Takhle po cestě potká člověk tolik lidí, že pak už ani radši neví. Občas je to dokonce tak intenzivní, že z toho může třeba i zešílet a setkat se v očích svých bývalých kolegů s hlubokoým nepochopením, častokrát završeným čirým wtf-zavrtěním hlavy nad mnohdy notně přibarvenými historkami z minulosti, vyprávěnými kdesi uprostřed pracovní doby u skartovačky či čekání na kafe. Sice to teď nebyl ten případ, ale v podobném duchu se nesl strašidlácký konec října a následující první listopadové dny.
Ten příběh začíná zhruba ve středu odpoledne, kdesi uprostřed ničeho, ve voze ÖBB, asi v polovině cesty, kde se co chvíli samy od sebe zjevovaly mapy na pokyn Dammsterových vzdálený zvídavých dotazů na mou aktuální polohu, a to navzdory zámku a na sítinici vypáleným Lauřiným slunečnicím z minulého týdne. Naštěstí byly přesné, ba co více, správně i zařadily svůj karmínový špendlík na trať, ač měly místy tendenci ztrácet ho v blízkých silnicích a přilehlých urbanistickodopravních monumentech. Ty pak oči jen míjely a ze sluchátek se dál jen linuly hudební skvosty. Po chvíli se začalo konečně hrozivě stmívat, což neznamenalo nic jiného, než že je cíle dosaženo a čajovna na nás již netrpělivě čeká.
Netrvalo to dlouho a na pódiu se skutečně profesionálně usmíval Dammster i se slíbenou Verčou, která ale byla ke všemu neštěstí mrazem přešlá, snad jako kdyby v ní tkvěl sám duch sklíčenosti. Navzdory tomu jsme měli téměř instantní radost z nových věcí na sezení a zároveň jsme museli dvakrát změnit místo, protože všude byly snad lůžkové povinné rezervace a byl to zrovna den, kdy se tam všichni z různých koutů světa začali scházet doslova ve velkém, což začalo být později jak ke škodě, tak i k užitku - ač třeba párkrát nebylo slyšet vlastního slova, sám okolní hluk se stal závojem privátní zóny každého ze stolků. Nejusmívajícnější Zuzík na našeho Dejva pokaždé zlatovlasila a s radostí sobě vlastní nám spolu s kolegyněmi vytvořila na stolku malé čajové nebe a zároveň i doporučila žlutomelounovou kombinaci pro naše vlastní, krosis, sympatická zkouření. Po nějaké relativně krátké době odešla Verča ku kamsi a na jejím místě se objevli dva mladí sympatičtí divocí psychologové, kteří s námi začali spokojeně fúzovat a stěžovat si na to, že velké firmy, korporace a sdružení mají více prostředků na rychlé prosazení originálního nápadu, produktu a služby, zatímco my, mrzcí studenti, zůstáváme sami v koutě s myšlenkou, jejíž realizace vyžaduje poměrně složité řízení doprovodných procesů. Byl to skutečně kouzelný večert, především povzbudivě přimomínající, že být obklopen konformisty vlastně znamená žít život prostý překvapení, a proto bychom měli všichni zvážit cosi jako návrat k éře swingu.
Takový návrat ve velkém stylu se zadařil hned následující den, kterým byl kupodivu čtvrtek a nikoliv pátek, i proto bylo zvláštní trávit dvě večerní hodiny v zašité kavárně, daleko od mainstreamové scény falší a nenávisti v samotném srdci našeho kdysi hrdého města. Vzpomínky na tuto éru umocňovalo ale nejen prostředí, výzdoba a pořádná káva, ale i živoucí postavy kolem, tedy ostatní tiší hosté a obsluha, všichni jako vystřižení ze starých časů - a kdo kdy zažil, jaké to je být někdo v kavárně plné nýmandů, by jistě ocenil přesně ten pocit, kdy interakce s okolním prostředím jsou i interakcemi s vlastním podvědomím. V ten moment bylo jasné, že se vlastně moc nelišíme od oněch poctivých psychologů, jen o tom prostě tolik nepřemýšlíme.
Cestou pak přišel v jistém smyslu průlom, kdy všechno do sebe opět začalo zapadat, kdy bylo jasné, že se může stát úplně cokoliv, tout peut arriver dans la vie, et surtout rien. A ta tíha, že se kolem uzavírají prostory jak skutečné, tak i virtuální, se ovšem velmi těžko snáší. A i když čert vezme to první, pak den co den přibývá díky současnému, ačkoliv pořád pořádně opožděnému nárůstu chytrých telefonů, nových notifikací o registraci kohosi na té či oné mobilní sociální službě a už nám nikde nezbývá sanctuary in the cyberspace. Zkrátka a dobře, mít za takových okolností smartphone je stejné, jako mít v kapse ICBM.
När man talar om trollen, v rámci korektního postupu podle operačních plánů čekování se a vzdávání se určitých mayorships na foursquare mi hned po zhlédnutí kurníku s magpiemi padla v knihovně při škole knihovní badge, což je víc než v pařátku.
Ačkoliv škola není kavárna, nic nebrání tomu se tam takovým kavárenským způsobem chovat. Jsem totiž zcela fascinován svými úchvatnými spolužáky a možná jim chci sníst jejich sny. Při poslední, doslova matemagické přednášce, se vzduch v učebně jen vlnil různými podzimními vůněmi, především kávy, která byla díky nějaké akci k dostání ve více formách než jen z nedalekého automatu. V takových voňavých chvílích se vyplatí zpozornět a zatímco se ostatní soustředí na výklad, je čas se zaměřit na ně samotné. A taky na Letterpress, ale to je vedlejší. Snad všichni, bez ohledu na cokoliv, jsou schopní si do rohu papíru svých poznámek nakreslit něco malého a kulatého. A taky dnešní studentky vyloženě kouří na potkání a kazí tak všechny ty podzimní vůně. Jedna taková to ale spravila právě svojí kávou, do které si dokonce přisypala cukřík. Bylo to tak trochu zklamání. Sice nemá zkurvená ramena, ale chybné jméno, datum, barvu a obor, ale pevně věřím, že díky vůním podzimu, kávy a vyzařující vnitřní posedlosti temnotou může nakonec pro voňavý podzim jako stvořená.
Tohle podzimní kavárničení může mít mnoho podob a je už teď zcela jasné, že se ani celý listopad nebude ubírat jiným směrem - vždyť po městě jsou roztroušeny výzvy! Tak tedy v neděli večer, na rohu v kavárně...