbyla jen šmouha, ale musím říct, že to celé nad míru splnilo ty nejvánočnější vídeňské sny a jsem moc rád a z celého srdce děkuji, že jsem se toho mohl účastnit. Vánoční Vídeň doporučuji, i kdyby to mělo zahrnovat sebestrastiplnější cestu.